Bylo to tuším krátce po revoluci a my byli nastaveni uvěřit úplně všemu, co přišlo ze strany, kde zapadá slunce. Vedle rozmanitých, vypečených způsobů, jak se vydrápat mezi horních deset tisíc, jsme se také pokoušeli zbohatnout na víčkách od přeslazené žluté limonády. Pamatujete?

Vzpomněla jsem si na tohle vlastně v souvislosti s příběhem, který mi vyprávěl včera přítel Radek.

Šlo o nějakého muže, který zaslepen vidinou bezpracného bohatství, naletěl jakýmsi vykukům, kteří za „směšnou“ investici několika desítek tisíc korun slibovali pohádkové zisky.

Náš hrdina (50) pochopitelně nejen že nezbohatl a neprohání se po Seychelských ostrovech se šťavnatou dvacítkou, ale naopak dodnes splácí dluhy.

Trotlem snadno a rychle

Malý kvíz : Plný sál lidí všech věkových kategorií, hromadně zpívá za podpory magnetofonu chytlavou melodii, přičemž všichni zúčastnění stojí na židlích a vlní se od země vzhůru, mávaje rukama nad hlavou jako na kajaku.

Hotová bambulárna.

Mnozí se již hrdě pyšní cedulkou na hrudi. Na ní je jméno a titul. Nejčastěji manager. Ti nejsnaživější ji nesundávají pomalu ani ve vaně.

Všichni zaplatili několik desítek tisíc korun jako vstupné do skupiny. Všichni platili rádi. Vstupné je současně vstupným do ráje bohatých žen a mužů.

Za bouřlivého potlesku přichází masitý muž. „Jsem Bohatý! Peníze mě nezkazili! Jsem bezstarostný! Děkuji své milované rodině, děkuji životu, děkuji vám, děkuji...“ Mnozí pláčí.

Hystericky se tleská přicházející paní.

„Už nikdy nebudete potřební! Už nikdo vás nikdy neodmítne! Všichni se vám budou klanět! Sál šílí. Zpívejme!!! Zpívejme o svém štěstí!" Jistý pán v první řadě omdlel… štěstím...

Štěstí se jmenuje…?

Ano, uhodli!

O pár měsíců později... Letadlová čára míří strmě dolů, kde se chystá nevyhnutelný náraz  a rozbitý nos. Píší se žaloby. Zbytečně. Good bye, tisíce korun. Po Seychelách se prohánějí jiní.

Mohla bych jmenovat desítky obdobných pyramidových modelů, které k všeobecnému překvapení nejsou jen mucholapkou nízkorozpočtových inteligencí, ale i velmi chytrých a vzdělaných občanů.

Neříkejte, že nevíte o čem mluvím. Když se člověk potom zpětně poctivě zamyslí, zákonitě dojde k poznání, že celé to je prakticky jen o jednom.

Na jedné straně ti, kdo se zoufale snaží si přilepšit, co zmožná nejrychleji, a na straně druhé ti, kteří skutečně vědí, jak to udělat.

Ne, nemám ji  namalovanou na čele!

„Hele, mám na čele jitrnici?“ povídám před časem známému, který s podobným způsobem, jak přeskočit několik žbrdlinek společenského žebříčku, přišel.

„Protože jestli ji tam nemám, tak s tím jdi do pilďulky. Na letadla a pyramidy jsem už veliká."

I začal mi vysvětlovat, že se nejedná o podvod, kterak je tato skupina již aktivní po celém světě, kterak je John Vomáčka dnes z celou rodinou zcela jinde, než býval a podobně….

Tísíce děkovných dopisů a rozzářených tváří šťastných dětí šťastných rodičů… nechápala jsem, kam dal mozek.

„Opravdu ti děkuji, ale raději se budu pachtit a radovat z každé poctivě zakoupené cukrové vaty, než vložit svůj skromný výdělek do kapsy nějakému chytrolínovi. Zde pšenku nesklidíš,“ oznámila jsem mu s úsměvem.

„Budeš toho litovat. Tvoje životní příležitost právě prochází pod těmito futry a mizí v nedohlednu,“ pravil dramaticky, věnoval mi lítostivý pohled typu: Ty moje chudinko malá, blbá a odkráčel.

Zkuste hádat, zda je dnes jeho jméno prosyceno vůní exotických dovolených.

Troufám si varovat před vším, kde je slibován rychlý zisk s počáteční investicí, kde se místo adresy vyjímá P.O. BOX, a kde zpravidla ten, kdo nabízí, přijde oděn v černém kvádru jako agent s teplou vodou.

Stejně tak před všemi druhy pracovních příležitostí, kde není důležité vzdělaní a vlastně stačí, když si umíte zavázat boty a je vám osmnáct, ale platové podmínky se pohybují v numerech ředitelů bankovních domů.

Ovšem víček jsem měla plný pytel!

v

Ne vždy je ale člověk hned od začátku moudrý. Jeden takový chytáček mi utkvěl v paměti. Patrně proto, že jsem se lapla. Když jsem si dneska dělala soukromý průzkum, málokdo si a to pamatoval.

A tak se obracím na vás.

Vzpomenete si se mnou na akci, kdy se tuším po dobu několika měsíců  pod víčky schovávaly lákavé částky?

Nápis pod víčkem vypadal nějak takhle:  L/500 000.

Jediné, co tenkrát stačilo k tomu, aby částka za písmenkem ozdobila váš účet, bylo stát se majitelem víčka se stejnou částkou a písmenkem P. Už si přesně nepamatuji, o jaké druhy nápojů se jednalo, ale určitě vím o fantě a cole.

Vybavuji si stovky inzerátů snad ve všech denících, kde text byl vždy tentýž :

Mám L/1 000 000, hledám P. Jedeme napůl.

Měla jsem plný pytel víček a přeslazenou žlutou limonádu lila do záchodu, protože už jsem ji nemohla ani vidět.  A nebyla jsem jediná.

Myslím, že právě někdy v tu dobu přišli lidé na to, že lehká cola perfektně vybělí záchodovou mísu.

Sbírali prodavačky, barmani, stánkaři, popeláři i důchodci. Nakupovali, hromadili a doufali, než konečně přišli na to, že P prostě neexistuje!

Nebo ano?

Vzpomínáte si na tu dobu a tuhle „soutěž“? Sbírali jste? Znáte někoho, kdo takto vyhrál?

Reklama