
Foto: Shutterstock
Pětatřicetiletá zdravotní sestřička Sabina je tím typem člověka, který dokáže vyjít skoro s každým. Má pro lidi pochopení, dokáže je vyslechnout, povzbudit, pochválit… Hledá na nich vždy tu lepší stránku. Proto má všude vždy otevřené dveře. Kdykoli potká někoho známého, s chutí se s ní zapovídá. Stejně tak nikdo neodmítne návrh na setkání v kavárně nebo na návštěvu u ní doma. Dalo by se říci, že ji přátelé, známí i rodina mají v oblibě. A rádi s ní tráví čas. Kde je tedy problém? Vždy to je právě ona, kdo vezme telefon, aby zavolala nebo poslala zprávu.
„Pozoruji to už delší dobu a docela mě to mrzí. A taky štve. Kdykoli chci někoho pozdravit, vidět se s ním nebo si popovídat, pokaždé musím vyvinout iniciativu já sama. Stačí prohlédnout si výpis mých hovorů. Přijatých je naprosté minimum. Většinou navíc jde o nějaký telemarketing nebo jinou běžnou operativu. A mým přátelům, známým nebo rodině? Všechno jsou to odchozí hovory. Tedy mnou vytočené,“ krčí rameny Sabina, která tomu vůbec nerozumí. Proč si někdo někdy nevzpomene na ni? Proč jí sám od sebe nezavolá, nezeptá se, jak jde život? Vždyť kdykoli někomu volá ona, zapovídají se dobře na půl hodiny. Rozhodně ne jen z její iniciativy. Takže to není o tom, že by si s ní neměli co říci. Ani nelze říci, že by se ona sama ozývala zbytečně často.
„Známých a přátel mám spoustu. Takže jestli každému z nich zavolám jednou za půl roku, je to hodně. Často ani to ne. S někým se nevidíme třeba rok, dva. Ale stejně nikoho ani nenapadne ozvat se mi. Jen tak. Pozdravit a zeptat se, jak se mám. Chápu, že má každý spoustu svých starostí. Málo času. Ale připadám si úplně neviditelná. Kromě mé mámy není nikdo, kdo by o mě měl skutečný zájem. Respektive kdo by ho projevil. Kdybych zahodila telefon, ani by si toho nikdo nevšiml. A tak v sobě řeším zásadní otázku. Mám dál udržovat dobré vztahy, čas od času se jim ozvat? Neřešit, kdo komu volá? Nebo se na to vykašlat? Nedělat ze sebe osla, který všechno táhne sám? Možná jsem moc vztahovačná, ale koho by něco takového nemrzelo?“ ptá se Sabina.
Když vztahy fungují jen jedním směrem
„Sabinin prožitek je velmi častý u lidí, kteří jsou empatičtí, spolehliví a dlouhodobě udržují vztahy vlastní iniciativou. Okolí si na tuto roli zvykne a postupně přestane vnímat potřebu se ozývat samo. Nejde nutně o nezájem, ale o nerovnováhu ve vztahové investici. Problém nastává ve chvíli, kdy se potřeba blízkosti a zpětného zájmu hromadí a zůstává nenaplněná. Dlouhodobě to vede k pocitům osamění a zpochybňování vlastní hodnoty. Zdravým krokem je vědomě stáhnout iniciativu, jasně pojmenovat své potřeby a sledovat, které vztahy dokážou fungovat oboustranně.“
PhDr. Jana Novotná, psycholožka
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.


Nový komentář
Komentáře
Pokud jí nikdo nevolá, možná ctí to, že ji nechtějí rušit. Pracuje-li na směny, tak nikdy nikdo neví, kdy spí nebo kdy je v práci. Radši počkají, až se ozve ona.
To ji nenapadlo?
To může mít víc různých důvodů. Třeba já strašně nerada telefonuju. Jen když opravdu musím, a vždycky je to výstup z komfortní zóny. Takže sama prakticky nikdy nikomu nevolám. Když volá někdo mně, tak to vezmu, protože zdvořilost a společenské vychování, a hlavně to většinou bývá pracovní hovor a to vzít musím chca nechca. Radost z toho nemám nikdy. Čili se snažím vše vyřizovat písemně, a celkem věřím tomu, že v případě Sabiny může docházet i k tomu, že ten, komu ona volá, to sice zvedne a hodinu se s ní baví, ale celou dobu trpí, a modlí se, aby mu příště zavolala až za toho půl roku, ne dříve.
Totéž kdykoli Sabina potká někoho známého a myslí si, že on se "s chutí zapovídá" - ne, ten člověk jenom byl zdvořilý a neřekl nahlas, že měl pro ten okamžik úplně jiný program než "se zapovídat" na půl hodiny. Logicky se potom sám neozve, protože ví, že je to vždycky na dlouho a navíc všechno právě už probrali a není co řešit. No a nakonec - na světě je opravdu málo lidí, které konkrétní jedinec skutečně zajímá a chtějí vědět detaily z jeho života. Ten zbytek provozuje zdvořilostní společenské kontakty, nebo je jim to úplně ukradené. Sabina by se asi měla smířit s tím, že ano, je to tak, její matku možná zajímá každé hnutí Sabininy mysli a každý okamžik jejího života. Ale desítky ostatních lidí už ne. 
Ta šestatřicetiletá Sabina nemá partnera a nemá děti? Jistě, pokud je doma sama a nemá nic na práci, potřebuje s někým mluvit. Tak telefonuje známým. Dovedu si představit. Známé nebo známému zazvoní telefon, podívá se na displej a řekne, jéžišmarjá zase Sabina, to zas bude na hodinu. Ale ze společenských důvodů ten hovor přijme a pak si povídají. Sabina se nemůže spoléhat na to, že známí jí po telefonu budou vyplňovat její příliš volný čas.
Některé zdravotní sestry mají směny - pátky, svátky, soboty, neděle, noční.... A nejen ony, samozřejmě. V pětatřiceti už to dělá nějaký čas, tak se mohlo stát, že jí někdo volal a buď stihla říct, promiň, jsem v práci nebo to ani nestihla zvednout. Pokaždé člověk v práci nemá čas s někým vykecávat, i když ho má rád. Postupně přestávají volat. Sama jsem to zažila. Ani zmínka o nějakém příteli, nikoho nechce? Není to povinné, ale v tomto věku bývají lidé ve dvojici a řeší spíš společný čas než kámoše.
Ale né. Chudinka Sabinka zjístila, že není střed vesmíru.