Je to pokaždé stejné. Čtyřletý Patrik se rozpláče, běží za maminkou a mezi vzlyky ji prosí, ať jdou hned domů. Ne, nejsou u lékaře nebo v jiném „nebezpečném“ prostředí. Co ho děsí, jsou jeho vrstevníci.
Anna (35) už je zoufalá. Ač svého syna bere do společnosti ostatních dětí pravidelně, jeho pobyt mezi vrstevníky je pro něj spíše za trest. A tak pravidelně odcházejí z dětských hřišť s pláčem. „Skutečně to nechápu! S manželem už si říkáme, že máme doma malého asociála! Ne, nepřeháním. Věc se má tak, že náš malý Páťa, zatím jedináček, nesnáší ostatní děti. Skutečně. Když přijdeme na dětské hřiště, bez problému si hraje na pískovišti, houpe se a točí na kolotoči. Stačí ale, aby se k němu přiblížilo nějaké cizí dítě a pokusilo se ho kontaktovat. To už vím, že bude zle. A taky jo,“ svěřuje se Anna s problémy s výchovou svého syna. Jak scénář pokračuje? Víceméně naprosto totožně.
„Náš syn se automaticky rozpláče a prchá za mnou na lavičku. Se zoufalým výrazem a slzami v očích mě tahá za triko a prosí, ať už jdeme domů. Když jsem to párkrát odmítla, skončilo to pořádným hysterákem. Takže teď už se ho nesnažím přesvědčovat o opaku, jakmile chce domů, jdeme. Tam je zase oním šťastným dítětem, jak ho znám. Hraje si, směje se, dělá lumpárny,“ popisuje maminka chování svého potomka. Přitom si ale není vědoma, že by mu nějaké dítě nějak ublížilo.
„Už si s ním nevím rady. Nerezignovala jsem, i nadále se snažím brát Patrika do společnosti. Jenže je to jako začarovaný kruh, nikdy to nedopadne dobře,“ trápí se Anna.
Co na to odborník?
Zeptali jsme se psycholožky Jitky Jeklové z brněnské psychologické poradny:
Mamince bych poradila dvě cesty.
První je, aby dál chodila se synem do společnosti, ale do takové, kde se dobře baví i ona. Chlapec potřebuje mít vzor v tom, jak se chová k dospělým jeho nejbližší osoba, tedy maminka. Ideální by byl kolektiv dalších maminek s dětmi, kde si děti mohou společně hrát a maminky probírají různé důležité maminkovské věci, nebo třeba něco společně tvoří atd. Nechtějme, prosím, po dítěti, aby se zapojovalo mezi ostatní, pokud jeho matka trpělivě čeká sama na lavičce. To opravdu na dítě jako vzor fungovat nebude.
Druhou cestou je zapojení jiné osoby. Tzn., že by dítě mělo denně trávit čas s jinou dospělou osobou - s tátou, babičkou, tetou, dědou, strejdou… A každý den klidně s jinou osobou. Jednak by mělo dojít k pozitivnímu uvolnění přílišné vazby na matku a jednak jsou všichni tito lidé a jejich interakce s ostatními opět pozitivním vzorem pro dítě. Navíc si každý z těchto dospělých zvolí jiné prostředí a jiné využití společně tráveného času.
Dítko by také mělo chodit do školky, protože pravidelná návštěva vrstevnického kolektivu je pro ně v tuto chvíli tou nejlepší možností, jak si na ostatní děti zvyknout. Cílem tohoto věkového období je mmj. i to, jak se naučit spolupracovat s ostatními. A paní učitelky ve školce dobře zvládají zapojit i téměř „nezapojitelné“ děti.
