Náš kocour odešel do kočičího nebe. Bylo mu požehnaných sedmnáct let a měl hezký život. Chybí nám a rádi bychom si pořídili jinou kočku, ale obáváme se, že by jí náš způsob života nevyhovoval. Pomůžete nám vyřešit tohle dilema?
Milé čtenářky, vím, že je mezi vámi hodně zkušených „kočkomilek“, a tak jsem se osmělila požádat vás o radu, nebo alespoň o názor. Většina z vás možná četla můj článek o našem stařičkém kocourovi. Poslední dobou to s ním šlo dost z kopce a jeho odchod do kočičího nebe se dal čekat každou chvilku.
Poplakali jsme si a otázku, zda si pořídit novou kočku, jsme odložili na neurčito. Představa, že ji v přepravce vláčíme z Prahy na chalupu a zase zpátky, se nám ani trochu nezamlouvá. A kočce už vůbec ne.
Proto byl náš kocour této anabáze ušetřen a pomalu jsme ho zvykali na život „chalupáře“. Zdálo se, že ke spokojenému životu mu nic nechybělo. Měl otevřené okénko, k dispozici gauč, dost krmení a vodu. Máme za to, že při své inteligenci brzy pochopil, že za pár dní zase přijedeme, přivezeme čerstvé papáníčko a budeme ho rozmazlovat.
Proto nezdivočel, nikde se netoulal a v pátek nás vždycky vesele vítal u auta.
Uměla by tohle jiná kočka? To se dá těžko odhadnout. Jasné je jen to, že žádná už nebude taková, jako kocour Nikita. Každá kočka je silná individualita a většinou se zachová jinak, než byste čekali. A to je na kočkách to krásné. Jsou prostě své. I proto bychom nějakou chtěli, ale zatím tomu necháváme volný průběh. Třeba si nás najde sama.
A jsme u toho. Přišli známí, jestli nechceme koťátko. Zjihli jsme, jedno z nich bylo černé jako Nikita.
Ale jak to udělat? Nemůžeme přece malé kotě nechávat samotné! Ani v Praze, ani tady, takže by se nevyhnulo cestování. Ale můžeme tohle tomu nebohému zvířátku udělat? Není to i pro nás zbytečná komplikace? Nebylo by lepší na chvíli kočku pustit z hlavy a počkat, až se jednou, na stará kolena, přemístíme na venkov? Nebo to risknout a přijmout nového člena rodiny?
Co si o tom myslíte, milé chovatelky koček? Napadá vás nějaké řešení? Co byste udělaly na našem místě? Poraďte.
Čtěte také:
- Zoufalá Zdena: Moje kočka vyměnila záchod za mou postel
- Pohřbili jsme kocoura a po týdnu vstal z mrtvých
- Náš kocour ztratil zrak, ale i hygienické návyky, což je podstatně horší
Nový komentář
Komentáře
gerda — #10U nás je to přesně obráceně. Kočky nikam nejezdí (jsou venkovní - u baráku, max. můžou do předsíně, anžto pobyt v bytě nám zatrhl alergolog mladší dcery). Když jedeme na dovolenou, tak krmí sousedka. Jenže pokud ty chlupaté potvůrky vidí sbalený bágl v předsíni, tak jediné, co je okamžitě a vždy napadne: zalezou do báglu a chtějí cestovat s náma. Někdy se fakt bojím, že je do toho Chorvatska odvezeme. Zatím byla jen jedna kočičanda s manželem na fotbale (zalezla mu do velké tašky s výstrojí a kopačákem).
Pokud vidí přepravku, tak to znamená veterinu a kočky mizí rychlostí blesku.
alenabl — #18My máme i psa, ale ten nemá s cestováním vůbec problém
dadma — #26ANO, NEVYNECHÁME JEDINÝ VÍKEND
Ještě bych se chtěla zeptat a na chalupu jezdíte celoročně na každý víkend? I v zimě?
dadma — #24 opravuji: přivykly,když jsem nyní přečetla, až jsem se lekla.
Rikina — #15 Myslím, že je to co píše Rikaina rozumné. V útulcích je hodně koček a pokud byly zvyklé venku a jsou vykastrované, tak so myslím, že by si zase přivikly jako váš kocourek. Já sama jsem si jednu kočičku vzala z venku co běhala kolem našeho domu,vlastně si nás našla. pak se nám u domu objevila další a když jí začali nahánět kocouři domluvila jsem útulek v Mostě. Je tam Jenynyka zž dva roky. A nyní zase se tu objevují vyhozené kočky, ( doufám ,že jsou to kocouři)krmím je i když lidi nadávají.
Brixik — #19Tady na sídlišti má psa každý druhý. Přesto se nebojím chodit po trávníku, natož po chodníku. U nás se sbírá
Rikina — #15
Brixik — #19
Já bych nespěchala.
AmeA — #16Já teda fakt nevím, kde bydlíte. Ale já bydlím v Brně a že bych šlapala na chodníku v hovnech, to teda fakt ne. Přijde mi, že lidi po psech spíš uklízí než ne ...
nemám kočku, ale psa - yorkšírka, milujeme se navzájem, ale zvažovala bych příště, jestli si zvířátko pořídit. Člověk je hodně vázaný a plánuje vše podle zvířátka, asi bych už příště nepořídila si zvířátko - ikdyž dilema - vždyť jsem na pejska tak zvyklá a kdo by mně vítal, když se budu vracet domů??????????
AmeA — #16a tenhle výkřik má pomoci jak?
Jo do paneláku a to je rambajs se psy i kočkami....kdo nezažil nepochopí a na botech hovna domů po nesběračích výkalů svých miláčků
Byla bych pro to, vzít si někde z útulku dospělou kočku, která je venkovní, a tu nechávat na té chalupě. Nebo klidně i dvě. Malé kotě potřebuje společnost a výchovu, to by samotné zůstávat nemělo a tahat ho co pár dní sem a tam mi nepřipadá vhodné.
Všechny moje kočky cestování neměly rády, a na chalupu jsem je přestala brát, protože tam byly vždycky celou dobu pobytu zalezlé za skříní a odmítaly žrát i jít na kočičí záchod. Což přímo ohrožovalo jejich kondici. Kočka mé sestry strávila 6 týdnů pod postelí, a vycházela jen v noci, teprve až byla navrácena do obvyklého bydliště, začala se zas chovat normálně, i když byla uražená, co že jí to bylo provedeno za příkoří.
Bébina — #13Jé, to by ses divila.. Naši mají briťáka, ten se na cestování jen třese a radostně s nimi jede 400 km k nám, kde se z panelákového kocoura na pár dní stává zahradní tygr a po návratu do paneláku je zase spořádaný kočičák.
Prostě - není kočka jako kočka a u plemen to platí taky :-)
Neznám kočku fixovanou na místo, zato znám spoustu koček fixovaných na majitele, které s nimi bez problémů vymetají týden co týden výstavy a pokaždé spí v jiném hotelu a kočkám to nevadí. Nic jako zalezlá kočka pod skříní a zvykání si na nové prostředí několik týdnů se nekoná. Prostě se kočka proběhne po pokoji a ve chvíli, kdy tam má majitele a může u něj spát v posteli, je spokojená. Kdysi jsem takhle jezdila s orientálkama, které s námi jezdily i na chatu, trauma z toho neměly. Chce to jen zvolit kočku vhodného plemene, hodně extrovertní a fixovanou na majitele. Ona taková zaprdlá nekontaktní britka bude cestování a změnu prostřdí snášet hůř, než siamka, sphynx nebo angora, které má člověk neustále v náručí, protože mu tam lezou. Ale je fakt, že 99% koček co znám, jsou kočky s průkazem původu, po generace rozené a zvyklé žít v úzkém kontaktu s lidmi, co se doslova rodí do lidské náruče.
Naše kočky jsou sice na vsi, ale ven nechodí vůbec, kvůli nebezpečí venku. Celé dny ale sedí v okně a pozorují, co se děje venku. Jsou na to zvyklé a jsou šťastné. Vím, že kdybych jim dovolila chodit ven, buď je něco zajede nebo je někdo zastřelí či otráví. Život bez kočky není úplný, proto být vámi, koťátko bych si vzala a ono se určitě přizpůsobí
V Praze bude lenošit a na chalupě lumpačit. Jen s tím pouštěním ven na chalupě bych se bála, pokud si nejste na 100% jistí, že mu tam nehrozí žádné nebezpečí. Přečtěte si knížky od Františka PONa a tom, jak žili s pražskýma kočkama na venkově
Jsou to úžasné a pozitivní příběhy! Jejich kočky ale také nechodily ven a to ani na chalupě, pokud neutekly
gerda — #10 Tak tohle mě straší i ve snech, přestože naše kočky nikdy nikam necestují. Ale fakt jsem už párkrát měla sen, že stojím na letišti, všichni čekají už jen na mě a jedna z koček mi chybí. Polévá mě studený pot, ale vím, že bez ní prostě odletět nemůžu...