„O dítě jsme se snažili několik dlouhých měsíců a už jsme skoro zvažovali návštěvu odborníka, nakonec k tomu ale nedošlo a otěhotněla jsem přirozenou cestou. S manželem jsme byli radostí bez sebe a chtěli jsme ji s někým sdílet. Když jsem byla v osmém týdnu těhotenství, řekli jsme to mým a Jirkovým rodičům. S tím, že ostatním to samozřejmě řekneme, tak jak je zvykem, tedy až po prvním trimestru,“ popisuje Jana.
Informace o jejím těhotenství se ale rychle rozšířila i mezi vzdálené členy rodiny, a dokonce i mezi známé a lidi, které Jana skoro ani nezná. Její maminka byla totiž ze zprávy tak na větvi, že neudržela jazyk za zuby a všechno vytrubovala na potkání. Každý, koho pak Jana potkala, se samozřejmě ptal, jak se cítí apod.
„Mámě jsme samozřejmě vynadali, protože to byla naše osobní věc. Ona z toho byla špatná, ale argumentovala tím, že nevěděla, že je to zatím tajemství, protože jsme jí to dostatečně nezdůraznili. Zkusili jsme to hodit za hlavu, protože se s tím stejně nedalo nic dělat, ale důsledky matčina chování na nás dolehli až o pár týdnů později,“ tvrdí Jana.
Miminko se jí totiž nepodařilo donosit, a ještě v prvním trimestru těhotenství o něj přišla. Pro celou rodinu to byla obrovská rána a ztráta. Jana si to navíc nemohla ani vytrpět sama jen v okruhu nejbližších. Všichni se jí totiž na těhotenství ptali a ona tak musela skoro na potkání oznamovat, že to nedopadlo.
„Stále se to ještě nedostalo ke všem. Je to totiž relativně čerstvé. Pokaždé, když někoho potkám, a on se mě zeptá, je to jako rána mezi oči. V tyhle momenty svoji matku proklínám. Nebýt jí, protrpěli jsme si to s manželem v soukromí. Takhle je z toho věc veřejná,“ uzavírá Jana, která má problém po tom všem s matkou komunikovat jako dřív a nemůže se ubránit ani myšlenkám, že tím, že to matce prozradila tak brzo, tak těhotenství zakřikla.
O vyjádření jsme požádali Mgr. Radanu Rovenu Štěpánkovou, která se věnuje partnerské a individuální terapii:
Na tomto místě jí nechci nic podsouvat, mohu nabídnout zkušenosti, se kterými se u žen v podobné situaci setkávám: Žena, která nemůže otěhotnět nebo donosit dítě, často prožívá smutek, hluboký žal nad nenaplněnou touhou stát se matkou, pocit selhání a pocit viny, bezmoc, různé strachy a úzkosti, mnohdy i žárlivost a závist vůči těhotným ženám, hněv na sebe, na okolnosti nebo na osud, vyčerpání z neustálého snažení se. To vše může vést až ke sklonu se izolovat.
Pocity je dobré si umět přiznat, pojmenovat – přijmout se i s těmi pocity a dopřát jim možnost odejít, propustit je – k tomu mohou pomoci i jisté vědomé techniky. Pochopení i lidí kolem může Janě přinést uvolnění – uvědomit si, že nikdo nejednal se zlým úmyslem. Matka pravděpodobně jednala z radosti a nepředvídala důsledky. Doporučuji naučit se větu: „Bohužel to nevyšlo, nejsem těhotná.“ Také je dobré vědět, že reakce ostatních brzy utichnou, protože lidé mají tendenci rychle zapomenout na cizí životní situace. Celkově je klíčem k vyřešení této situace trpělivost, empatie a ochota hledat cestu ke smíření. Jana potřebuje čas, aby své emoce zpracovala. Může vyhledat i profesní podporu a najít způsob, jak se svými myšlenkami, postoji a emocemi konstruktivně pracovat.
Foto Mgr. Radany Roveny Štěpánkvé se souhlasem
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Jinak matka holt neudrží jazyk za zuby, takže mají mladí zkušenost propříště. Už bych jí neřekla ani to, že mi v práci přidali. Na místě Jany bych na poznámky lidí, kterým jsem to vůbec neřekla, reagovala pouze větou, že se mají obrátit na paní tiskovou mluvčí. Ať si to udrbaná matka vypije až do dna. Podrobnosti bych jí neříkala, takže bude muset říkat, přišli o to, ale nic mi o tom neřekli. To bude ten nejhorší trest. Moje matka taky co neví, tak nepoví. Když na mě vyzvídala podrobnosti stran druhé půlky rodiny /tcháni a bývalý/, s argumentem...lidi se mě ptají a já nevím, co jim říct, tak jsem ji umyla. Řekla jsem jí, aby jim odpovídala, že nic bližšího neví, což byla pravda, my ní řekli pouze základní fakt, známe ji a víme, co od ní čekat. Povídám, pošli je teda do p.... , že jim nic do toho není a je to. No to nemůžu, lamentovala, sama drbů lačná. Víš co, povídám, tak je pošli za mnou a pošlu je tam já. Ať se starají o drby ve svých rodinách. To se bála, věděla, jak by to dopadlo. A byl konečně klid.
Přesně z tohoto důvodu svojí mámě nic neříkám... Mrzí mě to, ale udržet tajemství jí taky nic moc neříká. A ni nemám zapotřebí sdílet svýj život s každým.
Že sem těhotná sem oznámila někdy kolem 6 měsíce a o svatbě sem jí řekla týden předem.
Nevím, co mladí řeší. Měli si to nechat pro sebe. Maminka měla prostě radost, ta ji chtěla sdílet.
Matka je akorát hnusná nevychovaná drbna.
Předpokládám, že o dalším případném dítěti se dozví v den porodu, případně jaž půjde vnouče na vysokou. Patřilo by jí to. Soukromé záležitosti jiných lidí se prostě nešíří.
Nic nezakřikla. Já všechny svoje těhotenství oznamovala snad hned jakmile mi vyšel pozitivní test. Jestli žena miminko donosí nebo ne, opravdu nezáleží na tom, kdy to oznámí. Jen ta případná ztráta se léčí lépe v soukromí, jak Jana říká. Jano, nic si nevyčítej, tohle opravdu žádná žena nemá šanci ovlivnit, bohužel.
Proč se v současné době musí většina párů "snažit nebo usilovat" o mimino? To už byli tak staří? Anebo ty ženské užívají antikoncepci od patnácti? Anebo co je špatně? Jedna mladá zaměstnankyně vždy jednou za měsíc měla duševní trauma, protože "to" dostala. Já jsem tehdy řekla, že my jsme měly obavy z toho, že bychom "to" nedostaly.
Máma za to nemůže. Prostě se těšila na mimino. Tak jste jí to neměli, to překvapení, sdělovat.
môj kamarat mal to iste. jeho zena potratila a dlho sa z toho spamatavali, lebo sa ich na to kazdy vypytoval. drukykrat boli opatrnejsí a spravu zverejnili, az ked sa babo narodilo.
Tak to je jako moje tchýně. Je fajn, ale v některých momentech na ránu. "Nech si to pro sebe, nemá se to nikomu říkat" a podobné krásy. Takže o čtvrtém těhotenství se dozvěděla, až jak nešlo přehlédnout. :D Protože jsme nebyli zvědaví na řeči zbytku rodiny "a to jako nejsou tři děti dost?" :D Celkově moc soukromých věci neví, protože neumí držet jazyk za zuby. Nechápu to. Je to chytrá, hodná ženská, ale vyžvaní vše všem, většinou s tím "ale nikomu to neříkej, nech si to pro sebe".
Byli nadšení a chtěli sdílet, no tak teď sdílejí. Mají, co chtěli.
Soukromé věci se vůbec nemají vytrubovat do světa, co je komu po tom. Těhotenství je hodně soukromá věc. Slušně vychovaný člověk se ani nebude vyptávat, opět co je komu po tom, jak se těhotná cítí a je to její osobní věc. No, aspoň mají zkušenost a vědí, že příště bude lepší nikomu nic nevykládat, když jsou všichni kolem jaksi společensky tupí. 
Tohle je vždycky náročné, ale Jana byla s manželem radostí bez sebe a chtěli ji s někým sdílet. Kdyby mlčeli, nemuseli to teď řešit. Měla by si uvědomit, že co sama nezvládne, nemůže očekávat od ostatních, natož se pak na ně pro to zlobit.