Možná si ještě vzpomenete na dráčka Soptíka, který strašně chtěl být požárníkem. Dnes by zřejmě chtěl být hasičem a hrozně by se zlobil, že požárník se neříká, že přece požáry nezakládá, ale hasí. Ale ať tak či onak, slavil by dnes svůj den - 4. května je totiž Dnem hasičů v České republice. Jak to ale s požárníky - vlastně hasiči - bylo v historii?

Egypt a řecké čerpadlo
Od prvních společných okamžiků pochopil člověk, že oheň je sice dobrý sluha, ale zlý pán. A se vznikem velkých měst plných hořlavých materiálů se riziko požárů stalo reálnou hrozbou. První zmínky o hasičích tak nalezneme už ve starověkém Egyptě - šlo o speciálně vycvičené otroky, kteří obsluhovali ruční pumpy na vodu, jíž se pak hasilo. Vynález pístového čerpadla v Řecku ve 3 století př. Kr. práci hasičů zefektivnil. I tak však hlavní díl vykonávali lidé s vědry a vaky na vodu a písek - pumpami se voda jenom dostávala k požáru - hasičská stříkačka ještě neexistovala.

Řím v plamenech
A tak i přesto, že měl starověký Řím jednu z nejlepších hasičských organizací, založenou v roce 6 po Kr. podle plánů Marca Egnatia Rufa císařem Augustem, ani tyto Cohortes Vigilum ho neuchránily před řadou zkázonosných požárů. Ten nejhorší se odehrál pod taktovkou císaře Nerona v roce 64 po Kr. a zničil dvě třetiny města.

Středověk
Po celý středověk bděli nad ochranou měst před požárem městští zaměstnanci, jako byl ponocný, věžný - trubač na věži, nebo hlásný. Při hašení požáru pak přiložili ruku k dílu všichni obyvatelé města. Využívala se voda z městských kašen i nedalekých toků. Už svatý Ludvík, král francouzský, však založil speciální požární hlídky. Mezi nejstarší požární předpisy v Čechách patří část nedatovaného statutu Prahy ze 14. století, který v několika svých částech hovoří o organizaci ochrany před požáry. Ale přestože středověké tresty za paličství byly přísné - obvykle se za něj upalovalo - a přes řadu předpisů, lehlo nemálo středověkých měst popelem.

Psí průvodci
S hasiči byli dlouho spojováni dalmatini - skvrnití psi z jižní Evropy - provázeli hasičské povozy a chránili spřežení před útoky pouličních psisek, odváděli vypřažené koně dál od požáru a střežili je, svým štěkáním varovali lidi, že se povoz žene ulicemi, a vůbec byli častými průvodci hasičů. Ve skutečnosti bývali pro tento úkol cvičeni nejrůznější psi, ale nápadná bílá barva se skvrnami byla žádoucí.

Dobrovolní hasiči
K praktickému využití starého řeckého vynálezu došlo až v 19. století, kdy byly zkonstruovány první hasičské stříkačky. V té době také začaly v českých zemích vznikat spolky dobrovolných hasičů. V roce 1873 na Moravě a v roce 1876 v Čechách vstoupil v platnost zákon o požární policii a monarchie podporovala rozvoj hasičské techniky i zakládání spolků, sdružených do takzvaných hasičských žup. Mezi nestory hasičství patří Titus Krška, který se zasloužil o vznik nejstaršího hasičského sboru ve Velkém Meziříčí. Nedlouho poté byl založen další sbor nedaleko Olomouce.

Z hasičů požárníky
Hasiči se povětšinou aktivně účastnili obou světových válek a v této době došlo ke značnému zdokonalení hasičské techniky. Po druhé světové válce se československé hasičstvo v padesátých letech přejmenovalo na Československý svaz požární ochrany. Členům se začalo říkat požárníci. V 70. letech došlo k profesionalizaci hasičstva - spolky dobrovolných hasičů sice zůstaly na mnoha místech zachovány, ale hlavní podíl na hašení požárů už měli profesionálové.

V devadesátých letech se slůvko požárník stalo krajně nepopulárním, a tak došlo znovu k přejmenování organizace - tentokrát na Hasičský záchranný sbor České republiky. Takže opět máme hasiče, a nikoliv požárníky. A i když stále existují ti dobrovolní, jedná se především o důležitou a náročnou profesi.

Zažila jste někdy požár? Zkoušela jste něco hasit? Víte, co máte dělat v případě zjištění požáru? Chtěla jste někdy být požárníkem? Jaký máte vztah k ohni?

Reklama