Naučila mě to a tohle a mám po ní spoustu dobrých návyků a zděděných vlastností. Z dětství si pamatuji její vždy otevřenou náruč a princezny, které mi často kreslila.
Pak jsem dospěla a začaly trable, které jsem se s ní snažila řešit, v zásadě jsem chtěla poradit. Rady se však měnily v rozkazy, které se musely poslechnout. Když ne, tak bylo zle a v podstatě je to tak dodnes.
Nebudu jí přece nic vyčítat, vždyť i já jsem máma, a vím, jak je to nelehké. Anebo bych měla?
Abyste dobře pochopili, povím vám jednu příhodu z mého života, která se přímo týká naší komunikace.
Přibližně ve věku mých dvaceti let jsem se nacházela v nezbytném stádiu smutku, po rozchodu s mou první láskou. Dodnes to považuji za jedno z nejtěžších životních období. Jsem osoba lehce až těžce přecitlivělá, záleží na okolnostech. Pokud jsou ale srdeční, je se mnou zle.
Zašla jsem tedy za maminkou, vybrečet se na rameno a snad vyslechnout i nějaká slova útěchy.
Máma se zpočátku tvářila velice chápavě. Vyslechla, povzdechla, snažila se poradit.
Avšak co čert nechtěl, rady nezabraly a já byla ve stavu smutku ještě další den. Maminka sebrala zbytky trpělivosti a poplácala mě po zádech ve stylu "už dost nářků a hlavu vzhůru".
Vycítila jsem, že toto rameno se stává pro vyplakání již nevhodné, a snažila se v sobě stesk po "jediném chlapovi na světě" potlačit. Teď už vím, že jakékoli urychlování a potlačování pocitů, zvláště těch negativních, je úplný nesmysl. Ale než jsem to pochopila a snažila se řídit povely mé mámy, bylo mi zle. K mým případným starostem, které život přináší, končily veškeré konverzace s mou mámou ráznými slovy, zakončenými několika tučnými vykřičníky. Dále byl jen konec odstavce, místo pro vyjádření mých citů se nenacházelo.
Zde pro ukázku jedna poslední věta jednání:
"Už nesmíš být smutná, musíš být veselá. Jsi mladá, hezká, chytrá a máš dokonce svoje auto. 
To mi bylo velice líto, že má máma měla v mém věku takové existenční starosti. Ale já za to jaksi nemohla, že..
Postupem času jsem se mamince přestala svěřovat.
Je to pro obě strany výhodnější. Já jí nedělám zbytečné starosti a ona nemusí zmateně řešit situaci svým "bububu".
Také jsem se naučila usmívat vždy v její přítomnosti. Pokud jsem smutná, nelezu jí na oči.
A je klid.
Je to tak správně?
A jak se chováte před svou mámou vy?
Nový komentář
Komentáře
Tak nějak z toho cítím - JÁ jsem smutná a ona MĚ nechápe. A co maminka ?? Třeba je sama zmatená z ufňukané holky. Přišla jsi za ní někdy - hele mami zvu tě na kafe - ale jenom tak, ne když si potřebuješ postěžovat, či poplakat. Já vím, taky jsem maminka - i když má moje dcera teprve 10 není lehké spolu vycházet. Ale všímám si i sama na sobě, že když je mi dobře - tak najednou nikoho nepotřebuji, dokonce člověk snadno zapomene, že má někoho, komu by mohl třeba jen zavolat a říct: "Je mi dnes fajn, jak je tobě?" Ale, když je nám ouvej - tak je najednou problém obrovský a NIKDO nám nerozumí, že ??
Ale všechno máme převážně ve svých rukou.
Podle mého názoru jsou rodiče prostě zvyklí řešit naše problémy, vždyť to vždycky tak bylo - rozbili jsme si koleno, tak ho pofoukali (a vyčistili, zalepili), nešla nám matika, tak nás doučili, nepovedl se výkres, tak nás pohladili a bylo nám dobře. Fungovalo to ... Jenže jednoduché recepty fungují na jednoduché bolístky. Jen málo rodičů dokáže pochopit, že s vnitřními strastmi se musíme vypořádat sami (dál jich tu většina je, když to nevyjde před výplatou, když je třeba pohlídat, když je třeba pomoct při opravě auta), ale s tím největším (a to jsou podle mě naše vnitřní starosti), s tím nám nikdo nepomůže, tím méně rodiče, kteří jsou zvyklí všechno řešit v podstatě jednoduše a u nás vyřešit ...
Takže bych od rodičů neočekávala, že se jim můžu svěřovat a že mě budou utěšovat, ale že tu budou, až bude potřeba oné "jednoduché" pomoci (anebo že, až jí budou potřebovat oni, tu budu já)...
Jó, maminky. A úplně nejhorší je, když zjistíte, že se začínáte chovat stejně jako ona.
