Sice se nevyhnu balastu na začátku článku, ale jako každý text, i tento musí mít úvod.

Kdysi jsem jela s kamarádkou na chatu, vlakem. Jako dvě hezké dívčiny v rozpuku jsme byly v průběhu cesty magnetem pro různá individua, která nás nabádala, abychom s nimi tu či onde vystoupily a nechaly se pozvat na občerstvení. To ve mně zanechalo nepříjemný pocit, kterého se dodnes nemohu zbavit. Necítím se ve vlaku zrovna akorát.

V autobuse má každý své místo, žádný hej počkej se tam nebude promenovat.
Autobus zajíždí až do města, zatímco od vlakového nádraží, často s označením Hlavní či xxx-město se člověk musí trmácet i několik kilometrů, aby se dostal do centra.

Cestu, když se chce, si snad každý umí zpříjemnit – kdo se nechce tahat s knihou, nechť si vezme sešit křížovek. I to rozlámání se dá omezit, když budete dbát rad fyzioterapeutů a neopomenete si čas od času zakroutit nohama v kotnících a rozproudíte si tak krev.

Pokud si naschvál nezapomenete polštářek, dá se i pohodlně spát, popřípadě si pod hlavu srolujte svetr.

No a pokud jde o jisté zažívací potíže, nechtěla bych je ve vlaku řešit – snad každý, kdo jednou jel vlakem a musel … no, snad ani tu místnůstku nemusím blíže vykreslovat… Zastaví vám snad strojvůdce na mezi, abyste mohli vykonat potřebu na náspu?

Ani u strojvůdce nevíte, co je zač a jestli též nepožil alkohol.

Pokud dojde k nějakému kolapsu na trati a vy musíte na cestě k cíli přesedat, ujedou vám všechny spoje. A nejlepší to je, když směřujete do zahraničí – to je lahůdka – a já si to prožila na vlastní kůži před dvěma roky. Do cíle jsem se dostala díky navigaci jedné ženy-in, a ne pracovnicím informací.

Stejně podezírám autora úterního článku, že to, co vlastně vyčítá autobusům, je absence jídelního vozu….  

 
Reklama