Pečlivě ukrýváte dárky, stromeček strojíte v noci a vymýšlíte, jak nenápadně na Štědrý den zazvonit zvonečkem. To abyste se ani letos neošidili o rozzářené dětské oči a je nepřipravili o víru v zázraky. Jenže se až příliš často najde „dobrodinec“, který si před křehkou dětskou duší nebere servítky. A paradoxně jsou to většinou jeho vrstevníci. Jenže jak reagovat na zvídavé dotazy potomků, co se existence Ježíška týče?
„Evička (5) za mnou přišla z pískoviště s pláčem. Prý jí jeden chlapeček řekl, že Ježíšek neexistuje a ona je hloupá, když tomu věří. Dívala se na mě netrpělivýma očima, které žadonily o ujištění, že se ten malý syčák plete. Řešila jsem v tu chvíli hrozné dilema. Vzít jí dětské představy o Vánocích a chránit ji tak před posměchem ostatních, že věří pohádkám? Nebo ji ponechat v domnění, že dárky skutečně nosí Ježíšek? Při pohledu na ni jsem ale měla jasno. I letos tak napsala dopis Ježíškovi, jenže… Příští rok nastoupí do školky a já riskuji, že ji spolužáci brzy přesvědčí o opaku. A já budu za lhářku,“ svěřuje se Linda (36).
Očima psycholožky
Stejné dilema, zda jít s pravdou o Štědrém dnu ven, řeší snad všichni rodiče. Existuje vůbec zaručený postup, který můžeme aplikovat na všechny děti v určitém věku? Zeptali jsme se na názor psycholožky a psychoterapeutky Jitky Jeklové z brněnské psychologické poradny.
„Postupovala bych vždy podle věku a vyspělosti dítěte. Každé dítě dospěje k poznání své pravdy a každé trochu jindy! Pokud se dítě začne vyptávat, jak to s tím Ježíkem je, zeptejte se nejdříve vy jeho, co si o tom myslí. Možná se dozvíte, jak daleko už dítě popřemýšlelo, kdo mu co stihl prozradit a vždycky máte možnost říci, že Ježíšek chodí tam, kde se na něj věří.
Věk dítěte může být skutečně velmi různý. Ve výhodě a zároveň v nevýhodě jsou ti, kteří mají starší sourozence. Tady je dobré z těch starších udělat rodičovské spojence, že ony už vědí, ale mladším necháme jejich víru v zázraky.
Děti, a nejen ony, mají rády zázraky a tajemství. Pokud už dojde k prozrazení, že dárky tak úplně nenosí Ježíšek, můžeme nejprve hrát hru o tom, že by to všechno nestíhal a že mu prostě pomáháme. Pak je také dobrou variantou, že i my můžeme dávat dárky těm, co máme rádi, protože dávat dárky je mnohem lepší než je jen dostávat!
Prozrazení kouzla může být pro některé děti zklamáním. I proto je dobré se držet toho, že dětem se nemá lhát a spíše navrhnout výše uvedenou hru, že u nás doma na něj budeme dál věřit. Samozřejmě je lepší, když se tvrdou pravdu nedozví od spolužáků a ještě s výtkou, že je hloupé, když věří báchorkám. Pak je znovu dobré si promluvit o tom, že kdo chce, může věřit, čemu chce. Protože Vánoce jsou pohádkový čas.“
 |
|---|
Čtěte také:
- Šárka: „Mám strach o syna! Na moje zákazy nedá a začal mi i lhát.“
- Pláče vaše dítě ve školce? Musíte vytrvat, jde o projev adaptace, radí psycholožka
Nový komentář
Komentáře
Já si to pamatuji a mám z toho nehezký pocit.. Řekla nám to paní soudružka v první třídě (škoda, že se stala "paní učitelkou" až o rok později.. :-( ). Byla jsem zklamaná a nechtěla jsem zkazit radost rodičům, tak jsem se snažila tvářit, že to nevím.. Měli to moc hezky udělané - to, že se rozsvítil stromeček "sám" od sebe, když nás Ježíšek navštívil a bylo krásné ho nedočkavě vyhlížet..nenápadně škvírkou nahlížet do obýváku, jestli už stromeček svítí.. Paní soudružka (chápu, že to nebyl její nápad) nám zničila velkou část kouzla.. Ale na druhou stranu mě pak bavilo dávat dárečky ostatním a sledovat, jakou budou mít radost..
Poznání může někdy vypadat i takhle...
ToraToraTora — #24
my taky dodržujeme tradice,mažeme oplatky medem a zvoníme na zvoneček.Já jsem byla hodně zklamaná když mi brácha řekl že dárky dávají rodiče.
Dcery jsou už "odrostlé" z dětských střevíčků, jedna z nich je i vdaná a bude letos s námi na Štědrý den a večeři, protože její manžel bude ve službě. A já zase, zatímco ta mladší bude hrát na klavír koledy a zpívat, tak jako byly ještě malé, budu zvonit zvonečkem a bouchat dveřmi od balkonu, že byl u nás Ježíšek
. Tradice je tradice
My to máme jako u Rikiny. Říkáme to tak dodnes, zvonkem zvoníme dodnes, ale nepamatuju si, že bych na Ježíška někdy věřila. Jako u Pentličky se u nás říkalo dárky k Ježíšku, nikoliv od Ježíška. Takže žádné překvapení se nikdy nekonalo.
Nepamatuju si, kdy jsem věřit přestala, ale vím, že ještě v první třídě jsem určitě na Ježíška věřila. A to i když jsem tenkrát dokonce nakupovala dárky s mamkou. Nechala mě stát před obchodem a honem něco koupila. A pak jsem stála před dalším obchodem a držela v ruce velkou krabici s panenkou. Šel kolem nějakej pán a zeptal se mě s úsměvem - máš novou panenku, viď? A já jsem ho důležitě opravila - ne, to jsou holínky. Protože to mi mamka řekla, takže tam prostě byly holínky a basta. Pod stromečkem jsem pak měla panenku, která byla ve stejný krabici jako ty údajný holínky, ale tahle byla prostě od Ježíška. Divný je, že holínky nikde nebyly
bobani — #25 na Dědu Mráze? no pokud jste z Ruska, pak chápu...pokud ne, chce se mi zvolat "Ježíší..."
Jako malá jsem věřila na Dědu Mráze . A když se mě vnučka ptala na podzim , zda existuje Ježíšek , zeptala jsem se , jestli na něj věří ona . A bylo to .
Naše děti chodí na církevní školu, tam na Ježíška věří i třídní učitelka
SandraAbigail — #22
pravda!
A na Zeměploše samozřejmě nosí dárky Otec Prasátek :-)
Já vím, že v ČR nosí dárky Ježíšek a u nás Santa Claus (svatý Mikuláš) :-) A líbí se mi, když se Vánoce slaví v jakémkoliv věku, sejde se rodina a je pohoda.
A co třeba dát do anekty odpověď - jiná, nepamatuji se apod?
To už synkům bylo přes dvacet, když jsme na Štědrý den k večeru, už za tmy, pouštěli ty svíčky v ořechových skořápkách po umyvadle, a vyhlíželi z okna, jestli už neletí Ježíšek s andělíčky (sám by to nepobral, přece, potřebuje nějaké ty nosiče). Taky jsme vždycky stavěli betlém, a ten musel na Štědrý den být nasvícený, a musely se pouštět koledy na gramofonu. U stromečku, než se začalo rozbalovat, se musela povinně zazpívat aspoň jedna sloka koledy "Narodil se Kristuspán, radujme se". To jsou rodinné tradice, které jsem převzala od mých rodičů, a snažila se předat dál potomstvu (a mnoho dalších, jen to nebudu vypisovat všechno). Dodneška nevím, jestli ti mí dvacetiletí pacholíci si nemysleli cosi o praštěné matce a nesnažili se mi vyhovět čistě kvůli tomu, aby mě nezklamali
každopádně hráli vždycky se mnou. Nejsme nikdo věřící, ale Ježíšek, ten existuje. Na toho si sáhnout nedáme. 
evusche — #17 Já si v šesti maličká nepřipadala. Do školky jsem chodila jen dva jarní měsíce, takže tam mi to učitelka říci nemohla, ale v první třídě už jsem určitě věděla, že dárky nám dávají rodiče. Ani nevím, jak se to stalo. Asi někdo ze starších kamarádů nebo jsem zaslechla dospělé, co já vím. Nepoznamenalo mě to.
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem přišla do školy v první třídě a ta podělaná komunistická učitelka řekla, nám maličkým dětem, že Ježíšek neexistuje a nikdy neexistoval, že je to jen propaganda.
My to postupně stupňujeme. Ježíšek nosí jen dětem, dospělým ne, dárky se dávají, abychom druhému udělali radost, protože ho máme rádi. S dětmi chystáme pro babičky a tak malé dárečky, děti ví, že i od nás něco dostanou, ale stále v Ježíška věří a doufám, že ještě nějaký rok věřit budou (minimálně to mladší dítě).
Když jsem zjistila, že dárky dávají rodiče, Vánoce ztratily kouzlo. Očekávalo se, že budu dávat dárky rodině, když už tedy vím, jak to je, a začaly mi stresy, protože zavděčit se dárkem bylo šíleně těžké. Ručně vyrobené dárky většinou nepotěšily a na kupované dlouho nebyly peníze, protože měsíční kapesné jsem měla vyloženě směšné, tak na dvoje žvýkačky, a na brigádu jsem mohla jít až od 15 let.
Mě na to rodiče připravovali postupně a stejně tak postupuju u syna. Někdy v předškolním věku jsem mu naznačila, že dárky jsou od toho, aby obdarovanému udělali radost. A že klidně můžeme Ježíškovi pomoci a udělat radost taky - takže jsme koupili pár maličkostí a zabalili je, on namaloval obrázek. Další rok jsme to rozšířili, že Ježíšek toho má moc a babičkám a dědům už nic nedonese, ale koupíme jim dárky my. Dnes je mu 10, hru na Ježíška hrajeme stále, ale už ví, jak to je. Jen ještě nepřišel na to, jak se ty dárky dostali pod ten stromeček a loudí, abych mu to tajemství prozradila :-)
Já si nepamatuju kdo mě to řekl a ani si nepamatuju kdy moje děti přestaly ne něj věřit. Takže to určitě žádný trauma nebylo.