„Jestli se dá někdo označit termínem životní pesimista, tak jsem to rozhodně já. Mnoho věcí vidím černě a čekám vždycky to nejhorší. Pořád hledám štěstí, ale začínám si myslet, že mi není souzeno,“ svěřuje se Jana, která prý nikdy necítila, jaké to je být šťastná, přestože si vždycky přála ten pocit zažít.
Foto: Shutterstock
Dlouho si myslela, že štěstí spočívá v tom, když si najde milujícího partnera. Po několika neúspěšných pokusech se jí to konečně podařilo. Jana tvrdí, že by jí Luboš snesl modré z nebe, ale ani to jí uspokojení nepřineslo.
„Je fajn, asi ho miluju, ale rozhodně necítím žádný naplňující pocit štěstí. Taky jsem si myslela, že budu šťastná, když udělám velkou kariéru a ono nic. Jsem úspěšná manažerka se skvělým platem, ale stejně se necítím spokojeně. Jezdím na drahé dovolené, kupuju si luxusní oblečení, dopřávám si kosmetiku a masáže, ale prostě ještě nikdy jsem si v životě neřekla, že jsem šťastná. Jako kdybych to neuměla. Jediné, co jsem snad ještě nevyzkoušela, bylo mít děti. Upřednostnila jsem kariéru a teď už je na ně pozdě. Možná, že v tom bych našla to pravé životní štěstí, ale se svou povahou asi ani v tomhle ne,“ uzavírá Jana.
Naši čtenářku by zajímalo, v čem spatřujete opravdové štěstí vy. Proto budeme rádi, když se nám svěříte v komentářích. Třeba Janu něčím inspirujete.
Zdroj: respondentka Jana
Čtěte také:
- Můj jediný sen byl jet k moři. Partner mě k němu poslal samotnou, smutní Markéta (30)
- Chlapa už domů nechci, po velkém zklamání žiju s kolegyní, svěřuje se Zita (43)
Nový komentář
Komentáře
Šťastný může být člověk i z maličkosti. Jana má vše čeho chtěla dosáhnout a štěstí postrádá. O manželovi píše že ho asi miluje, což je zvláštní. Možná že jí chybí právě ty maličkosti k tomu aby byla šťastná. Snad by jí pomohlo kdyby se zapojila do nějakého dobročinného projektu který by jí ukázal jak lze i maličkosti udělat druhého šťastným. Pak by mohla být i ona šťastná že pomohla ke štěstí jiným.
No já neporadím, pro mě jsou štěstím a životním naplněním právě moje děti snažím se být šťastná jen že venku svítí sluníčko, že kvetou kytky atd. Prostě se radovat z maličkostí.
To, že jsme byli šťastní, vnímáme až později, když přijde pohroma.
Až Janu vyhodí kvůli nějakému maléru z práce a v padesáti bude hledat místo odpovídající její kvalifikaci a se stejně dobrým platem a všude jí budou říkat, že je překvalifikovaná, drahá a k tomu stará, nebo když nedejbože onemocní, uvědomí si, že vlastně byla šťastná a neuměla si toho vážit.
Je mi jí líto. Já hodně přehodnotila život, když mi umřel manžel. Najednou se mi úplně změnily priority. Radost mi dělají děti a zvířata. Mám dva pejsky a kočičku. Ale tato paní by nejspíš potřebovala zažít nějaké "neštěstí", potom by si snad začala uvědomovat jaké štěstí má. Ale samozřejmě , že ji nic špatného nepřeji.
Znám několik takových lidí. Měla jsem štěstí na muže a dvacet let prožitých naplno s dobrodružstvím. Hodně věcí o překonávání překážek a někdy je dobré nevybrat si tu nejlehčí cestu. Teď beru za štěstí, když dojedeme do školky, v pořádku zpět a když nám slimáci nesežerou úrodu a když dorazí konečně řemeslníci dodělat rozdělanou práci...to je štěstí největší. Tuhle po měsíci dorazil elektrikář a já mu povídám, že mám úplný Vánoce...a když chtěl za půl hodiny práce 2000,- tak mně pocit štěstí opustil
Měla by se začít věnovat charitě a potřebným nemocným lidem a hned by věděla co je štěstí.
Chudák Luboš, mít doma tohle. Měla by zažít půl roku bídy.
V čem spatřuju opravdové štěstí? V maličkostech. Třeba, že jsem včera dovezla děti z tábora v pořádku domů. Špinavé, zablácené, ale spokojené. Že se cestou konečně roztrhala šedivá obloha a viděli jsme krásný západ slunce. Jo, a chvíli předtím duhu. Že nám funguje pračka a nemusím s tou spouští bojovat ručně. Že jsem dnes jako obvykle přišla do práce. Protože to znamená, že nějakou práci mám a mám finanční příjem. A taky - že mám jen takové "malé drobné starosti" a nemusím řešit fakt velké problémy.
Nejsem žádná "ezo" duše, ale fakt jsem se naučila mít ráda maličké střípky štěstí.
Nepřeju paní nic zlého, třeba aby poznala, jaké je štěstí když se po nemoci a vyhrožování doktorů, že může skončit na vozíku sama postaví a začne velmi, velmi pomalu chodit. Pro mě je štěstí můj zdravý a šikovný syn, chytrý a hodný muž, i když jim občas nadávám a Ema, té nenadávám, to říká ona, já říkám, že jí nadávám minimálně, protože je hodná a šikovná. Že si můžeme koupit kdeco a jet bůhvíkam, možná není štěstí, ale stejně je to fajn.
Štěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá. Nebo když je unavené, sedne na vola. A další různé větičky o tom pocitu štěstí. Měla jsem klíšťovou encefalitidu a meningitidu. Po hospitalizaci jsem upadla do komatu. V nemocnici jsem byla 2 měsíce a v domácím ošetřování další 1 měsíc. Měla jsem štěstí, nezůstala jsem ochrnutá, slepá, hluchá, neztratila jsem paměť, schopnost mluvit. Zemřel mi, v mých 43 letech manžel. Ale měla jsem štěstí, že po něm nezůstaly nějaké jeho nesplacené závazky. Měla jsem štěstí, že jsem schopna postarat se sama o sebe i o své potomky, že jsem si vždy na všechno vydělala sama, že jsem nikdy nebyla nezaměstnaná, nikdy jsem nepobírala sociální dávky, že moji synové vystudovali, jsou živi ze svých výdělečných činností. Drahá auta nemám, exotické dovolené jsem si také nemohla dovolit. Proč ta žena neměla děti? Asi proto, že si "chtěla užívat života" a chtěla být úspěšná - podnikatelka, manažerka? Nedovede si cokoliv odepřít, protože je sobecká. A tak nikdy nemůže být šťastna.