Jakkoli vám bude znít titulek paradoxně, je to víc pravda, než se může zdát. V některých situacích. Tak například v momentě, když dva lidi dělí vzdálenost a ani jeden nemůže přes veškerou snahu být s tím druhým stále. Jeden by třeba zvládal mít vztah na dálku, ale druhý…

man

Stane se.

Člověk se zamiluje a myslí, že nic není nemožné. Ani odejít z domova, od přátel, od rodiny, ořezat svou práci na polovinu a jít za hlasem srdce. Prakticky mít jen toho druhého po celých 24 hodin.

Měla jsem všechno, co jsem potřebovala. Dům, milovaného člověka, hmotné zázemí a vůbec všechno, na co jsem si vzpomněla.

Až jsem si připadala nevděčná, když se mi čím dál víc stýskalo, když jsem si po třech letech začala připadat zbytečná, když jsem po každém příjezdu do Prahy brečela jako želva.

Návraty byly čím dál složitější.

Láska k člověku, kterého jsem si vybrala a který neudělal nic, nač bych si mohla stěžovat, se čím dál víc tloukla se steskem po domově, společnosti, kolektivu v práci... rodině.

Pracovala jsem z domova, doma jsem byla, doma čekala... 24 hodin denně.

Jsem srab, ale 26. ledna 2010 jsem odešla zpět do Prahy a holky, které na tom byly stejně, šly se mnou.

Vrátila jsem se do práce na plný úvazek, pronajala domek, protože o byt, který byl státní, jsem za tu dobu přišla, a pevně jsem věřila, že čtyři dny v týdnu ve Varnsdorfu a s přítelem budou vztahu stačit k tomu, aby byl dál spokojený.

Mně ano, jemu ne…

Je to jednoduché. Zatímco já měla najednou spoustu radostí a přátel a kolegů a pracovního vytížení zpět, on měl jen práci a prázdné tři dny v týdnu.

„Nechci tu usínat sám ani tři dny. Nechci být sám vůbec. Chci přijít domů a vědět, že tu jsi. Pokud tohle z tvé strany není možné, Míšo, raději než půl, nebudu mít nic. Mám tě rád, tak rád, že tě opouštím,“ pravil a rozešli jsme se.

Ano, měla jsem mu to za zlé.

Nechápala jsem, jak může někdo pohřbít něco, co mohlo žít a dýchat jenom proto, že není schopen něco obětovat. Připadal mi nedospělý, umíněný a rozmazlený. Přišlo mi, že mě tlačí ke zdi.

Navíc jsem měla pocit, že všechno jsem doposud obětovala já. Já se pokusila žít tam, já opustila práci a já se teď mám vracet, jinak přijdu o něho.

„Mám Tě ráda, ale nechci už žít jako před tím, bez ničeho, jen mezi čtyřmi zdmi. Chtěla bych část předešlého života zpátky.“

„Mám tě rád a nebudu tady sám.“

Neřešitelné.

Rozešli jsme se jako lidé.

Rok zpátky a s Tomášem, kterého jsem potkala 22. 2. 2011, se na to už dívám zcela jinak.

Děkuju za spoustu zkušeností, za nádherné tři roky, za to, že jsem mohla být vedle člověka, který mě i holky hodně naučil, za všechno, co pro nás kdy udělal, a celou bytostí si přeji, aby byl šťastný a dostalo se mu toho, co potřebuje. Tedy „ženy domů“, která tam bude jen a jen pro něho a bude hodná a laskavá. Myslím, že jí to bude umět vracet.

Nelze žít život druhého člověka

Není přínosem ořezat vlastní život na malinkatý kousek a prakticky ze tří čtvrtin začít žít život někoho druhého, i kdyby ho měl sebevíc rád.

Neučiní člověka šťastným, když se zcela odevzdá.

Nejde složit veškerou společnost z jedné jediné bytosti.

Asi je schůdnější nechat vyrůst vedle jedné květinky zcela přirozeně druhou než riskovat, že přesazením do zcela jiné hlíny, odloučením od ostatních a vlivem zcela odlišného prostředí nakonec uvadne.

Děkuju, že jsem potkala skvělého muže z prostředí, které je mi vlastní, že mohu být s ním, a přesto pracovat, že můžeme spojit své životy, aniž by jeden o většinu toho svého přišel, že mám zpět své přátele a zbytek rodiny, milované město a pocit, že zase žiju celý svůj život, a navíc v něm nejsem osamělá.

Děkuju za zkušenost, že vím, na co mám a na co ne.

Jistě že věřím, že tohle je napořád! :-)

Jsem vlastně šťastný člověk. A vlastně jsem s krátkými pauzičkami vždycky byla.