„Zoofilie sice člověka trochu děsí a pohoršuje a vyvolává určité pochybnosti. Ale není vyloženě škodlivá - jako například pedofilie či sadismus.“ (J.Cimický)

Pejsek a kočička

Z etologického hlediska je zoofilie mezidruhovou sexuální orientací člověka na zvíře. Jako taková má svůj protějšek i ve zvířecí říši. Ve volné přírodě sice nebyla dosud prokázána, ale už v zoologických zahradách, ale i některých rezervacích, k ní prokazatelně dochází. U zvířat domestikovaných je pak mezidruhové sexuální chování a orientace záležitostí poměrně běžnou. Stejně jako u člověka však musíme i u zvířat rozlišovat mezi mezidruhovou sexuální orientací a mezidruhovým sexuálním chováním, které může být vyvoláno i nedostupností příslušníka vlastního druhu.

Na té naší vesnici
K sexuálním stykům se zvířaty se většinou uchylují osoby dlouhodobě odloučené od společnosti, mnohdy také s nižší intelektovou úrovní. K zoofilnímu chování proto dochází častěji na venkově a na samotách, než ve městech. A. C. Kinsey uvádí, že pohlavní styk se zvířetem mělo někdy v životě 8 % mužů a 3,6 % žen, avšak u venkovského obyvatelstva stoupá toto číslo na 15 %. Podle zpráv jiných amerických výzkumníků mělo dokonce 40-50 % mužů vyrůstajících na farmách sexuální vztahy se zvířaty. Využívají nejčastěji se zvířata odpovídající výšky, především telata, osli nebo ovce. K sexuálnímu kontaktu ale dochází i s menšími zvířaty, se slepicemi, husami nebo kačenami. Nejčastějšími aktéry venkovské zoofilie jsou muži, vyskytují se však i ženy, mezi jejichž oblíbenými zvířaty jsou prasata, kozy, ryby (jako živé vibrátory) a především psi.

Zoofilie v atmosféře velkoměsta
Městská zoofilie sice může nést znaky zoofilie venkovské, pak se nejčastěji jedná o zneužívání zvířat z městských jatek, případně doma chovaných koček a psů, ale obvykle bývá motivována buď přímo zoofilní sexuální orientací, nebo hedonismem, hledáním nového sexuálního zážitku, experimentováním a zvědavostí. K městské zoofilii také může dojít, a to především u žen, v situaci sexuální a citové frustrace a v přítomnosti ochotného, na člověka obvykle úzce vázaného zvířete, které samo zahájí sexuální aktivitu. Především pro úzký vztah s lidskými partnery, ochotu spolupracovat, schopnost potěšení nejen poskytovat, ale i přijímat a i pro své fyziologické dispozice (velikost, dlouhá erekce u samců) jsou nejoblíbenějšími zvířaty městských zoofilů psi, a to nejen pro přímý koitus, ale i pro řadu aktivit, které lze z nedostatku jiných pojmů označit jako petting.

Trocha zdravého pohybu
Aktéry aktivní zoofilie bývají převážně muži. Jde o zavádění mužského genitálu, ale také prstů či předmětů do vagíny nebo do análního otvoru zvířete. Při této formě styku se zvířetem se nejvíce projevuje případná sadistická motivace, zde jde nejčastěji o využití zvířete jako pouhého objektu sexuálního ukojení, aniž by k němu bylo navázáno citové pouto. Při aktivní zoofilii dochází mnohdy k týrání zvířat, někdy i s jejich následným zraněním či úmrtím. Existuje ovšem i aktivní zoofilie, při níž zvíře, je-li odpovídajících proporcí, pociťuje uspokojení z aktu, či dokonce akt samo vyhledává a iniciuje. Vyloučen není ani láskyplný vztah mezi oběma partnery, ačkoliv nebývá běžný.

Aktivní zoofilie prováděná ženami zahrnuje především využití menších zvířat jako živých vibrátorů. Ženy si zavádí zvíře do vagíny nebo do análního otvoru (možno i u mužů). K této formě zoofilie bývají nejčastěji zneužíváni hadi a ryby a prakticky bez výjimky jde o týrání zvířete, často provázené jeho vážným poraněním či úhynem. Mezi aktivní ženskou zoofilii lze však zařadit také situaci, kdy žena přivede manipulací s genitáliemi zvířecího samce k erekci a poté si jeho genitál zavádí do vagíny nebo do análního otvoru, aniž by zvíře samo projevovalo zájem či jakoukoliv aktivitu (nejčastěji psi, ale i koně).