A nezapomínejme, že každé dítě je jiné, a některé je potřeba trošku více sociálně „otužovat“. Výše popisované chování není úplně neobvyklé. Děti tohoto věku si často hrají vedle sebe spíše než spolu. Pokud by ale měla matka jakékoli podezření, že jde o vážnější poruchu, například Aspergerův syndrom, je vhodné obrátit se nejlépe na dětského psychiatra.
 |
|---|
Čtěte také:
- „Naše děti jsou akční, ale jen online,“ stěžuje si jejich maminka
- Společný pokoj, nebo soukromí? Psycholožka radí, jak ubytovat sourozence
Nový komentář
Komentáře
Nevím,syn je taky trochu jiný,stydlivější ale s dětmi nikdy neměl problém,to já mám děti které se spíš vyhýbají hovorům s dospělými,nechtějí odpovídat na otázky,stydí se.V článku se nepíše jestli se s dětmi vídal od malinka,jestli je jedináček a matka neměla žádnou kamarádku s dítětem,skoro nikam nechodili-jen to hřiště,pak se dá pochopit že ho děti děsí,možná by pomohl sourozenec a nebo školka,kluk si pořve ale když tam nebude maminka nebude mít za kým běžet a časem se trochu otrká.
dceru jsem odmalička brala mezi lidi, příbuzné, cizí, ostatní děti, do bazénu, na hřiště, ke všem čertům a prostě s cizíma dětma se neumí skamarádit sama, chce si s nimi hrát, ale sama je první neosloví, syn je pravý opak, utíká za většíma cizíma klukama a chce si s nimi hrát
Dante Alighieri — #19
Dante Alighieri — #19
Eliana — #18 Taky čím dál častěji na férovku říkám, že se mi nechce. Nechce, protože chci zůstat doma = žádný výmluvy. Šéfovi jsem oznámila, že nepojedu na vodu (nesnáším ožralství a výskyt mojí osoby na jakýkoli lodi), na cyklovýlet nad 15 km (záda), ani na paintball (bojovky jsem bojkotovala už jako malá). No, nemá to se mnou lehký, ale bude muset vymyslet něco, kam "snesu jít".
Protože ráda nepudu opravdu nikam. Snad jedině do aquaparku na tobogány a to zas nechce on, tak nazdar. 
Dante Alighieri — #17u nás mi návštěva na mém území neva, následně se ráda scházím s kamarádkou třeba v kavárně, ale vynucené a zdvořilostní návštěvy, tak to ani náhodou od mala, x let jsem trpěla, ale nakonec jsem to konečně řekla jak to mám, přišla úleva
Eliana — #14 Tak to já nesnášim ani ty návštěvy.
Hlavně, když má jít někdo k nám. Pokaždý se nemůžu dočkat, až půjde - a můžu ho mít sebevíc ráda. To radši zajdu já k němu, to je pro mě přijatelnější (ale pořád je podstatně lepší zůstat doma, hihi).
Žádný asociál, nebojte, holt je trochu jiný. Můj syn - chodila jsem s ním od mala mezi ostatní - plavání, zpívání, dětské cvičení, od mala měl stejně staré kamarády..aby byl mezi dětmi, zvykl si na ně, než půjde do školky. A stejně si nezvykl. Po třetím roce došlo ke zlomu (těžká separační reakce - byla jsem mimo domov celý měsíc), takže nástup do školky byl těžký, do toho zjištěný opožděný vývoj řeči...celý první rok se ve školce nezapojoval, hrál si jen sám. Teď druhý si oblíbil pár kamarádů, ne že by běžel za nimi, ale rád si hrál vedle nich...můžu přiznat, že mu pomohl sourozenec, s tím si hraje, učí se projevovat (když mu něco bere nebo naopak), učí se zlobit....syn byl vždy klidný, rozvážný...je to povahou a jeho opožděným vývojem řeči...ale hloupý není. Jen si vystačí sám nebo s lidmi, ke kterým má důvěru a které zná.
asociála si představuji jinak
Dante Alighieri — #12tak to mám stejně, grupování, srazy a podobné věci včetně velkolepých rodinných oslav nemusím, ale když je mejdan u nás doma, tak jsem ráda za okruh prima přátel, které má člověk rád a tak podobně a ráda zase chodím k nim
. Mne by prostě nevadilo žít na samotě u lesa, samozřejmě s internetem
.
Mickey Mouse — #9 Já teda hysterická jsem - úměrně svýmu věku - například když je mi oznámeno, že se chystá firemní večírek nebo jiná akce, na kterou bych dobrovolně nikdy nešla. A čím víc se akce blíží, tím víc stoupá i moje úzkost a vztek na "nepřízeň osudu". Opravdu ty sešlosti nesnášim a ne, nedá se na to zvyknout. Přitom kolegy mám opravdu ráda. Jenže introvert chce bejt 365 večerů v roce doma. Sám.
Mickey Mouse — #9to by chtěl ten klučina odejít už po příchodu dalších dětí na hřiště, kdyby si tak hlídal matku. Podle všeho mu ty děti nevadí dokud si ho nevšímají a šílí až ve chvíli kdy ho chtějí nějak kontaktovat, naruší mu jeho bezpečnou zónu.. Navíc by dělal scény i při kontaktu matky s jinými dětmi, což tu paní vůbec nezmiňuje, takže předpokládám, že s tím kluk problém nemá..
To se určitě zlomí. Nadále se snažit o setkávání s ostatními dětmi a zapojit se do her i sama
Draco — #2 Nemyslím si, že je dítě introvert. Introvert by spíš na svoje okolí nereagoval a jen se odtahoval. Pláč a hysterické vymáhání odchodu je chování, které je velmi vzdálené introvertní povaze. Zdá se mi pravděpodobnější, že jde o fixaci na matku a kluk se prostě bojí, že se ostatní děti mezi něj a matku vmísí.
Eliana — #1 Osobně se divim, že od tý psycholožky nepadlo o introverzi ani slovo. Já to věděla už při nadpisu a při dalším čtení jsem si jakožto též introvert jen říkala: panebože, nechte to dítě na pokoji!
Se mu vubec nedivim
.
ve školce nebo ve škole jej to přejde
No tak jestli to dítě tráví 90% času samotné doma s maminkou, není prostě zvyklé na svět a bojí se neznámého. Přičemž neznámé je pro něj asi skoro všechno včetně jiných dětí.
Asi má paní psycholožka celkem pravdu v tom, že holt se musí s dítětem chodit mezi lidi, a postupně ho zvykat na ruch a přítomnost jiných lidí a dětí. Což teda začínat až ve čtyřech letech je celkem pozdě. Žijeme v kolektivu a celý budoucí život se s tím to dítě, později muž, bude muset nějak poprat, i když je třeba založením introvert, společnost nedává moc jiných možností, než si prostě zvyknout na to, že všude jsou lidi a přizpůsobit se. Samot u lesa není dost pro všechny. 
kurňa, ta vyskakovací reklama mě štve, musím na to něco stáhnout..
Dítě bych nelámala. Prostě o další děti teď nestojí, tak co. Umí-li dítě mluvit, začala bych s ním trénovat odpovědi těm dětem, aby viděl, že není jeho povinnost si s nimi hrát a že to může řešit i jinak než odchodem, ale jinak bych ho respektovala..
Měla jsem jednu dobrou kamarádku, pár dětí ze sousedství na hry venku, ale vůbec mi nevadilo hrát si sama doma. Na letní tábory a vůbec větší kolektiv jsem nebyla. Děsily mě nevychované děti, hrubosti, takže jsem tam nikdy nechtěla jet a byla jsem rodičům vděčná, že mě nenutí. Školy jsem přežila ve zdraví.
Dodnes jsem spíš individualistka a introvert. Takže pokud pediatr neshledá nemoc, kluka nenutit do situací, které v něm spolehlivě vyvolají odpor.