Všechny to známe důvěrně, viďte? Tedy – všechny maminky malých andílků. Dětské prošení, škemrání a přemlouvání je velkou zatěžkávací zkouškou pevnosti našeho charakteru a pracně nabyté důslednosti. A je celkem jedno, touží-li dítko po žvýkačce, autíčku nebo nejnovější počítačové hře. Malí útočníci bývají většinou vytrvalí a nevzdávají se tak snadno. Jejich oddaná očka a sliby, které by se hodily autorům scifi románů jsou nepřekonatelné.

Jako matka jsem dětským touhám a s tím spojeným nekonečným prosebným atakům čelila většinou statečně, ale to neznamená, že nezanechávaly šrámy na mé mateřské duši. Nejraději bych svým holčinkám dopřála všechno, co jsem jim viděla na očích, ale znáte to. Ne vždy se dá dětské přání splnit, a pak nastupuje většinou marné vysvětlování, argumentování, občas střídané pokusem o kategorický závěr celé debaty jasně řečeným „NE!“ Vždycky, když jsem dospěla až k nekompromisnímu postoji se moje berušky stáhly do pozadí, nechaly mě pár dní v klidu, aby pak vytáhly do boje opět, s novými zbraněmi.

Nejdůraznější boj v naší rodině vypukl v době, kdy dorostly do věku, kdy si snad každé dítě přeje čtyřnohého kamaráda – většinou psa. Jenže – pořiďte psa, když jste na všechno sama, na dovolenou jezdíte vlakem a s krosnou, která vás nemilosrdně zaráží svou tíhou do země jako kůl. A k tomu jste jako ostříž, abyste uhlídala svá osmi a jedenáctiletá drobátka. Představa, že ještě táhnu na vodítku pejska pro mě byla opravdu nepřijatelná. Možná jsem byla měkká a zhýčkaná, pomyslíte si, ale já jsem na to tehdy prostě neměla.

dcery byly ale jiného názoru a touha po čtyřnohém chlupáčovi ovládla jejich dětské dušičky zcela a úplně. Svůj boj nenápadně stupňovaly a vystavovaly mě tak chvilkám, kdy jsem se cítila jako matka – hyena a v noci nemohla spát samými výčitkami svědomí. Nejprve začaly škemrat doma a chodily za mnou všude, kam jsem se šustla. Když jsem vařila, trousily se za mnou do kuchyně a jedna po druhé mě přesvědčovaly o výhodách soužití se psem. Když jsem se naložila do vany a chtěla si užít zaslouženou relaxaci, s nevinnými výrazy si sedly v koupelně na zem a hučely mi do hlavy budoucí veselé historky, které nás ve společnosti čtyřnohého člena rodiny čekají. Pokud jsem seděla na záchodě, vytrvale stály za dveřmi a přednášely svoje litanie. Volaly mi do práce několikrát za odpoledne a pokud vzal telefon náhodou někdo z kolegů, zasvětily ho do svého plánu a požádaly o pomoc a spiklenectví. Odmítla jsem být obětí takového sprostého nátlaku a řekla své kategorické „NE!“ A výhružně jsem dodala, že už o psovi nechci slyšet ani slovo.

Chudinky moje zlatíčka se s poraněnými dušičkami stáhly a skutečně jsem o psovi nezaslechla jediné slovo. Namísto toho jsem ale nacházela všude po bytě roztroušené lístečky, na kterých byly namalované kytičky a srdíčka a jednotný text: "Mami, prosíme tě, kup nám psa. My budeme hodný." Ráno jsem vstala a pod budíkem našla tento vzkaz, na WC byl vyvedený obzvlášť velký a přilepený na zeď, ve skříni, v hrnku na kávu, v každém květináči, v peněžence, v kabelce, pod polštářem, v rozečtené knize…kdekoli si vzpomenete, všude jsem nacházela tento srdceryvný prosebný lísteček. Ach jo. Co teď?

Praly se ve mně mateřské city s chladnou, argumenty podloženou skutečností. Přistihla jsem sama sebe, jak v noci, místo, abych spala promýšlím, jak by to šlo všechno s tím pejskem skloubit. Měla jsem dvě možnosti – buď podlehnu, psa pořídím a vysloužím si tak u svých dcer nehynoucí vděk a šanci, že mě za tento dobrý skutek jednou neodloží do domova důchodců, ale zároveň se odsoudím k několikaletému otroctví a dalšímu omezení, kterých jsem i tak měla dost a dost. Anebo nepodlehnu, psa nekoupím, za což jednou skončím ve starobinci, ale nebudu se štvát ještě víc, než se štvu už teď.

Tohle se mi honilo mou utrápenou hlavou, až došlo k rozhodujícímu úderu ze strany mých bojovnic. Přišel mi dopis. Dodnes ho mám schovaný a doslova vám ho zde ocituji – včetně hrubek.

Cituji:

Milá maminko, prosím, přečti si to všechno a pak se domluvíme, jó? Prosím. J. a I.

Operace pes.

1. Kdo bude psa venčit a kdy? Ráno: Budeme vstávat v 6:30, nasnídáme se, oblíknem a nejpozději v 7 půjdeme s ním ven na 15 minut ven. J. a I. střídavě 1 den J. 2. den I. atd. Po škole: kdo přijde dřív jde se psem, při oš. počasí jen nechat vydělat. Večer J. Jestli půjdu v 6 ven, přivedu vydělaného. Ráno zas stejně. Můžem chodit i častěji.

2. Kde bude pes spát? V kuchyni: stolek na kytky dáme na druhou stranu

3. Uklízet po něm: J. i I. utírat loužičky atd. Bude pořádek, slibujem.

4. Veterina je: Před naším barákem. Tel:

5. Pejsek stojí: Do 500 Kč.

6. Proč zrovna toho? Protože nezabere moc místa, moc toho nesežere a je hodný. ZLATÝ KOKRŠPANĚL

7. Jméno a pohlaví: Pes kluk. Jméno Kim.

8. Zeptáme se sousedů: Zeptáme se všech.

9. Psa budeme venčit: Před domem, v břízkách, s tebou mami v lese.

10. Štěkání: Kokr moc neštěká, má klidnou povahu.

11. Sám doma: Psovi dáme jeho matraci do přecíně, zavřeme všude dveře, uklidíme boty, dáme místo jen v přecíni a uklizeném pokojíčku /fakt/. Bude tam mít jídlo, pití na igelitu /kvůli bordelu/ a jeho hračky.

12. Poplatky: Na rok – 200 – 300 kč.

Krmení: mami, my dvě se uskromníme.

Vodítko atd.: na tržnici obojek nejlépe řetízkový, vodítko asi provazové s karabinkou.

Očkování: 300kč za rok

V autobuse: poloviční Vlak: poloviční Metro: poloviční

Zlatý kokršpaněl: Byli a jsou to vlastně lovečtí psi – ale je možné je chovat jako domácí společníky. Mají veliké oči, příjemnou povahu, nevztekají se a neodmlouvají. Jsou velice učenlivý – a jsou to také šibálkové se kterými se dá zažít hodně legrace. Potřebují dost pohybu a samozřejmě péči o srst.

Odpověď zakroužkujte a podpis I: ano – ne J: ano – ne M: ano – ne

I.: Maminko, moc si přeji psa nejlépe zlatého kokršpaněla. Já a J. by sme se o něj staraly a ty bys nemusela o něj starat už jsme mu vybraly i jméno /Kim/ a obě moc chceme psa.

J.: Mami, dřív, než řekneš ne tak si tohle přečti. Já bych chtěla pejska, maj ho teď skoro všichni ze třídy. To ale není důležitý. Kokr je nenáročenej a prostě pro nás jako stvořenej. Když bysme šli do lesa no už ho úplně vidím jak je veselej. No a podívej sa na ty K. Oni nemaj ani komára ale maj prachy ale to je jiný než mít doma pejska. Mamí, zkus si představit jaký to bude dobrý. Ty budeš říkat že to nejde, ale ono to pude. Když řekneš ne, tak budeme smutný, ale pochopíme to.

Konec citace.

Uf. Co to s vámi udělalo? Taky máte chuť teď hned všeho nechat a okamžitě střelhbitě pádit někam do chovné stanice a zakoupit psa? Věřte, zacloumalo to se mnou převelice a můj postoj byl zviklán v samých základech. Nejvíc mě dostala ta hláška o jejich uskrovnění v jídle.

A tak není divu, že se naše rodina časem rozrostla o jednu kokří slečnu – to jediné jsem si vymínila. Ne pejska, ale fenku.

A hádejte, kdo jí miluje ze všech nejvíc? Kdo jí všechno odpustí? Kdo jí rozmazluje a dovolil jí v noci spát v posteli? Kdo jí vyváří teplé večeře i v případě, že všichni ostatní jedí chleba s paštikou?

Ano ano. I takhle může skončit jeden nekompromisní postoj a nezvratné rozhodnutí. Dětičky to s námi zkrátka koulejí a – přiznejme si otevřeně – někdy je to docela fajn. Já jsem díky jejich vytrvalosti a nezdolné víře a trpělivosti získala bezva kámošku. No fakt. Kdybyste jí viděli, když jdeme do lesa, jak je šťastná.

A proto apeluji na všechny rodiče. Nebuďte labutě a kupte svým dětem psa! Vážně! Mít psa je skvělé. :o))