Pokud mi čas dovolí, každý den si velmi ráda "otevřu" Ženu-in a "listuji" všemi zajímavými články, ať už novinkami ze zahraničí či vzrušujícími a k debatě nutícími příběhy ostatních čtenářek. S malou troškou do mlýna bych i já ráda přispěla a protože v současné době prožívám ne pro mne zcela šťastné období, ráda bych se na vašich stránkách ostatním svěřila a pokud to jen trochu půjde, nechala si i poradit, jak s tím životem dál naložit.
Vdávala jsem se poměrně mladá, sotva jsem skončila střední školu, bylo mi 18 a 3 měsíce. Byla jsem adoptovaná a mým rodičům se už nečekaně ve zralém věku narodilo jejich vlastní dítě. Nechtěla jsem být na obtíž, a proto jsem šla raději hned s tím prvním z domu. Přestěhovala jsem se z města na vesnici a byla připravená ke všem obětem lásky. Do roka jsem porodila syna a za dva roky dceru. Manželství se ale rozpadlo, manžel byl silný alkoholik. Po rozvodu jsem se vrátila zpět do svého města, získala byt a začala žít s dětmi sama.
Žila jsem jenom pro své děti, nebylo to lehké, synovi bylo pět, každý den jsem ho táhla za ruku ráno v šest do školky a uplakanou dceru, ani ne ještě tříletou, tehdy ještě do jesliček. Do práce... a z práce opět jen děti a domácnost. Na mě jaksi nějak ani nezbýval čas. Ale o tom můj příběh není. Vsadila jsem život na své děti, možná i proto, že já jsem té lásky sama nikdy moc neměla, byť mne adoptovali velmi milí, pracovití a hodní lidé, "matka" mi hodně dávala najevo, že nejsem jejich. Moje děti mi ale byly a jsou vším. Dnes je mi 40, synovi 21, vystudoval SŠ a dál pokračuje ve studiu. Dělá mi radost. Dceři bude zanedlouho 19 a právě bude maturovat. Učí se velmi dobře a taktéž mi odmala dělala jen samou radost, navíc je velmi atraktivní typ a už od útlého dětství na její osobu a vizáž slyším jen samou chválu.
Tento můj příběh je právě o ní. Asi je to tak, jak se říká, že hezké holky to mají v životě těžké, neměla žádného kluka, žádnou známost. Ale není to nějaká pipina, bavila se jako každá, na diskotéky také chodila, všechno v normě. Nějaký kamarád sem tam byl, ale nic vážného. Až nedávno, kolem letošních Vánoc, potkala JEHO. Šíleně se zamilovala, nevidí, neslyší, nedá si poradit. Znali se už asi rok, on chodil 3 roky s jinou dívkou a ta moje si na něj myslela. Přitahoval ji a už asi hodně dlouho ho tajně milovala. Nakonec to dopadlo pro mojí dceru dobře. On se rozešel se svou dívkou a začal si s tou mou. O Vánocích všechno vyvrcholilo, a dokonce až tak, že spolu začali sexuálně žít. V současné době to probíhá tak, že mezi školou a všemi těmi povinnostmi, co dcera teď před maturitou má, pendlují oba mezi naším a jeho domovem.
Vcelku idylka, až na to, že dcera absolutně odmítla jít dál studovat a nalajnovala si budoucnost takovou, že ihned po škole otěhotní a vdá se. Jako matku, která chtěla pro své děti jen to nejlepší, mne to samozřejmě mrzí, ale já vlastně byla stejná, takže jí jen mohu říct svůj názor, ale nic jí nevyčítám ani ji do ničeho nenutím. Myslím, že má svého rozumu dost na to, aby věděla, co dělá. Co mne však začalo moc trápit, je právě onen partner. Když jsme si jako ženské kdysi povídaly o chlapech, vždycky jsem jí říkala, že si pro ni představuji stejně pěkného elegána, inteligentního, prostě na úrovni. Nevím, jestli mě teď chápete, ale řekla jsem jí, že bych nikdy asi nezkousla nějakého vlasáče, jehož tělo by bylo zmalováno tetováním a propícháno "pírsingem" a všemi možnými "zkrášlovadly". Vlasy nazeleno či do kohouta apod. Kolikrát jsme se kvůli tomu docela i chytly, protože dcera studuje psychologii a začala mi vnucovat chytrosti ze školy, že ne každý, kdo takto vypadá, musí být špatný. Ostatně, to netvrdím ani já, ale mírně řečeno, úplně normální člověk to podle mne není, když si nechá zmalovat a propíchat tělo... Představit si tátu od dítěte na pláži u moře, kdy má přes celá záda potetované nesmysly a paže "zkrášlené" různými klikyháky, to mne opravdu nerajcuje.
