Máme pro vás dvě knihy od Toma Hankse. Zasoutěžte si o ně

Psaní to mě baví,ne pořád se to daří.

U nohy mám syna,je to s ním teď dřina.

Maminčin je mazlíček,je pořád u maminky,miláček.

Něco tady napíšu,hned za ním pak klušu.

Uklízím,peru,peču,oběd vařím,připravuji véču. 

Slohovky já neumím,jenom se o to snažím.

Času není dost,píšu teď jen pro radost.:-)

Ne, neumím psát ? a je to na mně také znát, umím jenom rýmovat ale nechci se jen vymlouvat ;-) 

Na gymnáziu jsem chodila na strojopis (výuku psaní na stroji), ale že bych byla nějaký borec ve psaní na stroji to tedy ne, ani tenkrát, natož teď. Jsem vděčná za počítače, kde se chyby opravují podstatně lépe než na klasickém psacím stroji. Umím psát všemi deseti, ale žádný spisovatel ze mě není a nikdy nebude. A když píšu rukou, tak to pak většinou nepřečtu ani  já, sama po sobě a to nejsem žádný doktor. Radši si knížku přečtu než bych ji napsala.

Psavé a básnické střevo jsem určitě podědila po svém tátovi a on měl na mě vliv. Začalo to školními slohy, s kterými mi večer před odevzdáním pomáhal. A to třeba takto. Táta večer stál u dřezu a loupal nám jablka nebo hrušky na kompot či zítřejší sváču do školy. Přišourala jsem se za ním se slovy: "Tatí, máme zase sloh na zítra a já nevím jak začít". Táta loupal ovoce a spustil diktovat: "Bylo nebylo … a já psala a psala a bylo hotovo. nebo jsem za tátou chodila pro radu na zahradu, kde mi vyprávěl … Pak jsem své vlohy uplatnila na dětských táborech, kde jsme tvořili tzv. legendy pro etapové dětské bojové hry na různá témata: např. po stopách cestovatele Emila Holuba anebo Indiánské legendy atd. Také jsem čekala 2roky na svého muže, až se vrátí z vojny. Napsala jsem mu asi 300 dopisů i on mě. Máme je všechny schované. A teď? Teď ráda píši komentáře a recenze. Doufám, že budou vnoučata a jako můj táta budu dětem pomáhat.

Knihy mě provází celý život. Kdo hodně čte, mívá širší slovní zásobu a od té je krůček k psaní. Milovala jsem ve škole slohy, předčítala dětem na prvním stupni. Jak mě ranilo, že učitelka Českého jazyka tvrdila před celou třídou, že slohy nepíši já ale někdo jiný. To jsem se už jako dítě ale vehementně bránila. Asi nečekala odpor a příští hodinu mě posadila za katedru, řekla téma a prý piš a dokaž. Tak jsem jí vyšvihla za tu vyučovací hodinu sloh na několik stran...a světe div se, uznala a já měla od té doby pokoj. Dříve jsem mívala otištěné články i v regionálním tisku. Stovky dopisů co jsem napsala...a ta radost když byla ve schránce odpověď. Rozkvětem internetu jsem bohužel o tuto radost přišla. Krásný den s knihou či psací potřebou přeji Všem.

Psát moc neumím, ale zato výborně čtu. Tak bych si snad jednu knihu zasloužila :)

Moje písemná tvorba zatím sestává ze čtyř krátkých článečků do jednoho internetového portálu. Nemohu říci, že bych o svém psaní dlouze přemýšlela, spíš musím chytit tzv. slinu a pak to jde skoro samo, jenom mám potíž s tím, že myšlenky mi běží rychleji než ruka. Naštěstí už máme vyspělou techniku v podobě PC, kde už zvládám vše s přehledem a navíc občas kamarád Google upozorní na překlepy.Přečíst si novou knihu Toma Hankse by se mi moc líbilo, také mě zaujalo, že svého sběratelského koníčka zapojil do své nové aktivity.

Ve škole mě slohové práce bavily, krom toho jsem ráda psala příběhy, které jsem si sama vymýšlela. Také jsem ráda psala deníček, "kroniku" (v rámci kroužku) a další. Jak jen se někde něco dalo psát, byla jsem u toho. Dodnes mi zůstalo, že ráda píšu rukou. Nejčastěji sepisuji nákupní seznam, ale psaní mi pomáhá i ve chvílích, kdy si potřebuji utřídit myšlenky. Někdy mám na druhý den hodně úkolů, večer se mi honí hlavou a nemohu kvůli tomu usnout. To pak vstanu a sepíšu si, co všechno musím udělat, co prvně a co později, a jak to dostanu na papír, nemusím na to už myslet a v klidu usínám. Jen pak ten papír neztratit... :)

(O výhodách zapisování je hezky pojednáno v knize Mít vše hotovo od Davida Allena.)

