Jana a Hana jsou sestry, které byly už od malička dávány za vzor sourozeneckého chování. Jana byla o dva roky starší. Chodily společně do školy i ze školy. Mladší Hana čekala na starší Janu třeba i dvě hodiny, než skončila. Pořád byly spolu a moc hezky se k sobě chovaly. Rodičům se prostě vyvedly.

sestry

Zlom nastal zhruba v Janiných sedmnácti letech, kdy se v dobrém „rozdivočila“. Neustále něco podnikala. Stala se napřed pomocnicí a poté organizátorkou veškerého kulturního dění v okolí: plesy, zábavy, akce pro rodiče s dětmi, soutěže, u ničeho nechyběla. Tato akceschopnost ji pak úspěšně provázela i v dospělosti.

Mladší Hana se naopak neustále držela doma. Nejraději si zalezla někam do kouta a četla, také hodně studovala. Na střední a poté i na vysoké byla premiantkou. Spoustu času trávila také u televize, zejména u nekonečných, zamilovaných seriálů. I když ji starší sestra stokrát zvala, ať s ní jde ven, ať se jde pobavit, většinou nešla. Táta jí říkával: „Hani, ty jsi takový domácí pecivál, proč nejdeš ven, mezi lidi?“ Ale ona jako by se lidí stranila. „Holka, holka, podívej se na Janu, ta z toho života alespoň něco má,“ dodal ještě táta, kterého mrzelo, že sedí doma. „Kdo by o mě stál,“ odfrkla Hana. O Janu byl totiž zájem všude, byla veselá, bezprostřední, hezká. Hana byla spíše uzavřená, jako by lidí stranila, a krásy také moc nepobrala, zato byla chytrá.

Nesedávej, panenko, v koutě, nenajdou tě, zpívá se v jedné lidové písničce. A Hanu si i v tom koutě opravdu dlouho nikdo nenašel. Vystudovala vysokou školu, nastoupila jako úřednice do zaměstnání a doma sedávala v koutě dál. Jana už dál studovat nešla, přes veškeré její aktivity na to neměla čas. Ale i přesto se stihla ve své zaneprázdněnosti ještě i vdát  a nějak v cuku letu porodit dvě děti. Prostě byla akční. I bez školy se vypracovala až na vedoucí kulturního odboru daného města.

Jak by se řeklo v televizi: Tak šel čas. Janiny děti pobývaly už od malička každou volnou chvíli u dědečka a u babičky, ale také u tety Hany, která obývala domácnost spolu s rodiči. Svého synovečka s neteřinkou nade vše milovala. Díky nim se tak alespoň dostala občas ven, mezi lidi. Na procházky, do parku, jezdila s nimi do ZOO, na různé výlety. Jana byla své sestře vděčná: „Ještě že Tě, Haničko, mám, Ty jsi sestřička k nezaplacení.“

„Hani, a kdy si pořídíš Ty svoje vlastní děti?“ ptali se známí a příbuzní. „Není s kým,“ se smíchem odpovídala. Ale jak se díky sestřiným dětem dostávala čím dál víc mezi lidi, i ona se na jednom takovém výletě seznámila. S tichým, bezdětným, už jednou rozvedeným Honzou.

Asi po roce známosti se vzali a chtěli i svoje vlastní děti. Zhruba půl roku po svatbě Hana otěhotněla, bohužel porodila mrtvé děťátko. Byla velmi nešťastná, oporou jí v tuto dobu byla nejvíce její starší sestra Jana, která porodila dvě zdravé děti a uměla se vcítit do její bolesti. Téměř každou volnou chvíli byla u ní, utěšovala ji a psychicky podporovala. Z nejhoršího ji dostala. A Hana použila její větu: „Ještě že Tě, Janičko, mám, jsi sestřička k nezaplacení.“

Po dvou letech otěhotněla Hana znovu, ale tentokrát dítě ani nedonosila. Potratila už ve třetím měsíci těhotenství. Psychicky se zhroutila, ale opět ji z toho dostala její starší sestra Jana.

Po zhruba sedmi letech otěhotněla Hana do třetice, děťátko však opět nedonosila. Navíc ji i opustil manžel, který po dětech toužil. V tu chvíli už byla zoufalá. Snad prvně v životě se u ní projevily slzy smutku, vzteku, lítosti i závisti, snad prvně v životě si nahlas postěžovala. „Proč zrovna já? Proč má Jana všechno? Zdravé děti, manžela, lidi ji mají rádi, je hezká, všechno jí vychází? Já jsem ta ošklivá, bezdětná, nemocná... neschopna ani porodit děti! Proč já?“

„Ale alespoň jsi naše, Haničko,“ odpověděla v zoufalství její matka.
„Jak to myslíš, naše? To snad Jana taky, ne?“ zareagovala zmatená Jana. Už to bylo venku, už se nedalo nic dělat. Rodiče zoufalí z neštěstí své vlastní dcery nakonec prozradili, co nikdy nechtěli. Starší Jana je adoptovaná. Také dlouho nemohli mít děti a vzali si ji z kojeneckého ústavu jako miminko. Přestěhovali se na druhý konec republiky, aby to nemuseli nikomu vysvětlovat, a snad vlivem změny prostředí se stal zázrak. „Maminka otěhotněla a narodila jsi se nám Ty, Haničko,“ vysvětluje dál s dojetím táta. „Jsi takový náš velký zázrak.“
„A Jana o tom ví?“ ptá se Hana.
„Neví!“
„Měli bychom ji to říct, má na to právo,“ rozhodne mladší sestra.

A jak starší Jana tuto zprávu přijala? Jak velí její bezprostřední a veselá povaha. Zpočátku byla malinko zaskočená, ale nakonec zareagovala slovy: „Stejně vás mám všechny ráda... Tebe nejvíc, sestřičko.“

Happy end!

Hana už nikdy děti neměla, ale stala se tou nejlepší tetičkou na světě – svému „vlastnímu synovečkovi a neteřince“.

Čtěte také: