Milé maminky,

 

chtěla bych se s Vámi podělit o zkušenost, jak se můžete dočkat druhého dítěte, i když další v dohledné době neplánujete, a jak vám všechny záležitosti kolem mohou zkomplikovat jinak poklidný život.

 

Po porodu prvního dítěte – holčičky Sáry jsem začala mít problémy s pravidelnou menstruací. I když nám kojení moc nešlo (plně jsme to zvládaly jen 3 měsíce a pak se 3x za sebou objevil zánět prsu), menstruace se dostavila až téměř za rok a pak se objevovala jen sporadicky. Mnohá z vás si možná posteskne, na co si vlastně stěžuju, že je to docela super. Ano, to by bylo, kdybych u toho ovšem neprožívala stavy jako před menstruací (bolesti hlavy, podbřišku, návaly atd), a to vždy do té doby, než se záhadně objevila (tak 1x za 3 měsíce).

 

Můj gynekolog mě neustále léčil nějakými hormonálními tabletami a nakonec jeho diagnóza zněla – nedostatečná činnost žlutého tělíska. Nebylo mu vůbec nic divného, říkal, že se to stává, na vině je prý stres a špatná životospráva. Měla jsem se rozhodnout a po prázdninách začít používat nějakou dlouhodobější antikoncepci, dle něho nejlépe tělísko.

 

Tyto prázdniny ale vše vyvrcholilo. Menstruace opět nepřicházela, ovšem bolesti a nepříjemné stavy zůstávaly. Zkusila jsem těhotenský test, protože jsem si už nebyla jistá ničím. Ten se ukázal 2x po sobě negativní. Koncem prázdnin, těsně před naší dovolenou, jsem vpadla do ordinace pana doktora, aby mě prohlédl a zjistil, jestli  mám menstruaci v dohledné době čekat, popřípadě aby mi předepsal nějaké vhodné léky na její oddálení. Pan doktor mě opravdu podrobně vyšetřil, jak UZV, tak pohmatem a oznámil mi, že menstruace může opravdu co nejdříve přijít a těhotenský test byl opravdu zbytečný, protože tam žádný gestační váček nevidí a při mé diagnóze – snížené činnosti žlutého tělíska, by to nebylo ani tak lehké. Dostala jsem Noretisteron, po jehož vysazení jsem měla do týdne dostat menzes.

 

V klidu jsem tedy odjela na dovolenou, dle doporučení lékaře brala Noretisteron v dvojitých dávkách a bylo mi docela dobře. Tohle opojení dovolenou trvalo do té doby, než jsem vysadila prášky (podotýkám, že jsem je vypotřebovala všechny) a čekala, kdy to konečně přijde. No nepřišlo. Už jsem z toho byla opravdu zoufalá, a proto se rozhodla, že zkusím změnit lékaře, že snad někdo jiný mi pomůže a začne se konečně něco dít.

 

K novému lékaři jsem přišla s nadějí, že mi předepíše nějakou nízkohormonální antikoncepci, která by mi pomohla od mých stavů a nepravidelné menstruace. Ale opět jsem se přepočítala. Lékař mi nepředepsal nic, vyšetřil mě pohmatem a zjistil hodně prokrvený děložní čípek a pak UZV zjistil, že jsem na konci 12. týdne těhotenství. Byl trochu v šoku, že to můj předešlý lékař nezjistil, ale pro mě to byl šok stonásobný!!! Nikdy jsem nezvracela, nebylo mě špatně od žaludku, těhotenské testy byly negativní! V první chvíli mě napadla interrupce (na dovolené jsme holdovali alkoholu, brala jsem skoro celé prázdniny nějaké hormonální léky), ale bohužel i na tu v mé chvíli už bylo pozdě a já na ni  neměla nárok.

 

Nakonec jsem byla nucena se s tím smířit, oznámit to manželovi (který už s naší rodinou a odrostlejší dcerou měl zcela jiné plány) a začít se radovat z neplánovaného miminka. Paradoxně, teď ale všechno teprve začalo. Noretisteron podávaný v dvojitých dávkách na konci druhého měsíce je vysoce rizikový, hrozí spousta různých genetických anomálií - po kolotoči různých vyšetření nám nakonec  potvrdili, že horší situace by nastala u holčičky, kde je riziko nepoměrně vyšší. Aby toho nebylo málo a naše nervy se naply ještě víc, ve 20. týdnu jsme zjistili, že naše miminko bude opravdu ta holčička, o kterou jsme se začali tak moc bát. Zdraví pro nás v tu chvíli už nebylo jen nic neříkající slovo, ale opravdová touha po tom, aby to naše děťátko, byť neplánované, ho dostalo měrou vrchovatou. Teď už můžeme jen doufat. Jsem na počátku 8. měsíce a zlé obavy jsou snad v každém mém snu. Druhé dítě jsme si sice nepřáli, ale i když přišlo neplánovaně, moc se na ně těšíme. Sama si přiznávám, že v sobě nemám sílu starat se o nějak postižené dítě, byť svoje, a moc obdivuji ženy, které to dokáží, ale nevím, nevím, jak se zachovám, pokud se mi takové dítě narodí.

 

Spousta lidí včetně lékařů-genetiků, kam chodím na kontroly, mě nabádají do žaloby lékaře, který všechna naše utrpení způsobil. Já jsem ještě ani nebyla schopna za tím lékařem  jít a informovat ho, co způsobil, protože si, po pravdě řečeno, nejsem jista, jak by to dopadlo. Teď se tím nechci zabývat, chci myslet na něco pozitivního. To dítě si to určitě zaslouží. I tímto příspěvkem a vypovídáním jsem si trochu odlehčila.

 

Musím ale ještě podotknout, že můj příběh se nestal v nějaké zapadlé vísce, kde nejsou tak dokonale zařízené ordinace, detailní UZV a profesionální lékaři (omlouvám se těm vysoce profesionálním, kteří pracují na malých vískách a městech a léčí i s tím málem techniky, co mají), ale na renomované klinice v Brně, kam pacienty lákají věhlasnou reklamou v novinách a časopisech.

 

Andrea

 

 

P.S. 15. 4. 2005 se nám ve Fakultní porodnici v Brně narodila krásná, okatá holčička Amélie. Zatím je v nejlepším pořádku, zdravá a čilá. Jen před pár dny na 5měsíční kontrole u paní doktorky nám oznámili, že bude mít zřejmě vpadlé bradavky, ale že je to jen malá vada na kráse. Snad to bude tedy to poslední zlé, co nás potkalo J

Reklama