Ve škole mě šly slohové práce a občas jsem napsala něco do regionálních novin ,ale psát knihu ,tak na to bych neměla a ani mě to nikdy nenapadlo.Jo, největší moje" psaní" bylo kdysi ,když se ještě psalo vysvědčení ručně a to byla opravdu velká psací, ruční práce.

Nyní zrovna čtu knihu od Markéty Šichtařové "Ukradený syn". Nechápu ,jak vše paní Markéta vůbec stíhá?

Já a psaní nejsme kamarádi. Když manželovi napíšu nákup, tak se někdy nestačím divit. Posledně když jsem napsala 2 pomeranče,... ...tak koupil opravdu 2 pomeranče a ne 2 kg, jak jsem měla na mysli. Dříve jsem dětem psala co mají udělat, jak přijdou ze školy. Na vánoce a velikonoce posílám pohledy a tím veškeré mé úsilí končí.

Já nepíšu dobře, ale čtu každou volnou chviličku.

Já jsem  byla nejvíc literárně činná, když byl můj manžel ( tehdy ještě pouze vážná známost) na vojně a já mu psala 3x týdně a vždy minimálně 6 listů.  Co jsem tam tak dlouze  dokázala popisovat, je mi po letech docela  záhadou, ale  prý mu moje dopisy ostatní  záviděli.  

Nedávno jsem bohužel musela řešit pozůstalost po mé mamince a ke svému překvapení jsem našla sešit ručně psaných minipovídek . Nedělám si velké iluze, že by šlo o literární skvost, ale vůbec jsem netušila, že maminka na něco takového mezi prací, životem na vesnicí, hospodářstvím a 4 dětmi  našla čas a že  vůbec něco takového nosila v hlavě. Čtu si je již po několikáté, miluju to drobné, úhledné písmo  a lituju , jak málo toho o našich  nejbližších  víme 

Já jsem jako malá psávala básničky a v loni jsem se rozhodla začít psát krátké příběhy. Moje rodina jsou vděční čtenáři. Moje maminka má letos 60, tak jsem pro ni napsala první díl romantického příběhu. Bohužel to nedosahuje kvalit, abych to posunula dál.

Já jsem nikdy na psaní nebyl  a bez mučení se  přiznám se, že jsem i dost bojoval s českými pravidly , ale  ted v důchodu  jsem objevil kouzlo psané komunikace, zejména mailů . Naše rodina  se totiž tak nějak " rozstěhovala " nejdřív po republice a vnoučata teď i po světě.  A tak si vždy uvařím kafíčko, nasadím brýle a píšu..., něco opraví počítač něco já a i když tam možná nějaká ta chybka je -   to nejdůležitější  tam vždycky zůstane  - totiž že o sobě víme a že nám na sobě záleží , i když se nevidíme každý týden ba ani měsíc.

Já si spíš raději přečtu co napsali ostatní, na nějaké poutavé a originální psaní talent rozhodně nemám. Většinou píšu vzkazy pro rodinu, nákupní seznamy a sem tam si přepíšu nějaký zajímavý recept a to je asi všechno. Tuhle knížku bych si přečetla moc ráda, Tom Hanks je můj oblíbený herec a tak bych ráda zjistila jak píše. 

psaní mám ráda, ale jen do svého šuplíčku :) ráda si zaznamenávám zážitky a pocity a pak se k nim vracím, třeba i po letech - je to bezva relax a nostalgické pozastavení. stejně tak mě bavilo psát i o serioznějších záležitostech do svých diplomových prací - a nekriticky myslím, že to dopadlo skvěle :) ale s kůží na trh v masovém měřítku bych se nevydala, dnes píše kdekdo a je těžké najít pěkné a kvalitní čtení. ale knihu psanou mým oblíbeným Tomem Hanksem bych zhltla s chutí!

strašně jsem si vždycky přála napsat knihu, naštěstí jsem zavčasu pochopila, že nemám dostatek fantazie, tak si raději čtu knihy ostatních,aale ten sen někde v koutku zůstává :-)

Jak jsem na tom s psaním ? Tak na to budu umět odpovědět až po přečtení jedné z knih od Toma Hankse . 

Jelikož jsem sklerotik, tak píšu pořád samé lístečky, abych na něco nezapomněla. Co jsem to chtěla....aha....jsou plné poznámek a upomínek......jo, ataky vzkazů pro rodinu, aby zase na něco nezapomněli oni :-)