A ztratila bych se i navigací. Nebo spíš s navigací bych zaručeně zabloudila. Proto si ji raději nepořizuji, a spoléhám se na starou dobrou mapu, protože hláška typu: „po sto metrech odbočte vlevo“, když je tam jednosměrka, by mě totálně rozhodila. Je mi záhadou, jak mohl řidič s navigací, kterou absolutně neposlouchal, trefit do cíle. To se nám stalo při cestě do Štětína přes Německo. Kolikrát jsme měla sto chutí zasáhnout, když ignoroval povel „po třech stech metrech odbočte vpravo“, ale byla jsem raději zticha, aby to nebylo na mně. Dobře jsem udělala.
Můj chabý orientační smysl se projevuje zvláště v noci. To v místech, která neznám neustále kroužím, vracím se a najedu dvakrát tolik kilometrů, než bych měla. V takových situacích jako na potvoru nemám brýle, abych koukla do mapy a ke všemu na mě začne mrkat červená kontrolka stavu paliva,což mě přivádí k šílenství, že zůstanu trčet někde uprostřed hlubokých hvozdů.
To si vždycky vzpomenu na své spolužáky ze scénografie, kteří tvrdili, že ženské nemají prostorovou představivost. Vždycky jsem se kvůli tomu durdila, ale bohužel, musím jim dát za pravdu.
Ale dámy, které se nadechujete, abyste zaprotestovaly, buďte v klidu. Ani muži na tom nejsou o nic lépe.
Jednou jsem s jedním zabloudila na houbách v křivoklátských lesích. Spolehla jsem se na jeho znalost prostředí, ale on zapomněl na jednu maličkost. Že už tam léta nebyl a lesní porost se změnil natolik, že ho totálně zmátl. Nějaké „u támhle toho dubu půjdeme doleva,“ už dávno neplatilo.
Když jsme se dostali tak hluboko, že na nás překvapeně a bez bázně čučelo stádo muflonů, pochopili jsme, že civilizace je v nedohlednu. Pomalu se smrákalo a my začali přemýšlet, že přenocujeme v krmelci a budeme se živit syrovinkami, když jsme narazili na potůček. Teorie, že voda přece musí téct z kopce, byla sice chabou útěchou, ale chytili jsme se jí jako veš košile. Naštěstí potok netekl na druhou stranu, jak se klidně mohlo stát, ale naším směrem a vyvedl nás na světlo boží.
Takže jsme si kvit.
Jak jste na tom s orientačním smyslem vy, milé ženy-in? Už jste někdy někde zabloudila? Umíte se orientovat v terénu? A v mapě? Kdo je podle vás v orientaci lepší. Muži nebo ženy?
Nový komentář
Komentáře
já taky nemám orientaci! Zabloudila bych snad i za domem! A po tmě nebo v lese! To by byl konec! Ale v mapě se umim orientovat ,když je třeba ,tak naviguju dobře! Ale můj mužskej ,ten všude trefí ,všude dojede! Ač není pražák,nikdy tam nebydlel,tak kamkoliv dojede autem! Já kolikrát ani nevim kde sme a kde se objevíme! Ale zas když někde jsem v cizím městě sama ,tak se neztratim.Ale jak sem s někým ,tak na něj spoléhám a nevim kde sem.
ToraToraTora — #23 Jeho tatínek byl velký kliďas, zastavil si, podíval se do mapy a bylo. Je pravda, že celá ta rodina byla přímo skvělá.
13042000 — #20 No vyřešilo se to obyčejně,vzali jsme druhé auto a jeli pro ně.Chudáci seděli u auta a přemýšleli,co se mu stalo.Byli docela zdrblí,páč volali,chodili po lese a on nikde.Už prý domýšleli to nejhorší,ale máme si co vyprávět u letních večerních táboráků
13042000 — #17 ...byla bych agresivní
Snad dobře, vcelku trefím všude, v přírodě i ve městě.
Myslím, že se to dá do značné míry naučit, rozhodně číst mapu a zorientovat se podle ní není žádná věda, to umějí už malí skauti, tedy vlastně vlčata, i holky - světlušky. Už osmileté by se mi bývalo nepodařilo nechat v lese, a že jsem na to jako vedoucí kolikrát měla chuť.
Jistě, taky jsem se už ztratila. jednou v hlubokém hvozdu u meandrů Ploučnice, a jednou v zimě v Lužických horách poblíž Jedlové, v noci, metr sněhu všude, hezký to bylo. Ale zase jsem se našla.
Jěště mám příhodu od mého kamaráda,kdy začaly navigace.Měl ji snad mezi prvními.Tehdy jel se svým obchodním partnerem na služební cestu.Zapnul navigaci,která jim radila. Říkal si prý,proč ten spolujezdec pořád mlčí,přece je tak hovorný,ale bral to,že je alespoň klid.Po nějaké hodině cestování můj kamarád povídá . Stavíme se na oběd a kafe.A prý úplně jasně vedle sebe zaslechl oddych a slyšel: Jasně a prosím tě tu ženskou taky pošli na oběd,ať je od ní klid a můžeme si konečně pokecat!
Milala — #18 A pochválila jsi ho, že trefil domů? Co kamarádi, ještě tam stojí?
Můj orientační smysl je opravdu nesmysl.Když jsme se s manželem po 5 letech vraceli na dovolenou do Chorvatska,on byl schopen celou cestu odřídit bez mapy až na místo,kam jsme jeli,nechápu.Nezabloudil nikde.Já bych byla schopna zabloudit ještě v ČR
Já jsem taky všude ztracená,neumím se orientovat.Můj muž vždy tvrdil,že on se ztratit nemůže.Až jednou: byli jsem na chatě a on jel autem se svými dvěma kamarády asi o tři vesnice dál na houby.Auto odstavili a měli se sejít asi za hodinu u auta.Můj muž došel za 3 hodiny na chatu, samozřejmě s klíči od auta v kapse.Dodnes neví,jak se mu to mohlo stát,ale pravil,že se vlastně neztratil,domů trefil
ToraToraTora — #16 No můj ex přítel kdysi navigoval podle mapy svého taťku. Kdybych u toho nebyla, neuvěřím. Můj ex říkal tatínkovi: "Musíš odbočit z té velké žluté, na tu malou žlutou"
. Upozorňuji, že sám měl v tu dobu už řidičák.
Ferdas — #14 no, tak nějak. Vždycky dříve či později vypěním, zastavím, kouknu do mapy a manžela požádám, aby mlčel a nepokoušel se navigovat. To je katastrofa. Na křižovatce ve tvaru Y mi řekne, abych jela rovně
Orientační smysl mám v případě, že se pohybuji nad zemí a spíš pěšky než autem. Každopádně mě vysadí v cizím městě a dokážu se bez problémů vrátit na určené místo do určité hodiny.
V lese to je trošku horší, ale i tak se neztratím třebas na houbách....................
v prostoru je to u mě slabší, ale mapy...to je moje...když řídím a manžel "naviguje", musím zastavovat a hledat si to sama...
Já mám dobrý orientační smysl, dokonce bych řekla, že lepší, než půlka chlapů v mém okolí...
Také jsem schopná se ztrati všude, absolutně nechápu, když přijedeme do cizího města, cizí země, kde nás průvodce vodí dvě hodiny křížem krážem a pak dá rozchod, jak je možné, že manžel trefí na místo určení i kdyby bylo jiné než ze kterého jsme vycházeli. Je to moje navigace. Snažím se neztratit manželovi a tím pádem je vše v pohodě.
Mám orientační smysl lepší než manžel. Což teda ještě není žádná výhra
Nechapu moji kamaradku, ktera jezdila na vandry na koni tak, ze vzala turistickou mapu, koukla a jela. Parkrat jsem s ni jela a nikdy ale vazne nikdy se neztratila, jela tou nejkratsi cestou schudnou pro kone. Ja jsem se byla schopna ztratit i v okoli staje po 5 letech, co jsem na dane misto jezdila. Nastesti kun ma v hlave GPSku, takze jsem nekam dojela a kdyz jsem chtela domu, kun vedel kudy a donesl me.
já taky bloudím... Ale většinou až cestou zpátky. Když jedu tam, mám napsanou trasu tak trefím... ale zpátky, to jezdím vždycky přes Úvaly - a z nich už trefím...
Je to zvláštní, ale když jedu z kterékoliv strany, tak skončím v Úvalech i kdybych si měla najet 30km navíc
U nás už je to proslulé - kam jedeš? To je jedno - do Úval...
Zabloudím úplně všude. Nejhorší jsou cesty autem, protože se pravidelně neplánovaně vzdaluji od cílového místa, kilometry naskakují a v nádrži je vír.
Nefunguji ani jako navigátor, protože když nedržím volant, tak se pro změnu kochám, a pak se pohádáme, protože zapomenu upozornit na odbočku
. Můj manžel to nechápe, jemu stačí jednou projet a už má trasu v hlavě.
Mám dost špatný orientační symsl, ale klidně to přiznám na rozdíl od mého přítele. Když vyjdu z cizího domu v cizí ulici ani nevím, z jaké strany jsem přišla. Také ztrácím orientaci ve velkých obchoďácích např. v Německu. Buď se dívám na zboží nebo pořád musím koukat kde jsou pokladny. Od lékaři také vycházím jinými dvěřmi (když je jich tam více a jsem u něho jednou za rok). A houby musím hledat jenom podle cesty, jinak bych se ztratila.