Vlez mi na záda
Pasivní zoofilie u mužů je skoro bez výjimky spojena s masochizmem (mnohdy předstíraným pro třetí, přihlížející osobu), popřípadě s homosexuálně-zoofilní orientací. Jde o přímý anální koitus, přičemž zvíře je vždy dominantním partnerem. Zvíře však nebývá přímo týráno, spíše jde o narušení jeho welfare.

Pasivní zoofilie u žen může mít stejný průběh (k análnímu koitu se přidává koitus vaginální) a motivy jako pasivní zoofilie mužů (masochizmus, akt předváděný pro třetí osobu). Nejčastěji ze všech zoofilií však bývá motivována láskyplným vztahem ke zvířeti a touhou poskytnout si vzájemné uspokojení. Nakolik jde o narušování welfare zvířete, závisí na mnoha okolnostech.

Zoofilie trochu jinak
Nepřímá zoofilie ze strany člověka je nejčastěji zvířecím fetišismem, jedná se o masturbaci nebo sexuální aktivity s lidským partnerem prováděné v přítomnosti zvířete či s objekty, které zvíře zastupují. O týrání zvířete většinou nejde.

Nepřímá zoofilie zaměřená na zvíře je v podstatě manipulací s genitáliemi zvířete, kterou však člověk neprovádí primárně za účelem ukojení vlastního sexuálního puzení, ale proto, aby naplnil sexuální touhy zvířete. Znám je například případ muže, který dráždil svou samičku papouška prstem v kloace, aby jí poskytl sexuální uspokojení. Samička se totiž navázala na člověka a samce vlastního druhu odmítala. O sex však zájem zjevně měla a svého partnera-majitele k němu pravidelně vyzývala.

Psychologický profil zoofila
Většina mužských zoofilů má výrazné psychopatické sklony, nižší inteligenci a trpí celkovou dezintegrací osobnosti. Vliv na zoofilní chování těchto mužů může mít reálná nedostupnost ženských objektů (případně i mužských, přidá-li se homosexuální orientace), neúspěch u žen/mužů obecně či větší beztrestnost. Americké studie prokázaly, že až 80 % sadisticky motivovaných deviantů mělo před spácháním násilného trestného činu na ženě nebo souběžně s ním sexuální kontakt se zvířaty. Někdy může být zoofilní chování mužů spojeno i s masochismem. Jen výjimečně se u mužů vyskytuje zoofilie jako reakce na citovou frustraci a fobii z žen nebo jako převažující sexuální orientace na zvířata (o existenci zoofilie jakožto vrozené sexuální orientace a o míře jejího podmínění vnějšími faktory se stále diskutuje, stejně jako je tomu u homosexuality).

Zoofilní dámy
Nejčastější příčinou zoofilie u žen bývá vysoká psychická labilita spojená s negativními zážitky s muži až s fobií z mužů. V anamnéze těchto žen nalezneme často traumatizující zážitky z dětství, nedostatek pozitivních citů ze strany otce, týrání či sexuální zneužívání. Narušen je přirozený sexuální vývin a schopnost citově se navázat na partnera opačného pohlaví. Psychologický profil ženské zoofilky se tak často nápadně podobá profilu lesbicky orientované ženy.

U žen se v motivaci zoofilie mnohem více než u mužů objevuje masochistický prvek, z aktivit pak petting (nejrůznější formy mazlení, olizování vnějších rodidel, manipulace s genitáliemi zvířete...). Ženy se mnohem více než muži upínají ke svým zvířecím partnerům, zoofilní chování u nich často bývá důsledkem, nikoliv příčinou, pevné emocionální vazby na zvíře, může v něj vyústit frustrace, úzkost, touha po blízkosti a akceptaci, po doteku a pohlazení.

