„Jsou to čtyři roky, co tátu srazilo auto a od té doby je upoutaný na invalidním vozíku. Měl ohromné štěstí, že přežil. Letos mu bylo 75 let a maminka je o rok mladší. Před nehodou se pořád jen hádali a každý si jel po své vlastní ose. Táta byl často v hospodě, mamka vyrážela s kamarádkami do divadla apod. Jenže po nehodě se to změnilo a nešťastná událost je hodně stmelila. Nejdřív jsem si myslela, že je to svým způsobem dobře, ale teď vidím, že jejich vztah je až nezdravý,“ popisuje Erika.

Foto: Shutterstock

Její matka i přeš pokročilý věk odmítá jakoukoli pomoc ostatních a o manžela se stará sama. Přestala mít jakékoli jiné aktivity, přerušila styky s kamarádkami a je čtyřiadvacet hodin k dispozici svému muži. Ten si s věkem začíná čím dál tím víc vymýšlet. Neváhá Jaroslavu poslat několikrát denně do obchodu pro to, na co dostane zrovna chuť, a během doby, kdy je pryč, jí několikrát volá, proč to tak trvá, nutí ji dívat se na pro ni nezajímavé pořady v televizi nebo ho jen hodiny a hodiny držet za ruku.

„Mamka všechno mlčky trpí a nestěžuje si. Skáče, jak on píská a už nemá žádný svůj život. Celý se smrsknul na péči o tátu. Dřív jsem se jí snažila občas vytáhnout do divadla, na koncert, koupit si něco hezkého s tím, že tátu pohlídá dcera, ale všechno odmítla a lístky si ani nevzala. Nejhorší je, že pak od sousedky slyším, že si maminka stěžovala, jak to má těžké a že je na všechno sama. Přitom nechce přivést ani nákup, prostě skoro nic,“ vysvětluje Erika.

Těsně po uvolnění opatřeních souvisejících s koronavirem byl její otec v nemocnici kvůli žílám. Eričina matka za ním každý den dojížděla i mimo návštěvní hodiny a celý den seděla u jeho postele. „Z táty se na stará kolena stalo ufňukané dítě, z nemocnice volal, že to tam nemůže vydržet, ať pro něj přijedeme, že podepíše revers a že chce prostě okamžitě domů. Máma ho nakonec přesvědčila, aby zůstal, ale musela tam s ním pořád být a nemohla si skoro odskočit ani na WC,“ říká Erika.

Ta se s matkou mnohokrát pohádala, ale kromě naštvání na obou stranách to nemá žádný další efekt. „Snažím se mámě vysvětlit, že se nemůže nechat takhle využívat, zvlášť po tom, co jí táta v minulosti prováděl. Opakuju jí, že je mám oba ráda, ale že až tady táta třeba nebude, tak máma ztratí smysl života. Už nebude mít žádné kamarádky, protože se na všechny vykašlala a bude jen sedět doma a utápět se v lítosti. Ale je to jako mluvit do dubu,“ tvrdí Erika.

Čtěte také:

Reklama