...řekla paní Marika, horkokrevná záhoračka, svému muži, který se dostal do osidel jisté Adély, rozvedené paničky, jež byla stejně jako oni pozvána na pravou moravskou veselici.

Příběh paní Mariky

Byli jsme pozváni na svatbu naší neteře, dcery od manželovy sestry. Tato slavná událost se konala na jižní Moravě, a jak je v tomto kraji zvykem, byla sezvána téměř celá vesnice, aby lidi nepomlouvali. A kdo nebyl pozván a jen se přišel podívat pod okna místního sálu, vyhozen nebyl, naopak, dostal „po štamprli“.

A já jsem zase dala pro změnu jedné robce po papuli.

smackByla to nějaká vzdálená příbuzná ze strany ženicha, jmenovala se Adéla, prý dvakrát rozvedená, má čtyři děti, ale každé s jiným chlapem. Prostě taková toulavá kočka, jak se říká. Zatoulala se i na zmíněnou svatbu, tedy spíše byla pozvána. Vyfiknutá byla pěkně, což o to, nejedno mužské oko na ní spočinulo a ona si toho byla, potvora, dobře vědoma. Asi hledala další oběť, otce pro své nezletilé děti, živitele rodiny, každopádně tentokrát trefila vedle.

Zpočátku se zaměřovala na svobodné mládence, jenže když zjistila, že z těch nic nekápne, zaměřila se na ženáče. Značně posilněni alkoholem se naparovali jak holubi na báni a jejich ženy seděly jak telata a jen se dívaly, jak je ta „vosa“ obletuje.

Když však došlo i na toho mého, já jsem jak tele neseděla. Manžel se usmíval jako měsíček na hnoji, jako by se ho to netýkalo. Oni jsou chlapi v tomto trochu jetí, když se někdo podívá na jejich ženu, je zle, když jsou ale oni středem zájmu, o co jde? A tak vosa přišla požádat o tanec i mého čmeláka. Divila jsem se, že vůbec došli na parket, protože manžel s otcem neteře tu svatbu zapíjeli tak vydatně, že novomanželé by tu museli být ve zdraví nejméně 300 let.

Dopajdali společně na parket. Manžel se potácel jak topol ve větru a ona se po něm plazila jak liána. Až jsem najednou zaregistrovala, že si vzala jeho ruku a podsunula si ji pod halenku na holé prso. A ten můj blbec držel!

To už bylo na mě moc. Vystřelila jsem k parketu a takovou jsem jí natankovala, že tou zastrčenou rukou málem urvali všechny její knoflíky. „Když tě nemá kdo osahávat, zajdi si na parkoviště s kamioňáky, tenhle kamion už je zaparkovaný,“ zařvala jsem na ni.
„A Tebe mám zabit tady, nebo až doma?“ Obrátila jsem se k manželovi. Něco zablekotal a šel si sednout ke stolu.

Dotyčná se nebránila a s červenou papulí ze svatby odešla (asi na to parkoviště). Já měla na svatbě rázem plno kamarádek. A ten můj? Když jsem mu to druhý den vyprávěla, prý si nic nepamatuje, ale je velmi polichocen, že se o něj dokážu poprat. Taky to bylo naposled. Příště vlepím i jemu.

Čtěte také: