Je to pokaždé stejné. Čtyřletý Patrik se rozpláče, běží za maminkou a mezi vzlyky ji prosí, ať jdou hned domů. Ne, nejsou u lékaře nebo v jiném „nebezpečném“ prostředí. Co ho děsí, jsou jeho vrstevníci.

Anna (35) už je zoufalá. Ač svého syna bere do společnosti ostatních dětí pravidelně, jeho pobyt mezi vrstevníky je pro něj spíše za trest. A tak pravidelně odcházejí z dětských hřišť s pláčem. „Skutečně to nechápu! S manželem už si říkáme, že máme doma malého asociála! Ne, nepřeháním. Věc se má tak, že náš malý Páťa, zatím jedináček, nesnáší ostatní děti. Skutečně. Když přijdeme na dětské hřiště, bez problému si hraje na pískovišti, houpe se a točí na kolotoči. Stačí ale, aby se k němu přiblížilo nějaké cizí dítě a pokusilo se ho kontaktovat. To už vím, že bude zle. A taky jo,“ svěřuje se Anna s problémy s výchovou svého syna. Jak scénář pokračuje? Víceméně naprosto totožně.

chlapec

„Náš syn se automaticky rozpláče a prchá za mnou na lavičku. Se zoufalým výrazem a slzami v očích mě tahá za triko a prosí, ať už jdeme domů. Když jsem to párkrát odmítla, skončilo to pořádným hysterákem. Takže teď už se ho nesnažím přesvědčovat o opaku, jakmile chce domů, jdeme. Tam je zase oním šťastným dítětem, jak ho znám. Hraje si, směje se, dělá lumpárny,“ popisuje maminka chování svého potomka. Přitom si ale není vědoma, že by mu nějaké dítě nějak ublížilo.

„Už si s ním nevím rady. Nerezignovala jsem, i nadále se snažím brát Patrika do společnosti. Jenže je to jako začarovaný kruh, nikdy to nedopadne dobře,“ trápí se Anna.

Co na to odborník?

Zeptali jsme se psycholožky Jitky Jeklové z brněnské psychologické poradny:

Mamince bych poradila dvě cesty.

První je, aby dál chodila se synem do společnosti, ale do takové, kde se dobře baví i ona. Chlapec potřebuje mít vzor v tom, jak se chová k dospělým jeho nejbližší osoba, tedy maminka. Ideální by byl kolektiv dalších maminek s dětmi, kde si děti mohou společně hrát a maminky probírají různé důležité maminkovské věci, nebo třeba něco společně tvoří atd. Nechtějme, prosím, po dítěti, aby se zapojovalo mezi ostatní, pokud jeho matka trpělivě čeká sama na lavičce. To opravdu na dítě jako vzor fungovat nebude.

Druhou cestou je zapojení jiné osoby. Tzn., že by dítě mělo denně trávit čas s jinou dospělou osobou - s tátou, babičkou, tetou, dědou, strejdou… A každý den klidně s jinou osobou. Jednak by mělo dojít k pozitivnímu uvolnění přílišné vazby na matku a jednak jsou všichni tito lidé a jejich interakce s ostatními opět pozitivním vzorem pro dítě. Navíc si každý z těchto dospělých zvolí jiné prostředí a jiné využití společně tráveného času.

Dítko by také mělo chodit do školky, protože pravidelná návštěva vrstevnického kolektivu je pro ně v tuto chvíli tou nejlepší možností, jak si na ostatní děti zvyknout. Cílem tohoto věkového období je mmj. i to, jak se naučit spolupracovat s ostatními. A paní učitelky ve školce dobře zvládají zapojit i téměř „nezapojitelné“ děti.

A nezapomínejme, že každé dítě je jiné, a některé je potřeba trošku více sociálně „otužovat“. Výše popisované chování není úplně neobvyklé. Děti tohoto věku si často hrají vedle sebe spíše než spolu. Pokud by ale měla matka jakékoli podezření, že jde o vážnější poruchu, například Aspergerův syndrom, je vhodné obrátit se nejlépe na dětského psychiatra.

jitkajeklovaPsycholožka a psychoterapeutka Jitka Jeklová studovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a psychologické poradenské práci se věnuje už téměř 20 let. Více než 17 let působí v pedagogicko-psychologické poradně, kde se věnuje diagnostice, ale i terapeutickému vedení dětí a dospívajících. Více informací naleznete ZDE.

Čtěte také:

TÉMATA:
DĚTI