Uběhl skoro rok od naší svatby. S Michalem jsme se znali čtyři měsíce, když jsme se oba shodli na tom, že se milujeme a že bychom chtěli jít společnou cestou životem.

 

Pravdou je, že jsme sem tam měli nějakou tu hádku, ale kdo nemá? Michal je velmi impulsivní člověk. Když se rozčílí, létají hromy, blesky.

Ale naopak ve chvílích, kdy je mezi námi klid, je to zlatý člověk. Rozdal by se pro druhé.

 

Až donedávna naše hádky probíhaly jen s křikem a sem tam Michal rozbil nějakou tu skleničku. Ale naše poslední hádka byla opravdu ošklivá a já si nyní lámu hlavu s tím, zda se mám začít bát vlastního muže.

 

Kamarádka slavila narozeniny a já byla pozvána na oslavu. Pochopitelně pozvání patřilo i manželovi, ale i když jsem ho lámala snad týden, řekl mi, že to bude babinec a ať si jdu slavit sama. Že si doma pustí film, a když budu chtít, přijede po oslavě pro mne autem.

 

Bylo mi sice trochu líto, že se mnou Míša nechce jít, ale na druhou stranu jsem ho chápala. Byly jsme tam opravdu jen samé holky, takže by se asi nudil při poslouchání všech těch holčičích řečí.

Oslava se protáhla do pěti hodin do rána. Alkohol tekl proudem a já měla úplně ovíněnou hlavu. Ráda jsem proto přijala pozvání oslavenkyně, abych u ní přespala.

 

Poslala jsem Michalovi esemesku, kde jsem mu psala, že jsem to přehnala s vínem a že přespím u kamarádky, ať si nedělá obavy.

 

Druhý den jsem přišla domů před polednem. Už když jsem odemkla dveře, bylo mi jasné, že se asi manžel zlobí. Jindy totiž hned přijde ke dveřím a dává mi pusu na uvítanou. Tentokrát nic… ticho po pěšině.

 

Michal byl v kuchyni, vařil si kávu a ignoroval mě.

Pozdravila jsem ho a opět mu řekla vše po pravdě, že mi bylo zle a spala jsem u kamarádky.

 

„Žádná zpráva mi nepřišla a já se ti nemohl dovolat!“ obořil se na mě. Vyndala jsem z tašky mobil a zjistila, že je vypnutý. Vybila se mi baterie…

Ale byla jsem si jistá, že ta sms odešla!

 

Znovu jsem Michalovi zopakovala vše tak, jak se stalo, ale vůbec mě neposlouchal. Dostal zuřivý záchvat vzteku…. Začal na mě řvát, choval se jak smyslů zbavený.

 

Ječel mi do obličeje, zda si uvědomuji, že měl o mě strach, že už mě viděl někde mrtvou, či znásilněnou, a že hrůzou nemohl usnout.

Pak ke mně přistoupil a stále za křiku plného výčitek mě chytil a vší silou se mnou hodil o zeď. Úplně jsem ztratila řeč. Byla jsem z toho, co udělal, tak vyděšená, zmatená!…. Rozplakala jsem se na zemi.

 

Poté ke mně přistoupil a řekl mi, že když nepřestanu bulet, vrazí mi ještě facku….

 

Hrozně mne jeho chování vyděsilo. Opravdu jsem se ho v té chvíli bála… Vím, že asi chyba byla i na mé straně, ale to ho přeci neopravňuje k takovémuto chování!

 

Druhý den se mi za svůj „úlet“ - jak to nazval - omlouval a přísahal, že se to už víckrát nestane… Ale vím, že pokud muž vztáhne ruku na svou ženu jednou, klidně to udělá i podruhé.

Mám svého muže ráda, ale bojím se toho, že se jeho agresivita bude opakovat.

 

Nepomýšlím na rozvod. Myslím na to, jak zabránit tomu, aby se toto opakovalo. Chci s Míšou žít, ale musím najít způsob, jak zabránit tomu, aby mě znovu uhodil.

 

Do manželství, kde muž bije svoji ženu, totiž odmítám přivést děti, a navíc si ani neumím představit, že bych s takovýmto člověkem žila.

Myslíte, že se skutečně může stát, že muž uhodí svoji ženu jen jednou, uvědomí si, jak zlou věc udělal, a už to nikdy více nebude opakovat???