Wendy, určitě jsi za to nemohla, že měla tvoje maminka existenční problémy, ale ona zase nemůže za ty Tvé a tak se nediv, že jí připadají malicherné. Já mám s mamkou vztah víceméně kamarádský. Nedovedu si představit, že by moje mamka byla u plotny a měla takové ty maminkovské řeči. Někdy mi připadá, jako puberťačka, která se svěřuje mě, se vými problémy.
Proto jsme naladěny na stejnou vlnu, proto se jí můžu svěřit.
Někdy mě mrzelo, že to není ta pravá mamča co peče buchty a balí svačiny, ale zase se jí můžu se vším svěřit. Samozřejmě, že mi taky dodává odvahy ráznými slovy, ale co mi asi tak jiného může říct? Jít a řešit můj problém? Na to jsem snad trochu stará 
Promiň, ale nějak jsem nepochopila Tvůj PROBLÉM!
emma + radši anonym: moje máma není zlá, spoustu věcí, které tu popsaly jiné holky, jsem nezažila. Máma mi nikdy nelezla do soukromí, nečetla mi dopisy, nemluvila mi do výběru školy, povolání ani partnera, vždycky mi důvěřovala a nic mi přehnaně nezakazovala. Jen se ke mně nechovala citově, nemazlila se se mnou jako s dítětem, nikdy mě nepochválila a vždycky, když jsem se chtěla svěřit, mi dala najevo, že si za svůj problém můžu sama. Proto mám pocit, že se jí nemohu svěřovat.
Kamoscina mamka u nich zavedla pravidlo, a docela se osvedcilo: delejte si co chcete, kdyz budete mit problem a potrebovat pomoct s cimkoliv (antikoncepce, mimco, nebo neco takovyho), reknete. Ale proboha, nerikejte mi podrobnosti. Staci mi vedet, ze se mi domu vracite v poradku, bez mimca a nemoci...
Lepsi, nez se trapit, co zase ty jeji cacorky vyvedly na nejake akci (a taky je fakt, ze holky to braly zodpovedneji, protoze to bylo oficialne, zadny doma vymluvy, ze jde nekam s kamoskou, ale na ferovku mamka vedela, ze jdou na nejakou akci...)
S mami to bylo v pohodě.Ale úplně všechno člověk stejně říct nemůže.Měla jsem štěstí, že jsem si našla bezva kluka.Dnes má možná moje mami víc problémů na svěřování než já.
Hanela: proboha, to snad ne? Jezinko jedna, vis jak je to ponizujici pro toho clovicka? A ze to nam pripada zpetne jako nejaka malichernost, ver, ze si tu bolistku nesu dodnes, ten pocit absolutniho ponizeni a pocitu zrady od nejblizsiho (to s tim amantem, to, ze rika neco tatkovi..no, casem jsem pochopila, asi to budu delavat taky, pokud se jednou dopracuju k detem
)...
Taky mi připadá že maminka z článku se zachovala docela v pohodě. Na druhou stranu docela chápu, že když je člověk ve srabu, přesně tohle nechce slyšet, taky bych asi z toho měla pocit jako Wendy. Jinak jsou věci se kterejma se mamče fakt nesvěřuju i když je skvělá. Jednak leccos bych se styděla jí říct, jednak na leccos vím že by nereagovala tak jak bych chtěla, a jednak si taky říkám, je o generaci starší, leccos spíš pochopí lidi kteří podobné situace zrovna taky prožívají. A taky jak už tu někdo zmiňoval, když jsem něco řekla tak leckdy se to ke mě vrátilo jako bumerang v situaci, kdy jsem fakt to a ono slyšet nechtěla. Takový to připomínání toho a onoho na co bych nejradši zapomněla mě dokáže hodně uzemnit. O současném partnerovi jsem něco málo doma řekla, ale klidně jsem si to mohla odpustit. Nefunguje to jak by mělo a dotazy na to mě dost vadí. Jenže nechci mamče ublížit hláškou "víš to je moje věc" - ať by to bylo zaobalené do jakýchkoli slov, tenhle význam by jí rychle došel a asi i ublížil a to nechci.
Mně připadá, že se maminka z článku zachovala naprosto adekvátně. Nejdříve politovala, pak povzbuzovala. Co chtít víc? Přece nebude podporovat u své dcery sebelítost... Vyplakat se z toho samozřejmě musí, ale dostat se z toho musí jedině sama.
*daisy*: hmmmm...jak to popisuješ, to je asi problém většiny rodičů. Já to totiž vidím na sobě. taky mi tohle za mala vadilo, ale teď jako matka mi připadá docela normální, že manželovi prozradím, co mi kluci řekli....vždyť je to jejich táta. A to s tím amantem, jako bych to slyšela, ale mám obavy, že bych to řekla nějak podobně
Máňa-opice: tak ta pasaz o tvoji segre se mi faakt libi
Sice bych ji nechtela za partnerku ani segru, ale kamoska musi byt skvela...
