Foto: Shutterstock
Mamince je osmdesát jedna let a poslední roky už jí zdraví moc neslouží. Má problémy se srdcem, špatně se jí dýchá a několikrát skončila v nemocnici. Vždycky se ale vrátila domů. A právě doma je podle ní její místo. Nechce do žádného zařízení, nechce být na nikom závislá a hlavně nechce, aby se o ni jednou musely starat děti. „Já nechci být na obtíž,“ říká mi často. Snažím se jí vysvětlit, že pro mě není na obtíž. Že je to přece moje máma. Jenže ona má na věc úplně jiný názor. Nedávno mi oznámila, že podepsala dokument, ve kterém si přeje, aby ji v případě náhlého zhoršení lékaři neoživovali. Řekla mi to skoro mimochodem. Seděly jsme v kuchyni u kávy a ona najednou pronesla: „Kdyby se něco stalo, nechci žádné oživování. Už jsem to podepsala.“
Zůstala jsem na ni koukat. První, co jsem cítila, byl vztek. A hned potom strach. V hlavě mi běželo, že ji přece nemůžu jen tak nechat zemřít. Co když přijde nějaký kolaps a lékaři by jí mohli pomoct? Co když se rozhodla příliš rychle? Co když jednou budu stát vedle ní a budu vědět, že jsem mohla udělat něco víc? „Mami, ale co když se ti něco stane a bude ještě šance tě zachránit?“ zeptala jsem se. Podívala se na mě a úplně klidně odpověděla: „A co když už to žádný život nebude?“ Ta věta mě úplně dostala. Od té doby o tom přemýšlím skoro každý den. Vím, že mám respektovat její přání. Zároveň ale nedokážu přijmout představu, že jednou přijde chvíle, kdy budu chtít, aby jí někdo pomohl, a ona už předem řekla ne. Možná se nebojím jen o ni. Možná se bojím hlavně toho dne, kdy ji budu muset nechat odejít. Protože ať je člověku padesát nebo osmdesát, pořád může být pro někoho dítětem. A já si nějak neumím představit, že bych se jednou měla smířit s tím, že už jsem pro svou mámu udělala všechno, co jsem mohla.
Pohled psychologa doc. PhDr. Martin Loučka, Ph.D.
Podle psychologa Martina Loučky z Ústavu lékařské psychologie a etiky, který se zabývá paliativní péčí a komunikací s nemocnými a jejich rodinami, není v podobné situaci nejdůležitější přesvědčit nemocného, aby chtěl žít za každou cenu. Podstatné je zjistit, co pro něj znamená důstojný život a jakou péči si přeje, pokud se jeho zdravotní stav zhorší. Je důležité, aby člověk měl možnost si nějakým způsobem tyhle věci upravovat a rozhodovat. Respektování takového rozhodnutí může být pro blízké nesmírně těžké. Nejspíš totiž nejde jen o strach ze smrti. Jde také o bezmoc a o pocit, že když přestaneme bojovat, jako bychom se vzdávali člověka, kterého milujeme.
Zdroj: psychologie.cz, Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Bývalo zvykem, že lidé umírali doma, u své rodiny. Nevím od které doby byli těžce nemocní hospitalizováni až do konce svého žití. V nemocničním prostředí, mezi cizími lidmi, pod "léky", které tlumily jejich bolest a prodlužovaly jejich utrpení. Já s tou paní - maminkou - souhlasím a chci v budoucnu při konci svého žití totéž. A vím o čem mluvím. Měli jsme v rodině hodně takto nemocných. Martino, neprodlužujte matce její utrpení, přejte jí konec utrpení a věčný klid.
Někdy je "nechat člověka zemřít bez pomoci" to nejlepší, co se pro něj dá udělat. Když se "něco" stane a někdo mě zachrání, ale za tu cenu, že i mražená brokolice na tom bude líp, tak to taky nechci. Velice nerada bych přežívala ve stavu, kdy se nemůžu hýbat, nemůžu jíst, všude mám nějaké hadičky a senzory, něco za mě i dýchá a můžu jen civět do stropu. Jakou cenu má takový život? Možná pro doktory, že si vyzkouší, co všechno se dá s bezmocným člověkem dělat a pak z toho napíšou odborný článek. Bezva. Ale děkuju, nechci, nepotřebuju. Blbé je, že obvykle záchranáři nepátrají po tom, jestli člověk někde něco podepsal. Nemají na to čas. Takže se nedá na to spoléhat, že mě nebudou oživovat, osobně bych ráda měla nějakou lepší záruku.
Je to tak, jak říká pan doktor Loučka. A mamince zcela rozumím. Konečně se začalo více o paliativní péči mluvit a máme tu skvělá sdružení jako Cesta domů a Sue Ryder a jiná hospicová zařízení i domácí péči.