Když mi pak před Vánoci prozradila (neb jako máma jsem už na ní viděla, že cosi není v pořádku, že je asi zamilovaná), s kým chodí, a chtěla po ní, aby mi ho přivedla představit, odvětila mi, že by to nebylo dobré, že se mi nebude líbit. No, pravda, můj typ to není, musela jsem si na něj trochu zvykat, ale v jádru špatný není. A hlavně - nekouří, nepije, což je pro naši rodinu dost důležité. Je mu UŽ 27, leccos má za sebou, podniká, uživí se, ale v rodině má také problémy, které ho jistě silně citově ovlivňují. Otec je silný alkoholik a prakticky s jeho matkou už nežije. To by mi až tak nevadilo, ostatně moje dcera má též otce alkoholika, i když člověk nikdy neví, kdy se nějaké geny probudí. I o své děti se stále bojím, aby k alkoholu nepřičichly a neskončily jako jejich otec. Jenže vizáž onoho mládence je poněkud - mírně řečeno - ne zrovna dle mých představ. Což já, já to ještě zkousnu, ale babičky, ty se na jeho vzhled dívají hodně z povzdálí a úplně bez komentáře. Ve svých 27 letech má vlasy po ramena, nic proti tomu, kdyby je měl hezké a udržované třeba jako Pepa Vojtek z Kabátů, ale on má tzv. pět chlupů, řídkých, blonďatých, většinou ani neučesaných. Oblečený chodí ve stylu skate-shopu, či-li vytahané kalhoty, kdy rozkrok je někde u kolen ..., trika s lebkama apod., ověnčený třiceti náramky, ale budiž, lepší to mít na ruce, než v uchu, ale na maturitní ples dcery se oblékl do "kvádra", tak aspoň to. Náušnice ani nic podobného k propíchnutí nemá, naštěstí, ale ptala jsem se dcery, jestli náhodou není potetovaný. Odvětila, že snad ne, že ho nahého při světle ještě neviděla. Už tenkrát mi to bylo trochu divné. I to, že se u nás nikdy přede mnou nesvlékl třeba z trika, i do postele lezl v tričku. Ráno, když jsem k nim do pokoje třeba pro něco přišla nebo je šla vzbudit, byl vždycky zahalený dekou až po krk.
Až včera jsem se dozvěděla proč. Přijeli a šli mi ukázat jejich fotky z maturáku a ještě z jeho bytu. Jednu fotku zřejmě při odstraňování "nežádoucích pro mé oko" zapomněli dát stranou, a já na jedné viděla to, co bych si za žádnou cenu nepřála vidět - tetování na rameni! No, co jsem měla dělat, dělala jsem, že jsem si toho nevšimla a když mladý odešel na WC, zeptala jsem se dcery, je-li to tetování. Odvětila ano a já na to, že když je to takový malý štírek, že to ještě jde, kdyby měl potetovanou celou paži, že to bych asi nevstřebala! Dcera byla cela rudá, ale víc jsme o tom nemluvily. Ovšem to jsem ještě netušila, co mě čeká dál.
Mladí u nás spali a já jako obvykle jim musela přenechat své letiště ve svém pokoji a jít si lehnout na dcery válendu do dětského pokojíčku. Ještě před spaním jsem si vzala z jejího stolu tu obálku s fotkama, že si je ještě jednou prohlédnu. Obálka byla na stole a nakonec, proč si neprohlédnout ještě jednou fotky, které mi oni sami odpoledne ukazovali. Jenže já jsem netušila, že v té obálce nebyly odpoledne všechny fotky, ale že nějaké přede mnou vyndali a pak je zase do té obálky dali zpět. Lidi, nepřejte si vidět ten můj pohled, který jsem nasadila, když jsem objevila onu fotku! Miláček mé dcery byl vyfocený zezadu a přes celá jeho záda se vystavovalo příšerné šedomodré NĚCO, co mi vzalo totálně dech! V tu chvíli jsem si uvědomila, proč se nikdy u nás nesvlékl do půl těla, proč se dcera zadurdila, když jsem mluvila o jeho malinkém tetování na rameni a jak jsem ráda, že nemá ještě něco přes celé ruce....
Najednou jsem z toho všeho tak vedle, že vůbec nevím, jak se mám k oběma chovat, jestli mám prozradit, že to vím a vůbec, jak mám dál s nima komunikovat. Chtěla bych být chápavou matkou i nadále a přát dceři štěstí, ale uvnitř mě cosi vře a já vím, že je tu něco, co mít doma, neřkuli vedle své holčičky, nechci.
Pořád mi něco říká, že vzdát se /s vyznamenáním/ dalších studií a další perspektivy v dnešní složité době, v tak velké nezaměstnanosti a v tak složitém životě, jen kvůli prvnímu klukovi, se kterým se dcera vyspí, všechno zahodit, na všechno se vykašlat a nakonec mít vedle sebe tohle... Nechci být krutá a nespravedlivá, ale bojím se, že nedokážu potlačit své pocity a dceři navíc ublížím. Má před maturitou a znervóznit ji, ublížit, trápit, to je to poslední, co bych si teď pro ní přála. Bojím se ale, že nedokážu být klidná.
Poraďte, jak se mám dál chovat. Nedovedu si představit, že si tohohle muže vezme, že s ním bude mít děti, o kterých už oba souvisle mluví, že jednou ty děti on v tílku s pomalovanými zády povede třeba do školy... Sama jsem si nepřála mluvit mi do života, vždycky jsem sama sobě říkala, že ani svým dětem do jejich života mluvit nebudu, ale tohle je na mě fakt příliš.
Děkuji redakci za uveřejnění a doufám, že mi toto vypovídání se a snad i rady od čtenářek pomůže.

Majda
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY