Monika se od své matky odešla, nebo spíše utekla, když jí bylo osmnáct. Do té doby se snažila ze všech sil se jí vyhýbat a minimalizovat možné hádky, kterých měly mezi sebou nespočet.
„Vždycky jsem byla tatínkova holčička. Vlastně pořád jsem. Máma u nás doma platila za toho zlého poldu, který má vše pod kontrolou a řídí celou rodinu. Tak to bylo a já věděla, že když přinesu špatnou známku z matiky, půjdu se schovat ne za máminu sukni, ale rovnou za celého tátu,“ vzpomíná Monika na své dětství.

„Táta byl ale vždycky hodně upracovaný a dost cestoval. Máma to špatně snášela, a tak si za něj začala nacházet náhrady. Když si jednou přivedla svého kolegu domů a ráno u nás dokonce i snídal, tátovi jsem zavolala, co se u nás děje. Tehdy mi bylo 15 let.“


Monika vypověděla, že se u nich od té doby vše změnilo. Otec Moniky se rozhodl podat žádost o rozvod a od rodiny odejít. Na základě dohody byla ale kvůli jeho častému cestování dcera přidělena do péče matky.

„Snažila jsem se udělat maximum proto, abych mohla žít s tátou, ale bylo to marné,“ říká Monika a pokračuje: „Nelituji toho, že jsem to tehdy tátovi řekla, ale lituji toho, že mě kvůli tomu máma nenávidí.“ „Máma mě z rozvodu vinila od samého začátku. A dost veřejně to také říkala. Jen zapomínala dodat, že to ona si domů přitáhla kolegu a tátu podváděla.“

Matka Moniky si stěžovala, že přišla o všechno, co se svým bývalým mužem měla. Na Moniku buď křičela, anebo se s ní naopak vůbec nebavila. Situace se nezlepšila ani v momentě, kdy si našla partnera a přistěhoval se k ní a Monice domů.

„Doufala jsem, že bude líp. Že mě nechá být, přestane mě kvůli všemu peskovat, kritizovat, jak vypadám, co dělám nebo co mám na sobě. Bylo to strašné. Než jsem se odstěhovala, zhubla jsem dobrých dvanáct kilo a stala se ze mě jedna velká hromádka neštěstí,“
vzpomíná Monika.

„Samozřejmě jsem pořád měla tátu, ale nechtěla jsem si mu věčně kvůli něčemu stěžovat. Taková nejsem. Odpočítávala jsem vteřiny do svých osmnáctých narozenin a hned poté jsem se sbalila a přestěhovala se do bytu, který mi táta koupil. Další rok jsem se s mámou neviděla.“

O vztah s dcerou zřejmě neměla zájem ani samotná matka. Moniku se nepokusila za ten rok ani jednou kontaktovat.

„Po roce jsem mámě zavolala a oznámila jí, že jedu na nějakou dobu studovat mimo republiku. Doufala jsem, že to bude důvod, proč se vidět, obejmout se a napravit náš vztah, ale mýlila jsem se. Popřála mi šťastnou cestu a tím to haslo.“

Monika se přestěhovala na studia do Londýna, kde strávila dalších šest let. Za tu dobu s matkou prý mluvila jen sporadicky. Na Vánoce, na narozeniny nebo ve dnech, kdy bylo dceři po mámě jednoduše smutno.

„Do Čech jsem se vrátila až v pětadvaceti a hned nastoupila na skvělé místo v londýnské firmě mající právě pobočku v Praze. A tak jsem se aklimatizovala a s dárky se vydala navštívit mámu.“

Monika prý měla ze setkání úplně jiné očekávání. „Naivně jsem si myslela, že už budou staré rány zahojené a ono ne. Máma mě sice přijala, mluvila se mnou, ale na můj život se nezeptala, ani na to, jak jsem se za tu dobu měla. Prostě nic.“

„Návštěvy terapeutky mi pomohly některé věci pustit a nechat plavat a zaměřit své myšlenky jiným směrem. Za to jsem ráda. Teď už jsem navíc také máma a vím, jakých věcí se nikdy nedopustím. Moje dcera Ema je skvělá a chytrá holčička, ale ani ona nebyla důvodem k tomu, aby můj vztah s matkou přešel na jinou úroveň a ten tenký led zmizel. Snad štěstí, že má Ema aspoň skvělého dědu…“

Také si přečtěte:

Reklama