Proč? To je otázka. Jak na ni má Veronika, matka jedenáctiletého Péti a sedmiletého Davídka odpovědět ? Že táta odešel k jiné ženě? Má dát průchod svému citovému zklamání a tátu před dětmi pohanit, nebo se snažit jim to nějak rozumně vysvětlit?
Veronika by měla zvolit druhou variantu. Mirek není žádný flákač ani alkoholik, a ani táta, kterého by jeho vlastní děti nezajímaly. Kluky finančně zajišťuje, platí jim kroužky, o víkendech s nimi chodí na fotbal, do přírody, jezdí na kolech. Pak je přiveze domů, ale nahoru už nejde, nebydlí tam.
Mami, táta už s námi nebydlí?
Pak si ale starší Péťa povšiml, že v koupelně chybí tátův zubní kartáček, v předsíni nevisí jeho bunda, v botníku nejsou jeho boty. Na balkoně chyběl i tátův popelník.
„Mami, táta už s námi nebydlí?“
„Ne, nebydlí.“
„A proč?“
„Zítra jdete s tátou na fotbal, zeptejte se ho sami.“
Veronika nevěděla, co má klukům říct. Že se táta odstěhoval k jiné ženě? Vždyť ho vlastně ona sama vyhodila. Dokázali by to pochopit?
Mirek byl jako táta dobrý, ale jako manžel stál za houby. Poslední rok se jenom hádali, kvůli naprostým maličkostem. Začalo jim na sobě vadit už i to, jak drží ten druhý hrnek. Sex měli naposledy před půl rokem, nebavilo je to spolu.
Když Veronika zjistila, že má Mirek jinou, řekla mu, ať si sbalí saky paky a už se domů nevrací. A on to udělal. Doma nebydlí asi dva měsíce.
O rozvod zatím ani jeden z nich nepožádal, je brzy. Možná se Mirek vrátí, otázkou ale je, jestli o to Veronika vůbec stojí. Některé dny jí Mirek chybí, jindy je ráda, že ho nevidí, že tam není. Ale kluků je jí líto, jak jim vysvětlit, proč s nimi táta nebydlí? Že si lezli s maminkou na nervy? To by asi nepochopili.
Názor Aleny Weberové, ředitelky o.s. Dítě, rodič, prarodič
Příběh Veroniky a Mirka je jasným příkladem tzv. ochladnutí manželského vztahu. Bohužel se neuvádí, jak dlouho jsou manželé, ani jak dlouho Mirek udržoval vztah s ženou, ke které se nastěhoval. Veronika o jeho návrat nestojí, ale to říká teď, v období citového zklamání.
Navrhuji společné setkání všech členů rodiny, kdy si táta a máma sednou k dětem a bez hádek a výčitek jim v klidu vysvětlí: „Máme vás, kluci, oba moc rádi, na tom se nic nemění, stále budete s tatínkem jezdit na chatu, stále bude s vámi chodit na fotbal, počká vás u školy. Jen bude bydlet jinde.“
Také bych ještě počkala s oznámením, že tatínek bydlí u jiné paní, pokud to tedy už synové nevědí. Dva měsíce není tak dlouhá doba a může se ledacos změnit.
Neznáme ani povahové rysy ženy, ke které se Mirek nastěhoval. Určitě jde v prvé řadě o sex, o vášeň, o to, co Mirkovi v manželství chybí. Ale časem oné dotyčné může začít vadit, že Mirek má dva syny, určitě je bude chtít někdy přivést i do jejího bytu, dovolí mu to? Jak je snese?
Dá Mirek přednost dětem před ní? Bude se chtít vrátit? Přijme ho Veronika zpátky?
Celá řada otázek, které jen čas zodpoví. Čas ukáže, zda se rodina dá, nebo nedá dohromady.
Přála bych jim to, nevidím ten vztah jako úplně ztracený.
pozn.red. Jména v příběhu byla pozměněna, text byl redakčně upraven.
poděkování za vyjádření Aleně Weberové, ředitelce o.s. Dítě, rodič, prarodič
Nový komentář
Komentáře
teb — #4 Tak to s vámi souhlasím.
Naši sice rozvedeni nejsou, jsou spolu už 43 let, ale ti dva k sobě vůbec nepatří. Než takové manželství, tak raději nic. A to už jsem jim to říkala jako puberťák, že měli jít dávno od sebe. Jestli si někdo myslí, že děti jsou spokojené jen když rodiče zůstanou za každou cenu spolu, tak je to taky špatně
lidicka — #2 někdy je to hodně těžké. Já se rozváděla, až když byly děti dospělé. A to mi říkaly, že jsem to měla udělat dřív
Je mi líto hlavně dětí. Nedovedu si představit co se odehrává v jejich dušičce. Mám docela strach, aby tohle nemusel jednou řešit i můj vnouček.
chudáci děti, tohle by se nemělo stávat, nejistota a pocit zrady od těch, kdo má být pevnou oporou hned na začátku života
Stává se to, vím, čím dál tím víc....