Děkujeme za další moc pěkný příspěvek na dnešní téma. Co trápí naší čtenářku s nickem minerálka?

Ve škole to mělo jisté výhody - nebyl problém předvést výraz "pane učiteli, mně je strašně špatně", stačilo se přestat smát a světlé vlasy, bledá pleť a světlé oči udělaly svoje. Do práce jsem se začala konečně líčit, ale moc to nepřeháním, s makeupem si připadám jak indiánský bojovník, takže jsem ho nepoužila nikdy v životě, po použití tvářenky by mi Marfuša mohla závidět, rtěnku nevím proč ale během pár minut olížu... nene, stačí mi řasenka a oblíbené decentní stíny na oči. Doma se nelíčím vůbec.

Jediné, na co trpím, jsou vlasy. Nevím, jak to máte vy, ale už se vám někdy podařilo přijít od kadeřnice domů s účesem, který se vám opravdu líbil a vydržel vám na hlavě navíc déle než hodinu? Mám po mamce hodně husté vlasy a po tátovi přirozeně kudrnaté a řeknu vám - je to děs...pokud tedy nepřistoupím dobrovolně na myšlenku, že půjdu do práce maskovaná za karfiól.

Každá kadeřnice nejprve obdivně zavzdychá "Mít tak vaše háro".. a po hodině barvení už slyším jen "no to je síla vám s tím něco udělat...". Nejen že barvení trvá strašně dlouho, ale učesat kudrnaté vlasy, které se rozhodly, že si budou žít po svém, je takřka nadlidský výkon. Dokud jsem bývala copatá holka, dalo se to - hlavně ve školní jídelně, když byla fronta u okýnka, stačilo se prudce otočit a rázem jsem měla kolem sebe spoustu místa :-) Ale mytí a sušení vlasů mi zabralo pokaždé půl dne...

Ještě několik let v pracovním procesu jsem takhle chodila do kanceláře, než mi nějaký skřítek našeptal, že by to chtělo změnu. Rozbila jsem prasátko a prvně v životě se objednala do opravdu značkového salónu. Bylo to také poprvé a naposledy, kdy mě někdo dokázal skutečně dobře otříhat a učesat. Bohužel 2.500 Kč nesbírám denně na ulici, takže jsem se po příchodu domů pečlivě vyfotila ze všech stran a napříště jdu do kadeřnictví už jedině s inkriminovanými fotografiemi a přáním, že přesně takhle bych to prosila ostříhat.

Co vám budu povídat...už je to pěkných pár let, ale nikdy mě ani podle těch fotek už nedokázali tak pěkně ostříhat, takže pokaždé přijdu domů šťastná, že mám alespoň zkrácené vlasy a moje první cesta míří do koupelny, abych z toho podivného roští zase vyrobila sebe :-)

Naštěstí přítel mě bere takovou, jaká jsem. Týden po seznámení mě vzal na pár dní na Sázavu, kde jsem se mu předvedla bez šminek a díky absenci elektřiny i s parádním rozcuchem, protože nebylo čím to moje háro ukočírovat. Kupodivu ten pohled přežil ve zdraví :-) a pro ostatní společnost tam jsem roští na hlavě maskovala přítelovým kovbojským kloboukem (hihihi - prý jsem v něm místním pánům po pár pivech připomínala takové ty vnadné ženy, co se vlní nejen u tyče na placených televizních kanálech).

Jedno vím jistě - klidně půjdu i do práce nenalíčená, ale nikdy to nedokážu, aniž bych se aspoň nepokusila trochu zkrotit to úděsné roští na své hlavě. I když možná ten rozdíl pak vidím jen já... alespoň mi to vždycky tvrdily kamarádky a i jejich děti na dámských jízdách na hory, kdy se smíchy pomalu prohýbaly v pase a tvrdily mi že: "teto, ty strávíš v tý koupelně půl hodiny a stejně to není vidět, tak se na to rovnou vykašli" :-))

minerálka

Já myslím, že je to přesně podle pravidla: každý chce to, co nemá. Já bych třeba husté kudrnaté vlasy brala . Vy ne, milé ženy-in?

Jak jste na tom vy? Jste spokojená se svým vzhledem? Chtěla byste to, co nemáte? Kdy jste se smířila s tím, že na tom asi nic nezměníte?

Napište nám na redakce@zena-in.cz