To vis, ja mam zase opak, vylitne kvuli vsemu, segra, a to taky neni ono 
nepohodli a vypada to spis na rozchod nez cokoliv jinyho? Nebo ze na me v praci byla sefka nespravedliva? Proste to tak je, tak poplaca po zadech, a vic nemuze. Jak muze mama, o generaci starsi zenska s jinejma zkusenostma, pomoct svymu diteti? Na to jsou opravdu lepsi kamosky (nebo partner)... 
, a mama na me volala ode dveri: mas tu toho sveho amanta...
No mela jsem sto chuti utect a uz se nevratit 
)
Jinak, souhlasim s medvedem. Mama je mama, ne kamoska. Sice je fakt, ze s mamkou o spouste veci pokecame, ale taky ji nerikam vsechno, a taky na spoustu veci reaguje podobne jako Wendina mama. Co mi ma taky rict, kdyz ji sdelim, ze jsme se s
I kdyz na druhou stranu...musela jsem si po puberte hledat k mamce cesticku znovu, protoze mi ublizilo, hrozne moc, kdyz jsem zjistila, ze to, co ji reknu, neni u ni "konecna", ze se to dozvi tatka, obcas jeste nekdo dalsi, prip. nektere jeji nevhodne komentare (pr. prisel za mnou muj tehnejsi idol - bylo mi 13, takze platonicky, jak jinak
Jo, mě taky maminka cenzurovala dopisy. Jakmile jsem ho nechala v šuplíku schovaný, rozepsaný, tak ho vytáhla a ještě ho proškrtávala. Že takto ho nemůžu poslat. Některý obsah se jí zdál nevhodný, třeba, když jsem na konci napsala Tvá - no děs!
Taky se nesvěřuji,protože moje maminka si potom dělá strašné starosti. Trápí se víc než je zdrávo, nejraději by si ty moje problémy vzala na svoje bedra a tak ji raději nezatěžuji. Třeba i taková blbost. Ukradli mi peněženku se dvěmi tisícovkami a reakce mamky:já ti je dám.Jistěže nechci, ale když se to stalo dceři, tak jsem reagovala stejně.
Alousek:
Takovou ségru bych chtěla taky 
Moji mame se nesveruju, ona mi nikdy neumela poradit. Ziju uz dost dlouho daleko od ni a tak neni ani prilezitost na nejake sverovani. Ja o ni bohuzel taky dost malo vim, posledni dobou mne to ale netrapi.Navzdory tomu si svoji mamy vazim
. 
.
Na sverovani mam svoji starsi segru, ktera mi umi naslouchat, problem se mnou probere, poradi, pomuze.Kdyz mam potrebu si o stejne veci nekolikrat popovidat tak ani to neni problem
Diky segra
Absolutně souhlasím s medvedem.
Reakce její mámy mi přijde adekvátní a vlastně ani nevím, co potom chtěla Wendy slyšet. 
Rovněž mě zarazilo, že Wendy považuje uvedená mámina slova za bu,bu,bu s vykřičníky.
Já se mámě teda svěřit nemohla. S ničím. Udělala jsem to jednou jako dítě (kvůli problémy s tátou), ona mě vyslechla a nakonec obrátila proti mně. To bylo poprvé a naposled. Natož se tak svěřovat s láskami.
Pravda, bylo mi občas dost ouzko, ale vyplatilo se mi mnohokrát držet ústa (nejen před mámou, ale i před jinými lidmi) a aspoň jsem se naučila řešit situace sama.
A to by si Wendy měla uvědomit taky. Nikdo za ní horkou kaši nesní.
Souhlasím s Máňou-opicí
Wendy, kdyby se s tebou maminka hňahňala dva nebo tři týdny nad rozchodem, tak už bys pak propadla sebelítosti z principu. Ona to vidí z pohledu o generaci staršího člověka, takže už má nad tím nadhled, ať chce(š), nebo ne.
Kdyz premyslim nad clankem Wendy, tak nevim, jestli je o sverovani. Mam silny pocit, ze Wendy nebyla pouze smutna, ale ze mela poradnou depresi (sama pise, ze to bylo jedno z jejich nejtezsich obdobi). Pri depresi ale zadne utesovani nepomuze, zde je nejlepsi pohovor s psychologem, popr. nejake medikamenty. Mozna proto to Wendy tak tezce nese, ze potrebovala odbornou pomoc a jeji matka se pokousela situaci zlehcovat. Protoze na sobe jsem si overila, ze kdyz je mi smutno, tak mi utesovani pomaha, ale kdyz jsem mela depresi, tam mi zlehcovani situace jeste pritizilo.
Ať je matka jakkoliv hodná, svůj smutek Wendy musíš překonat sama. Ikdyž ti poradí, tak ty sama musíš nají cestu žít dál.
Musíš hledět doboucnosti a ne se trápit tím, co bylo a vracet se k tomu. Všechno zlé je k něčemu dobré...
Z toho, co píšeš se mi tak strašná tvá matka nezdá. Snažila se ti pomoct, ale je tvůj život a bojovat musíš ty.
Všechno chce čas.