Vanda má podle svých slov spíše introvertní a uzavřenou povahu. Je trochu snílkem v tomto až příliš krutém světě hyper současných technologií. Ráda čte, sleduje filmy, chodí do divadla a má k věcem správně kritický přístup. Svůj vliv na formování její osobnosti měl rozhodně i fakt, že byla několik let vzdělávána doma svou matkou. „Máma byla učitelka na prvním stupni základní školy. Je to paradox, ale to byl asi ten hlavní důvod, proč padlo rozhodnutí mě do školy nedat. Můj názor tenkrát logicky rodiče příliš nezajímal. Máma byla přesvědčená, že školní prostředí není pro můj vývoj vhodné a že vzdělávací systém České republiky je značně neefektivní. Tenkrát mi to nepřišlo jako problém, logicky, bylo mi šest. Ale brzy se mi tento způsob učení přestal líbit,“ říká Vanda.

scho1.jpg
Foto: Shutterstock

Velmi záhy po zahájení domácího vzdělávání začala pociťovat odcizení od ostatních dětí. Od čtyř let navštěvovala několikrát týdně taneční kroužek a také baletní průpravu a vnímala, že do kolektivu dětí líčících si zážitky ze školy prostě nezapadá.

„Rozhodně mi chyběl jistý článek socializace,“ přiznává. „Vlastně takové té základní, kdy se dítě ve školním kolektivu přirozeně učí získat svou sociální roli a buduje první vztahy s ostatními lidmi mimo rodinu. Vím, že máma měla ty nejlepší úmysly. Celá naše rodina je hluboce věřící a vše, co pro nás rodiče dělají, dělají z lásky, ale je třeba si přiznat, že to celé od začátku nefungovalo. Možná byla chyba i v tom, že se mamka v době mého nástupu do první třídy musela hodně věnovat mladší sestře. Večer jsem od rodičů dostala, co bych měla druhý den dělat a ráno se očekávalo, že zasednu k učení a vše splním. Ale ruku na srdce, které tak malé dítě má v sobě tolik disciplíny, aby dokázalo pracovat samostatně? Učení se je naprosto nová dovednost, ke které vás někdo musí přivést, ukázat, jak na to a také je rozhodně nezbytná důsledná kontrola. To ale u nás selhalo. Zodpovědně přiznávám, že jsem neuvěřitelně prokrastinovala,“ říká.

spc.jpg
Foto: Shutterstock

Vandině matce se dceřina (z jejího pohledu) nezodpovědnost nelíbila a brzy začalo v rodině docházet ke sporům. „Z mého pohledu si zase máma ukousla příliš velké sousto. Ono je rozhodně něco jiného vzdělávat třídu svěřených dětí pod neustálou kontrolou vedení a vzdělávat vlastní dítě při mateřské dovolené. A ta kontrola ze strany státu nebo spíš pověřených institucí skutečně nebyla příliš velká. Každý půl rok jsem sice musela postoupit přezkoušení ve škole, v níž jsem byla zapsaná. Ovšem v praxi to probíhalo tak, že si paní učitelka prohlédla moje sešity, pracovní listy a obrázky, a nakonec podepsala vysvědčení se samými jedničkami. Často si říkám, že kdybych nebyla přirozeně zvídavá a neprobudila by se ve mně samotné touha po vědění i po čtení, asi bych později s tímto celkovým přístupem měla ve škole problémy,“ přiznává Vanda.  

Na konci páté třídy s nástupem počínající puberty eskalovaly problémy v komunikaci mezi Vandou a její matkou. Vzhledem k tomu, že byla svou učitelkou baletu doporučena na taneční konzervatoř, svolili rodiče k tomu, aby do šesté třídy nastoupila právě tam. „Hrozně moc jsem se těšila. Nejen na tanec jako takový, ale hlavně na to, že budu mít kamarády. Možná, kdybych byla bývala nastoupila na klasickou základní školu, dopadlo by to jinak, ale hlavní město, extrémně náročná konzervatoř a internát udělaly své. Pro své ostatní spolužačky jsem byla úplně mimo. Vůbec jsem nedokázala komunikovat, nebyla jsem prakticky moc zvyklá mluvit s nikým kromě rodiny, neorientovala jsem se v běžném světě teenagerů. Myslím si, že studium baletu a pobyt daleko od rodiny na ubytovně pro studenty musí být náročný pro každou dvanáctiletou holku, ale pro mě to bylo ještě o to horší, že jsem vůbec nedokázala porozumět fungování kolektivu nebo jakékoliv sociální skupiny. Asi netřeba dodávat, jak umí být děti v tomto směru kruté vůči každému, kdo se liší. Znám důvěrně různé druhy šikany i fyzické duševní bolesti,“ říká tiše.

Čtěte také: Na konzervatoři je naprosto běžné, že si holky mezi tréninky strčí prsty do krku, říká bývalá baletka Adéla

scho2.jpg
Foto: Shutterstock

Naštěstí rodiče pochopili, že tato situace je pro jejich dceru trvale neudržitelná, a tak po čtyřech letech úspěšně složila přijímací zkoušky na prestižní jazykové gymnázium. „Tady cítím, že poprvé v životě zapadám. V kolektivu takové školy jsou přeci jen dost intelektuálně ladění lidé a často bývají ambiciózní, takže si vybírají kamarády trochu jinak. Netvrdím, že jsem nějaká chudinka, své místo ve společnosti jsem našla a jsem s ním naprosto spokojená, ale cítím, že mě první roky mého vzdělávání přeci jen poznamenaly,“ uzavírá.

Čtěte také: 

Zdroj: Autorský článek, příběh respondentky redakce