Je zoofil milovník zvířat nebo jejich trapič?
Zoofilie má dvě základní stránky pohledu, psychologicko-psychiatrickou, orientovanou na člověka, a etologickou, orientovanou na zvíře. V praxi jsou však spolu nedílně spjaty, skutečnost, jak zoofil přistupuje ke zvířeti výrazně predikuje míru společenské nebezpečnosti jeho jednání, to, jak jeho chování chápe zvíře, pak naopak často určuje míru rizika, které zoofil sám svým chováním podstupuje.

Často nelze pochybovat o tom, že je zoofilie opravdu spojena s přímým týráním zvířete, ať už v důsledku sadistické orientace pachatele či nepřiměřených proporcí. V podstatě lze říci, že k týrání zvířete dochází vždy, když se zvíře brání nebo když by se bránit chtělo, ale nemůže (je omámeno léky, svázáno a pod.).

Aport, Žeryku
Mnohem problematičtější je otázka týrání zvířat u takzvané synantropické sexuality. Tento termín popisuje situaci, kdy se zvíře chová naučeným způsobem (tj. bez násilí) tak, aby uspokojilo sexuální pudy člověka, aniž by však pro něj samotné měla situace sexuální náboj. V takovém případě může snadno dojít k narušení welfare zvířete, zvíře situaci nerozumí, je nejisté, situace pro něj může být obtížná fyzicky i psychicky. Pokud je však zvíře vázáno na svého majitele, pokud má k aktivitám, jež jsou po něm požadovány dostatečné fyzické a psychické předpoklady (např. menší pes se zálibou v olizování, větší, sexuálně vzrušivý, ale jinak klidný pes) a je-li cvičeno přiměřenými metodami, mohou pro něj být požadavky jeho majitele zábavnou hrou, stejně jako například aportování.

Máme se rádi
Zvířata, především domácí či v zajetí žijící, často nevnímají člověka v absolutní mezidruhovosti. Vlivem imprintingu a socializace mezi lidmi považují sami sebe za příslušníky stejného druhu, jako je člověk a jsou tak nejen schopny si sexuální aktivity s člověkem vychutnávat, ale i samy je iniciovat. Nesmíme však zapomenout, že za normality a abnormalitu těchto interakcí v celém rozsahu zodpovídá člověk. Z toho vyplývá, že i abnormální chování se zvířat je z hlediska etologie a zoopsychologie vyvolané člověkem.

Zoofilie v současnosti
V současnosti je zoofilie považována za psychickou poruchu, v případě spáchání trestného činu tedy spadá pod posouzení psychiatra a spíše než trest se ukládá léčba, která je stejná jako u všech deviací- psychoterapie zaměřená na přizpůsobení na přijatelné formy sexuálního ukájení (např. masturbace, heterosexuální styk), v případě vyšší až vysoké společenské nebezpečnosti pak hormonální léčba často kombinovaná s léky na  zklidnění, popřípadě i kastrace či pulpektomie (odebrání dřeně varlat) nebo zásahy do mozkových center (ty ale mívají množství vedlejších účinků). Všechny chirurgické zásahy vyžadují souhlas pacienta. Zoofilie jako taková v České Republice není trestná, pokud se nejedná o týrání zvířat (a samozřejmě o další delikty jako u jiných sexuálních trestných činů- narušování mravnosti a pod.). Nikdo tedy nemůže být za zoofilii trestně stíhán, pokud ovšem nedošlo s ohledem na lidské a zvířecí proporce k týrání zvířete.

Myslíte si, že si zvíře může „užít“ sex s člověkem? Uspokojili byste svého domácího mazlíčka, kdyby chtěl? „Osouložil“ Vám už něčí pes nohu? Co jste dělaly? Znáte nějaké vtipy o zoofilii?

 

bibliografie
Hvozdík, A.; Kupec, F.: Etologické aspekty sodomie. Pes přítel člověka, 9/2002.
Höschl, C.: Psychiatrie pro praktické lékaře. H&H, Jinočany, 1996.
Borneman, E.: Encyklopedie sexuality. Victoria Publishing, Praha, 1990
Kinsey, A.C.; Pomeroy W.B.; Martin, C.E.: Sexual behavior of the human male. W.B.Saunders, Philadelphia, 1948.
Weiss, P.; Zvěřina, J.: Sexuální chování obyvatel České republiky: Výsledky národního výzkumu. 1997. Československá psychologie 41,3,208-215

Reklama