Do našeho mateřského centra ji přivedla kamarádka, která je sama maminkou vlastní, tříleté dcerky a několikaměsíčního chlapečka v předadopční péči. S manželem plánují rozšířit rodinu o další dvě děti, kterých se hodlají ujmout jako jejich pěstouni. Na moji otázku, jestli už nechtějí další vlastní dítko, mi s úsměvem odpověděla, že už si to vyzkoušeli a teď chtějí dát šanci na normální život těm už narozeným… . Ale zpět k paní D., která nám vyprávěla svůj příběh.

Čekala jsem nějakou „šedou myšku“, boubelku pobíhající v zástěře, která svůj život zasvětila péči o jiné. Takovou tu spasitelku, snad mi rozumíte. Přišla energická, drobná, štíhlá žena, hezky nalíčená s moderním sestřihem vlasů. Při vyprávění se jí často zalívaly oči slzami. A po pravdě řečeno nám, které jsme ji poslouchaly, také.

Jak se z úplně normální ženské stane profesionální pěstounka? Nikdy to neplánovala, nikdy netoužila „zachraňovat svět“. Kdyby mohla mít vlastní, biologické děti, zřejmě by se její život odehrával úplně jinak. A na světě by možná bylo o devět opuštěných a smutných dušiček víc…

Po 3 letech snažení o miminko si paní a pan D. podali svou první žádost o adopci. Úspěšně propluli úskalím psychologických testů a zkoumání a dalších 5 let jen čekali. Bylo krátce před Vánocemi, když se jim splnil sen – stali se rodiči. Domů si z kojeneckého ústavu přivezli roční holčičku. Do dvou let pořídili dcerce sestru. Přestože šlo o nalezence, kterého jeho biologická máma položila na schodiště kojeneckého ústavu, neměli to manželé D. s adopcí jednoduché. Obvykle totiž soud povolí rodině adoptovat pouze první dítě, ostatní jdou jen do pěstounské péče.

Život paní D. pak probíhal několik let zcela obyčejně. Byli čtyřčlenná rodina žijící v třípokojovém bytě. A pak se jednoho dne doma začalo opět mluvit o miminku. Holky si mrňouska moc přály a manželé D. zatoužili po potomkovi mužského pohlaví. Sociální pracovníci jim chlapečka skutečně nabídli, ale šestiletého. Tehdy paní D. zaváhala. Chlapec se jí zdál příliš starý. Nejprve nabídku odmítla, ale potom se začalo ozývat svědomí.
Co když je to hošíkova poslední šance na normální dětství?
Myšlenkové pochody pana D. probíhaly úplně stejně. Nebylo zbytí.
O víkendu jeli na návštěvu do dětského domova.
A to i přesto, že psychologický posudek Pepíčka vyzníval tak, že se paní D. domnívala, že se chlapec asi sám nedokáže ani najíst.
Jistou naději skýtal pouze dovětek k posudku napsaný ředitelem dětského domova.
Zněl: „Nevěřte tomu.“

Problémové dítě se nakonec ukázalo jako velice hodný, leč zakřiknutý chlapec. (Dnes je Pepíkovi 10 let a na vysvědčení měl samé jedničky…)
Představa sladkého miminka však paní D. zcela neopustila. Vzala tedy telefon a zavolala do kojeneckého ústavu, že její zájem o miminko převzetím Pepíka do péče nekončí, že žádost nadále ponechává. A obratem dostala nabídku přijet se podívat na půlroční holčičku. Všechno šlo velice rychle, protože rodiče maličké jsou jiného etnika.

A tak měli pan a paní D. čtyři děti. Na třípokojový byt to bylo až až. Jenže…

Při soudním projednávání pěstounské péče jejich nejnovější dcerušky pronesl pan D. větu, která manželé D. nakonec nasměrovala tam, kde jsou dnes. Řekl prý, že kdyby byly větší prostory k bydlení, bylo by u nich doma dětí víc… . A sociální pracovníci začali jednat. Netrvalo dlouho a rodina D. se stěhovala do rodinného domku, který dostali od „města“. A začaly přibývat nové děti – šestiletý chlapeček narozený s alkoholovým syndromem, tříletý Jirka, jehož porodila mentálně postižená chovankyně ústavu neznámo komu, další dvě miminka.

Nejvíce problémů, zejména od úřadů, si asi manželé D. vytrpěli, když se rozhodli převzít do péče čtrnáctiletou Karlu. Všichni jim to rozmlouvali. Děvče bylo psychologem označeno za nepřevychovatelné. Užívalo léky na zklidnění, bylo stále pouze v šesté třídě ZŠ. Právě šestou třídou měla Karla ukončit své vzdělání. Měla toho hodně za sebou, ať už to, čeho se na ní dopustili jiní (včetně sexuálního zneužívání), tak i vlastních průšvihů. Paní D. jí přesto dala šanci a tříměsíční „zkušební dobu“.
Karla nezklamala, i když to s ní nebylo lehké. Trpěla poruchou sebepoškozování, anorexií. Měla problémy začlenit se nejen do rodiny, ale i do školy. Nakonec se snad se vším srovnala. Základní vzdělání ukončila devátou třídou. Dnes se učí za cukrářku a po vyučení se hodlá přihlásit k maturitnímu studiu. Medikamenty už dávno k životu nepotřebuje.

V rodinném domku manželů D. je dnes tedy devět dětí. Paní D. je profesionální mámou. Pobírá od městského úřadu plat, má pomocnici v domácnosti (rovněž placenou „městem“). Rodina D. má devítimístné auto, jezdí na výlety, na dovolené. Ekonomicky to zvládají relativně dobře, jejich svěřenci dostávají měsíčně dvojnásobek životního minima + dětské přídavky. Takže ty dva bochníky chleba a 40 rohlíků denně prý není problém koupit. :-))))

Tolik dosavadní příběh Ženy s velkým Ž. Ženy, která si ono velké písmeno opravdu zaslouží. Přeji jí z celého srdce, ať má ze svých dětí co nejvíce radosti, a smekám pomyslný klobouk hluboko k zemi.