Foto: Vygenerováno pomocí ChatGPT
„V tom domě máma vyrůstala, ale asi posledních dvacet let ho vlastně nikdo nepoužíval na běžné bydlení. Jezdili jsme tam jen občas, jako na chalupu. Udělat, co je potřeba,“ vysvětluje Jana.
Dům stojí v menším městě a podle Jany není úplně praktický na každodenní život, a rozhodně ne pro staršího člověka. Topí se v něm dřevem a o spoustu věcí je potřeba se pravidelně starat.
„Je to starší dům, takže se musí štípat dřevo, zatápět v kamnech, starat se o zahradu. Na víkend nebo dovolenou je to krásné místo, ale žít tam celý rok je něco jiného,“ říká.
Přesto je její maminka rozhodnutá, že se tam chce přestěhovat natrvalo. Pořád opakuje, že tam patří, že tam prožila dětství a že by tam chtěla strávit zbytek života. Dokonce Janě i několikrát řekla, že tam chce jednou i umřít. Jana má ale z matčina stěhování obrovské obavy.
„Máma je teď ještě docela fit. Řídí auto, zvládá se o sebe postarat, chodí na procházky. Jenže jí je pětašedesát a já si říkám, co bude za pět nebo deset let. Kdyby bydlela někde poblíž, tak je to jiné. Když by potřebovala k doktorovi, něco zařídit nebo kdyby se jí něco stalo, můžu tam být za chvíli. Ale 300 kilometrů je prostě hrozně daleko,“ vysvětluje.
Obává se také toho, že starý dům bude časem pro její maminku příliš náročný. „Teď říká, že všechno zvládne. Jenže až jí bude sedmdesát nebo pětasedmdesát, už to nemusí být tak jednoduché. Topit dřevem, nosit ho, starat se o dům… To není jako bydlet v bytě,“ myslí si Jana.
Když se ale snaží o tom s matkou mluvit, většinou to končí hádkou a Janina matka má pocit, že jí chce dcera řídit život. Myslí si, že je ještě mladá a všechno bez problémů zvládne. Pětašedesát let podle ní není v dnešní době žádný věk.
„Mám vlastní rodinu, práci a povinnosti. Nedokážu si představit, že bych každou chvíli sedala do auta a jela tři sta kilometrů, kdyby potřebovala pomoc. Když se snažím mluvit o tom, co bude za pár let, jen mávne rukou a řekne, že to se nějak vyřeší. Jenže já mám pocit, že se to nakonec vyřeší tak, že to všechno budu řešit já,“ obává se Jana.
K článku se vyjádřila koučka a lektorka Romana Prokopová:
Z článku je patrné, že Jana cítí za maminku velkou zodpovědnost a obává se, že případné problémy spojené s velkou vzdáleností jednou ponese na svých bedrech. Je to velmi citlivé téma konfliktu mezi péčí o blízkého člověka a svobodou dospělého rodiče.
Na jednu stranu je důležité vidět aktuální realitu. Maminka je dnes soběstačná, vše zvládá a návrat do rodného domu je její velké přání. Pro mnoho lidí je období kolem důchodu časem, kdy si chtějí plnit sny, intenzivně si uvědomují, že čas je velmi vzácný a chtějí ho trávit podle svých představ. Z tohoto pohledu je maminčina touha po naplnění jejího snu velmi lidská a pochopitelná.
Na druhou stranu Janu děsí hlavně budoucnost. Co bude za několik let? Jak bude maminka vše zvládat? A nakolik se to dotkne jí samotné? Nestresuje ji ani tak současná situace, jako spíše představa možného budoucího vývoje. Náš mozek často reaguje na takové negativní scénáře podobně, jako by už byly skutečností.
Přitom zatím vůbec není jisté, zda bude maminka někdy větší pomoc potřebovat a jak by případná pomoc vypadala. Dnes navíc existuje řada možností a služeb, které mohou podobné situace usnadnit. A pokud by jednou maminka sama cítila, že už situaci nezvládá, stále existuje možnost hledat i jiné řešení, než aby za ní Jana musela 300 km dojíždět.
Velmi bych doporučila si o celé situaci otevřeně a v klidu promluvit. Ne přesvědčovat jedna druhou o své pravdě, ale vyjasnit si očekávání, možnosti i hranice obou stran. Je důležité, aby bylo jasné, že stěhování je rozhodnutím maminky, s jehož případnými důsledky počítá a lze je řešit, ale zároveň i to, jaké jsou reálné možnosti Jany. Takový rozhovor může Janě pomoci zmírnit strach i pocit odpovědnosti za maminku a zároveň podpořit vzájemné porozumění.
Možná to nebude jednoduché, ale vzájemný respekt může výrazně pomoci zachovat dobrý vztah, o kterém Jana na začátku píše. Někdy je součástí lásky i schopnost respektovat rozhodnutí druhého člověka, i když s ním úplně nesouhlasíme. V kontextu celé situace může být právě tohle to nejdůležitější. Protože praktické problémy kolem domu nebo případné pomoci se většinou nějak řešit dají. Ale konflikty v blízkém vztahu mezi matkou a dcerou by byly mnohem bolestivější.
|
Více informací najdete na www.romanaprokopova.cz. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
V 65 není většina lidí nemohoucí. Já bych byt pronajala a kdyby mi život v domku na malém městě nevyhovoval, vrátila bych se. Taky bych měla pocit, že mi dcera mluví do života. Na druhou stranu bych potom musela zvládnout všechno sama, stěhování, údržbu domu. Nebo si najít osamělého kutila.
Copak to nejde vyřešit tak, že se z bytu přestěhuje do vysněné chaloupky a ten byt začne pronajímat? Pokud by pak někdy v budoucnu na chalupu přestala stačit, do bytu by se vrátila. Jestli je v dobré kondici - její současný věk i tělesný stav není v žádném případě hluboké bezmocné stáří - může jí tam nový vzduch, zahrada a vzpomínky dodat do života vzpruhu, díky níž získá další roky k těm svým. S dcerou si můžou volat a ona může za maminkou zajíždět jednou za čas. Stejně, jako předtím jezdívaly na chalupu na víkendy.
No boze, tak kdyz je mamka aktivni a agilni duchodkyne a chce se prestehovat na venkov do prirody, tak at to udela. Kdy jindy nez ted? Spousta aktivnich duchodcu se prestehuje aspon od jara do podzimu na svoje chaloupky. A az bude nepohybliva? Tak se prestehuje zase, napriklad do domu s pecovatelskou sluzbou
A co když je to tak, že matka před rodinou své dcery možná tak trochu utíká kvůli svému soukromí. Že nechce být tzv. k dispozici, protože se to od ní čeká a větší vzdálenost jí tudíž vyhovuje.
Dle článku je ten dům v menším městě. Není "na samotě u lesa" daleko od civilizace. V tom městě taky žijí lidi, budou tam obchody, lékaři a různé služby, stejně jako v desítkách a stovkách menších měst všude po republice. Jana tvrdí, že matka "tam nikoho nemá" - když v tom městě vyrostla, prožila tam svoje dětství a mládí, pravidelně se tam vracela, tak je pravděpodobné, že nějaké kontakty tam budou a nic nestojí v cestě tomu vybudovat další. Jana pořád omílá topení dřevem. Jednak to tak nemusí zůstat, matka si může ten dům postupně nechat zmodernizovat, a za druhé topit je nutné jen menší část roku. Zimy jsou celkem vlídné, mrazivých dnů i nocí je do roka poměrně málo, a to město asi není na Aljašce ani na Sibiři. Vím o řadě případů, částečně i v mém příbuzenstvu, kdy lidi v pohodě žili v domě, kde se topilo dřevem, i ve věku přes 80 let, a bralo se to jako normální věc. Dál - není důvod, proč to nezkusit, a když se zjistí, že to matka nezvládá, tak se vrátí tam, kde bydlí teď. Nebo pro začátek v tom domě může bydlet od jara do podzimu a na zimu se vrátit do bytu, řada lidí to tak běžně praktikuje. Matka má auto a řídí, takže i dopravní dostupnost zatím není problém. Jestli si Jana myslí, že v pětašedesáti by měla její matka už jen sedět a plést teplé ponožky, tak se zřejmě poněkud mýlí.
Matka je svéprávná. Když chce bydlet někde na vystrkově, je to její věc. Máte starosti jako v té pohádce od Boženy Němcové. Jak šla Manka pro vodu do studny a pomyslela si, studna není zakrytá, co až se s Kubou vezmeme a budeme mít děti a ony nám do té studny spadnou! A začala plakat. Přišel Kuba, ona mu tu svou myšlenku sdělila, on se zhrozil a začal plakat také. Když si matka myslí, že bude sekat dřevo a zatápět v kamnech, ať to dělá. Kdoví, co bude za 10 let. A ne každý a každá je v 75 nemocný a na odpis.