Matka a dcera... Ne vždycky jsou vztahy mezi nimi harmonické, jak by se od dvou bytostí, které by si měly být nejbližší, očekávalo.

Každá  normální matka by chtěla být nejlepší kamarádkou své dcery, jenže zřídka se tohle přání mění v pravý opak.

 

Instinktivní přání matky předat dceři své názory, záliby, životní stanoviska a vkus vyvolávají často reakce úplně opačné. Holčička, která až donedávna vzhlížela ke své matce pomalu jako k obrázku božímu, náhle otočí o 180 stupňů a stává se z ní soupeřka. Hubatá, neposlušná, věčně se hádající oponentka. Chová se k matce docela jinak než k otci. (Vztah otec-dcera by vydal na další povídání).

 

Zdravá rivalita (třeba boj o šminky a oblečení) jsou  v době dospívání docela normální a není potřeba si z toho dělat těžkou hlavu. Dcera si hledá své místo v životě, učí se zvládnout svou ženskou roli..

V boji matka-dcera je ale velmi důležitá úloha otce. Měl by v ženském souboji stát na straně své ženy. Dost často to totiž  bývá naopak, což může docela vážně narušit vztah mezi matkou a dcerou. Matka má na jednu stranu obavy o dceru a na stranu druhou je na ni rozzlobená, cítí se proti přesile „muž-dcera“ oslabená.

 

Tak tohle znám z vlastní zkušenosti, když jsem se v době svých "nácti"  začala na svou maminku dívat kritickým okem, (někdy až příliš, promiň, mami). Naopak jsem si v té době  velice dobře  rozuměla  s tatínkem, který mi  v  ženských sporech  téměř vždy stranil. Dnes a denně jsme pak oba slýchali výčitky typu: „Jsi stejná jako on, nemáš mě ráda, zůstala jsem sama, to mám za všechno, co jsem pro vás udělala.“

 

Maminka měla sice pravdu, ale pozor, v očích obviněných si pozornost stejně nevyprosila, naopak, připadalo mi to trapné a směšné. Já sama se dnes ocitám v podobné roli, a tak si  dávám dobrý pozor, abych takhle nežadonila. (Jsem na tom o něco lépe než moje matka, mám ještě dva syny).

 

Neprospívá ovšem ani příliš těsný vztah k dceři.
Vzpomínáte si třeba na Jindřišku v Pelíšcích, jak si povídá v posteli s maminkou? Člověk jim až tak trochu záviděl ... bylo mu líto, že si to jeho hádě s ním takhle nešpitá.  Jenže psychologové soudí, že je-li vztah příliš těsný, nenaučí se dcera dostatečně dobře zvládat konflikty, nedokáže se od matky oddělit a  zůstává na ní závislá po celý život, což potom může negativně ovlivnit její partnerské vztahy.

 

Ještě jeden příklad ze života.
Měla jsem ve třídě studentku, která žila jen se svou matkou. Maminka byla velmi mladá, od dcery ji dělilo pouhých 18 let. Když jste je spolu potkali, vypadaly spíše jako dvě sestry než matka s dcerou. Ale i jejich vztah byl takový. Matka si po rozvodu s otcem řešila především své osobní vztahy a dceři dávala naprostou volnost. Neomezovala ji vůbec v ničem, a když Jana začala chodit za školu, bez problémů jí podepisovala úplně všechny omluvenky. Domluvy nezabíraly, někdy mi připadalo, že vychovávat by potřebovala především maminka. Jana se dostala do party, kde měly hlavní slovo drogy, a těsně před maturitou jako by se po ní slehla země. Nedávno mi její spolužačky řekly, že se léčí a pokud vydrží, snad si přijde i tu maturitu dodělat.

 

Při hledání podkladů pro tohle povídání, jsem objevila (na ruském webu) rady amerických psychologů. Jsou určené matkám dospívajících dcer. Tady jsou některé z nich.

 

Měj ráda svou dceru, i když  se ti ani trochu nepodobá.

Jednej s ní čestně, ale diplomaticky.

Nekritizuj a neodsuzuj její chování. Pokud se ti na jejích způsobech něco nezamlouvá, dá se to přece sdělit i jinak.

Zbytečně se nevyptávej a nevyšetřuj. I ona má právo na své soukromí.

Nesděluj nikomu tajemství, která ti svěří.

Nezapomínej, že tvá dcera je samostatný člověk, ne tvůj majetek, na nějž si osobuješ vlastnická práva.

 

Nevím, možná vám některé ty rady připadají trochu dvojsečné, ale určitě stojí za to se nad nimi zamyslet.

Každopádně si myslím, že by si každá matka měla v dospívání své dcery vzpomenout dobře na svá telecí léta.

 

Co vy na to?

             
Reklama