„Vztah ke zvířatům jsem měla už od mala, protože doma jsme kromě dvou psů a spousty našich a často i cizích koček měli také slepice, králíky a kozy. Byla jsem zvyklá se o ně starat a většinou jsem to nebrala jako povinnost, ale spíš radost. Po střední škole jsem byla připravená začít studovat veterinární lékařství a také se tak stalo. Byla jsem přijatá a s vervou se pustila do prvního ročníku. V témže roce jsem ale potkala přítele, Pavla, a neplánovaně otěhotněla. Přes prvotní snahu studovat dál i s dítětem jsem nakonec uznala, že má Pavel pravdu v tom, že by bylo lepší skončit a po mateřské si najít práci. Teď dělám asistentku v jednom obchodě, ale stále bych chtěla dosáhnout svého dávného snu,“ popisuje Romana.
Foto: Shutterstock
Romaně a Pavlovi se poté narodilo ještě jedno dítě a obě už chodí do školy. Romana se tak se svým plánem – zkusit znovu studovat – Pavlovi svěřila, ale tvrdě při tom narazila.
„K Tomášovi pak postupem času přibyla ještě naše dcerka Anička. Musím říct, že lepší děti jsme si ani přát nemohli. Jsou ohromně samostatné a ve škole jim to oběma jde. Proto jsem začala přemýšlet o tom, že je možná nejlepší a také pravděpodobně poslední čas, kdy dodělat svou školu. Přemýšlela jsem o tom dost dlouho, a nakonec se svěřila Pavlovi. Ten mi na to ale odpověděl, jestli jsem se náhodou úplně nezbláznila. Ptal se mě, jestli si uvědomuju, že máme dvě děti a dům, který nedávno prošel rekonstrukcí a spolknul dost z našich úspor. Zkoušela jsem mu vysvětlit, že nehodlám odejít z práce, načež mi ale řekl, že si to teda mám jít zkusit, ale ať pak nechodím s brekem, až mě odsud vyhodí. Nejsem si tedy jistá, co mám dělat, nechci se vzdávat svého snu, ale na druhou stranu do toho nechci jít, když necítím podporu,“ zoufá Romana.
Zdroj info: Respondentka Romana
Čtěte také:
- Dcera odjela na dovolenou a v destinaci je už dva roky. Bojím se, že jsem o ni přišla, strachuje se Eva (51)
- Manželčino dobré srdce nás stojí čas i peníze. Každý její dobroty využívá, tvrdí Pavel
Nový komentář
Komentáře
Jen ať si Romana své sny splní. Má jen jeden život a příležitost žít naplno! Pokud má vedle sebe správného partnera, tak jí bude maximálně podporovat. Pokud si ale k němu nemůže dojít až jí nebude nejlíp, tak si nezvolila dobře. Možná se Pavel obává, že na něj už nezbude tolik času a pozornosti?
tak zrovna tohle není dálkové studium, takže to není s rodinou za zády možné. Ať si paní najde jinou práci u zvířat, třeba prodávat ve Zverimexu...
Klidně at to zkusí člověk má právo si plnit své sny.
Já Renatě fandím a měla by to aspoň zkusit. Já si taky začínám plnit sen, taky jde o studium, i když ne VŠ ale na tom nesejde, a manžela jsem se teda neptala, ale oznámila. Je to v první řadě můj život. Manželovi může za 10-20 let hrábnout, najde si mladou milenku, odejde a co. Budu akorát našvaná, že jsem kvůli němu tehdy vše zahodila a ve finále zbytečně. Manžel mi ale řekl že jo, ať do toho jdu, že je pro. Ale i kdyby nebyl, je mi to jedno.
Studovat při zaměstnání a s dvěma dětmi není nemožné. Já se rozhodla splnit si sen ve 44. Mým synům bylo 7 a 9. Měla (a stále mám) jsem ale podporu partnera, který sice z počátku mé studium bral spíše jako úlet, ale po čase si všiml, že čas strávený ve škole která mne baví, mi dává energii a radost.
I zaměstnavatel mne "nechává žít". Sice mé studium, navíc totálně mimo obor, nepodporuje přímo, ale neháže mi klacky pod nohy, když potřebuji vyjímečně ve všední den na přednášku.
Zkuste si splnit svůj sen. Sice si vybere daň v podobě času, ale mnohonásobně se vrátí v podobě energie a pocitu naplnění. Šťastná maminka a manželka je mnohem lepší, než strhaná žena s pocitem, co mohlo být ale není...
Ona necítí podporu. Co to znamená? Asi to, že když při domácnosti, zaměstnání a třech dětech bude dálkově studovat veterinární lékařství - jde to vůbec? -tím myslím dálkové studium tohoto oboru, že se o domácnost a děti bude starat manžel. Nevím, jaké má paní zaměstnání. Určitě jí její zaměstnavatel nebude poskytovat žádné výhody k tomu, aby studovala veterinu. Já mám též svůj sen. Chtěla bych vystudovat práva a stát se předsedou ústavního soudu. Je tady problém - přijmout mne na právnickou fakultu? vystuduji s úspěchem? po pěti letech studia nebudu mít žádnou praxi, kde ji získám? Kdo mne bude během mého studia živit? Z čeho budu studium platit? Kdy se budu moci ucházet o tak důležitý post? Vážená paní, jste zřejmě romantický typ, asi jste četla povídky z červené knihovny anebo "pod lampou". Protože se ptáte veřejnosti "co mám dělat", tak se domnívám, že je to s vámi skutečně vážné. Chudák manžel.
Sny jsou od toho, aby se plnily. Začít studovat veterinární medicínu ve věku 32 let, s dvěmi dětmi, při plném úvazku a za svoje, není tak zrovna plnění si sny, jako iluze a naivita. Veterinární fakulta je medicína, tudíž velice těžká škola. Rikina to popisuje podle mne celkem reálně. Věta, že mladá paní přišla na to, že je teď ten nejlepší čs, začít si plnit sen, je podle mne dost naivní. Nejlepší čas byl totiž v té době, kdy si v prváku její muž buď nenasadil kondom, nebo ona spoléhala na štěstí nebo oboje. Takže ten moment, kdy měla studovat veterinu, propásla. A na místě jejího muže bych reagovala asi trochu více diplomaticky, ale dala bych jasně najevo, že s tím nesouhlasím. Šest let prezenčního a velmi náročného studia je nemožné skloubit se zaměstnáním a dvěmi dětmi, a celým rodinným životem. Tyto školy se studují kolem dvaceti let, a bez závazků. Sorry, buďme realisté, vlak tohoto snu už dávno ujel, Romano.
Tak ono docela záleží na tom, jakou má Renata představu. Bude to stát několik let času a nemálo peněz, ve 32 letech nebude už studovat "zadarmo". Děti ji potřebují teď a to rozhodně víc než jakékoli zvíře, protože jejich dětství uteče rychle. Navíc ona chce při studiu pracovat, což vyžaduje i pochopení a podporu zaměstnavatele. Má ji? Manžel má jistě oprávněné obavy, protože on ví víc než je v článku, Renatu dobře zná a patrně tuší, že to nebude zas taková procházka. No a v neposlední řadě být veterinář neznamená mít naleštěnou soukromou ordinaci, kde se bude mazlit s chlupatými roztomilými kuličkami = koťátky a štěňátky. Jsou taky velká hospodářská zvířata. V průběhu studia bude muset Renata na praxi, a umět si tam poradit i s krávou, koněm, prasetem. Někdy je to dost špinavá a páchnoucí záležitost. A až ta studia případně úspěšně dokončí, tak co? Kde pak bude tu veterinární praxi vykonávat? Má nějakou představu o tom, jak ta studia zúročit a kde bude v tomto oboru pracovat? Pokud si to Renata dokáže srovnat, ví, do čeho jde, a co ji to bude stát, nejen finančně ale i časově a vztahově, a že to nebude marná oběť, tak dobře, ať to zkusí. Ale ať potom nebrečí, kdyby se nezadařilo. V tom má manžel pravdu. Je to jen její sen, ne jeho a jejich společných dětí. Plnit si sny na úkor jiných lidí není dobře.
Manžel má možná strach že na něho přejde více povinnosti o děti a domácnost. Renata, pokud se rozhodne i bez jeho podpory studovat, to nebude mít jednoduché, práce, děti, domácnost a škola. Zase na druhou stranu pokud si věří měla by si svůj sen splnit aby byla šťastná.