Míša autoportét

Zítra se konečně po čtyřech měsících uvidím se svojí dcerou Míšou. Obě už počítáme dny, kdy se obejmeme. Vydala se „do světa“ na zkušenou a teď se na pár dní vrací, aby zkusila štěstí při přijímacích zkouškách na „vejšku“.

Loni se jí moc nezadařilo, tak se rozhodla odjet do Anglie, najít si tam práci a zdokonalit se v angličtině, což jí samozřejmě schvaluji. Má můj obdiv a jsem na ni hrdá. Možná vám to přijde přehnané, dnes už je přece celkem běžné, že se děti pustí máminy sukně a vyletí z hnízda. Vyletí dál, než bývalo za našich mladých let zvykem. A to je moc dobře.

Ale jsem přece jenom máma, a i když se jí daří dobře a je tam spokojená, moc se mi po ní stýská. Chtěla bych mít zase jednou ty svoje holky pěkně pohromadě. Chtěla bych být zase jednou tou kvočnou, která si ta svá kuřata přitulí pod křídla. Ano, uznávám, že jsem trochu sentimentální, ale možná mě chápete.

Sice si spolu často telefonujeme a skypujeme, ale to není ono. Chci ji vidět, pohladit a říct jí, že mi dělá radost.

Zítra pro ni jedu na letiště.

Cestu do Bristolu, kde momentálně přebývá, absolvovala se svým přítelem autem, do Prahy poletí letadlem. A v tom je ten problém. Mám o ni strach. Islandská sopka je stále aktivní. A člověk nikdy neví, kdy může její prach ohrozit leteckou dopravu nad britskými ostrovy.

Nechci sýčkovat, nechci malovat čerta na zeď ani si připouštět, že by se mohlo něco zlého přihodit, ale věřte, že budu nevýslovně šťastná, až bude Míša stát v bezpečí na pevné zemi.

TÉMATA:
DĚTI