Studovat jazyky a umět je používat je současný trend v globalizovaném světě přepotřebný.

Nejlépe se toto děje v autentickém prostředí té které země. Stalo se už i v Čechách normálním jevem, že středoškoláci  vyjíždějí na stáže do ciziny. Několik dní poznávají řeč, mentalitu a kulturu pohostinské země. Druhá polovina této vymoženosti obnáší být na oplátku dobrým hostitelem, což je povinností celé studentovy rodiny. Není jednoduché uhlídat vlastní puberťačku. Jak moc je to náročné, když se k ní přidá další, které nemůžete ani vynadat! Nejenom ze slušnosti a studu, ale hlavně: ona vám vůbec neporozumí…

 

Naše rodina je plná temperamentních povah. Mnoho našich kamarádů ví, že míváme doma Itálii. Možná to zákonitě vyšlo, že naše dcera, mající zálibu v cizích jazycích, si usmyslila, že italština je tou řečí pro ni nejlepší. Součástí studia v jejím výchovném ústavu je povinná stáž ve třetím ročníku. Čas letí jako blázen a z čista jasna tu byl den, kdy mi přinesla zprávu: Přijede k nám Italka! Všechno by bylo OK, nebýt malého byť důležitého detailu – právě jsme se přestěhovali. Žít mezi nevybalenými krabicemi je v zažité konstelaci lidí možné, ale se zcela cizím člověkem? Nicméně jsem pochopila, že nejsem na světě proto, abych to měla lehké, a tak jsem začala připravovat domácnost na atak vetřelce.

 

Autobus přijel se zpožděním: místo v jedenáct hodin v noci, ve dvě. Čekali jsme v autě, pospávali, neb zítra se jde normálně do školy a do práce. Když se korespondenti (tak se nazývají partnerské strany oficiálně) rozdělili ke svým rodinám, mohli jsme vyjet směrem k domovu. Všechno vypadalo v pořádku, nebo dívenka byla trmácením v autobusu zmožena. Další den však ukázal, že “jiný kraj je jiný mrav“. Mělo se být v určenou dobu ve škole, ale… Moje úzkostlivá  a dochvilná dcera pochopila, že musí sáhnout na dno svojí tolerance, protože vnímání našeho „rychle“ a italského „rapidamente“ je u různých lidí zcela jiné, i když ta slova  vyjadřují ten samý význam.

 

Snídaně byla v královském stylu, ale chyba – slečna nesnídá!  Umíte si představit, co mi dalo práce tvářit se stále mile, když na stole stydly mnou vyrobené omelety a osychaly koláče. Budiž! Svačina, která do našeho života patří, co děti začaly navštěvovat školní instituce, byla složena vedle talíře. Byla dívkou odsunuta s poznámkou, že ona si něco koupí v mekáči! To se mi už trochu začala pěnit krev. Tušila jsem však, že to je jenom malý závdavek na to, co mě v příštím týdnu čeká. Na druhý den jsme plánovali představit tradiční českou kuchyň, ale všechno, co jsem postavila na stůl, bylo z odůvodněním, že to nejí, sabotováno. Mám mínění, že k poznávaní krajiny patří i její jídelníček, ale naše návštěva mě z toho vyvedla. Dcera mi šetrně sdělila, že Giovanna si  ve městě dává hamburgery a pizzu. Snad tím chce zademonstrovat svobodu, ke které se nenadále dostala, když unikla maminčině kuchyni, myslela jsem si. V jednom z mála rozhovorů jsem se však dověděla, že se tak stravuje stále. No, což. Proti gustu, žádný dišputát!

 

Třetí den začal těšením na večerní tah noční Prahou. Moje 15letá dcera je značně zdrženlivá, a tak se nekonaly žádné převratové akce. Zato další den nám Giovanna nepřišla na smluvené místo, kde jsme ji měli vyzvednout, a celý večer až do půlnoci byl ve znamení hledání přímo detektivního. V půl jedné v noci, když můj muž s dcerou odcházeli od jedné z mnoha potencionálních hostitelek, se  náhodou od kolem procházejícího spolužáka dověděli, že Giovanna přijala pohostinství jednoho kluka. Kde bydlí a jeho telefonní číslo nikdo nezná. Umíte si představ tu noc. Na druhý den byl společný program, ale tam přišla jenom jedna z italských korespondentek se sdělením, že dívky se rozhodly udělat si výlet do Karlových Varů. Když se naše Italka večer objevila, tvářila se nevinně a vůbec netušila, proč jsme tak vyděšeni. Pak jsem se utěšovala, že vlastně jsme dobře dopadli, protože dvě italské děti se už musely vrátit, protože nezvládly mariánkový večírek.

 

Říkáte si,  že  nemá cenu vzdychat nad věcmi, které nemůžeme změnit. Vskutku se snažím vidět na této zkušenosti i něco pozitivního. Moje dcera se mi už nezdá tak rozmazlená v jídle, nepořádná a nezodpovědná jako před tím. Začínám vidět, že je to vlastně seriozní mladá dívka, která má svoje priority a dokáže pro ně leccos udělat. Jen mě znepokojilo, že zpochybnila svoji volbu, jednou žít v Itálii…

 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY