Podle zákona není týrání svěřené osoby jen fyzické, ale mezi uznaný způsob patří i nadávání a ponižování. S obojím ale mnoho z nás má osobní zkušenosti.
„Vždy jsem záviděla spolužačkám, ke kterým se rodiče chovali s respektem. Neříkali jim neschopné střevo, svině ani krávo,“ vyprávěla mi kamarádka, když jsme nedávno vzpomínaly na dětství.
Byla jedináček z velice intelektuálně založené rodiny. Zvlášť tatínek, vědecký pracovník, byl svou dcerou velice zklamán. Neshledal na ní nic, co by zasluhovalo pochvalu. Učila se průměrně, na gymnáziu občas donesla i čtyřku na vysvědčení a nevypadalo to, že by ji někdo donutil se „neflákat“. Nevynikala v přírodních vědách ani v jazycích. Měla jiné zájmy. Nadšeně fotografovala a závodně hrála volejbal.
Kompexy méněcennosti
A prý byla strašně zakomplexovaná. Měla k tomu pádný důvod. Od útlého dětství o sobě slyšela, jak je neschopná a hloupá, nic nikdy nedokáže, a ať už se konečně vzpamatuje a něco se sebou začne dělat. Její tatínek tak moc netalentem své dcery trpěl, že své zklamání ventiloval rád před návštěvami i příbuznými. „Naše Naďa se nepovedla, kdybyste viděli to její vysvědčení,“ říkával. Nebo: „Ty prosím tě mlč. Ty když promluvíš, tak to vždycky stojí za to. Raději nikde neotevírej pusu.“ Otec se prostě nemohl smířit s tím, že se mu narodila obyčejná holka, a ne génius nebo výrazný talent na jím zvolený obor, který by akceptoval.
Vina a trest
Nadina matka byla účetní vyžadující přesnost. Špatně zavřená láhev od limonády stačila, aby si Naďa vyslechla, jaká je příslušnice stáda zemědělských zvířat. A když rodiče zjistili, že není síla, která by z trojek a čtyřek vykouzlila na vysvědčení jedničky, musela Naďa o víkendech vstávat v sedm ráno a svou lenost a neschopnost si odpracovat manuálně. Prát, žehlit, okopávat záhony, sekat trávu... „Nechceš se učit, tak budeš dělat rukama,“ bylo jí oznámeno a důsledně dodržováno.
A přece je chytrá!
Naďa byla tak zakomplexovaná, že trvalo mnoho let po té, co své rodiče opustila, než našla svůj klid a profesi, kde by se realizovala. Nakonec zvládla i vysokou školu, ale ne obor, který by v rodičích vyvolal uznání.
Když jí bylo pětatřicet, náhodně se dostala k měření IQ. K testům prý sedala celá rozklepaná s vědomím, že se ocitne v hlubokém podprůměru. Jak se pak divila, když jí po vyhodnocení bylo nabídnuto členství v Mense!
Nový komentář
Komentáře
Eva_Fl — #34 Že jsi měla doma vojnu, to vím. Ale že to byl spíš koncentrák, čtu až tady ...
paníliška — #43 To je mi lítonechápu takové rodiče, ani ty lidi kolem...
xenie — #37 Už dávno jsem přišla na to, že pokud si nepomůžeš sama, nepomůže nikdo. I u nás to stálo za to, sousedi to dobře věděli, i ve škole si museli všimnout mých "jelit" na nohou a vyškubaných vlasů a nic. Nikdo se neozval, nikdo nepomohl. Až já sma úderem 18tin jsem odešla.
pani je hotovy andersen.. pohadka s dobrym koncem, boze muj!!!
xenie — #37 jestli to vedeli, nic s tim nedelali a me se nikdo neptal, kdo taky? Oni byli vazeni, matka uca a tata architekt. Jen ja takova svine. Rodice nic nepochopili. Nikdy si nepripustili zadnou vinu a ja se na ne uz davno nezlobim. Umreli. Byla jsem se rozloucit, kdyz jsem odjizdela do Ameriky a bylo mi sdeleno : my s tatinkem NESOUHLASIME s tim, ze se stehujes. Rekla : ano. A odjela. Uz jsem je nevidela. A chybeji mi. Paradox.
Eva_Fl — #34 Ani nevíš, jak ti rozumím.
Vivian — #38 Jo, to bude nějak tak...můj otec není například spokojený vůbec s ničím, nikdy jsem ho neviděla, že by byl nějak šťastný, ale je to jen přístupem k životu. Tak ze sebe dělá chudáka, peníze nemá, v práci od nevidim do nevidim, má drahou elektriku atd. atd., všichni se mají podstatně líp (krom toho, že všichni průměrní lidé mají úplně stejné podmínky k životu jako on
). A aby si připadal ještě lepší, tak nikdo není dost dobrej, takže vlastně on si tak připadá v pohodě. Pořád jen srovnává. No, takoví lidé nejsou šťastní, ale bohužel, přenášejí to na okolí.
Naštěstí jsem po mámě, ta sice měla dost pošlapané sebevědomí od svých rodičů, neuměla podpořit to mé, ale nešlapala mi po něm a byla hodná
Mám pocit, že dnešní generace na tom bude líp, děti se rodí lidem v pozdějším věku, kdy už jsou psychicky vyrovnanější a mají své sebevědomí na čem stavět...
To mi trochu připomíná rodiče mého zesnulého muže... tedy spíš hlavně jeho maminku, která nad ním bůhvíproč pořád ohrnovala nos, že je k ničemu, třebaže vystudoval vysokou a vedl spokojený život... Zřejmě byla a je v nějakém směru nespokojená sama se sebou a potřebuje to svoje zklamání nějak (na někom) ventilovat...
Eva_Fl — #34 ježisikriste, a to to nikdo nevedel, pribuzni, sousedi ...? vždyť to je regulerni tyrani !!! a pochopili rodice aspon nekdy jak Ti ublizili, nebo se nestykate ? Nemusis odpovidat,vim ze mi dotoho nic neni, jen si takove vztahy neumím ani představit...
Když to tak čtu jsem ráda za své rodiče, jsou fajn, jediné co mě mrzí je, že když jsem udělala maturitu na vyznamenání, dalo mi to spoustu práce a oni jen že to bylo jasné na tak lehké škole
to mě opravdu mrzí. A když jsem chtěla jít na vš tak že to stejně nezvládnu a ted jsou rádi že tam jsem, vidí že se mi daří a podporují mě a vše je fajn. Ale ta maturita mě mrzí že to tak vidí....
Eva_Fl — #34
bože..
Nikdo nebyl tupejsi budizknicemu, nez ja. Telesne tresty za uplne vsechno, na vysvedceni samy jednicky, ale to bylo urcite omylem, nesmela jsem mit kamarady, zakazy, prikazy, rev a rev a rev. Krome telesnych trestu jsem za sebemensi prestupek nesmela domu, spavala jsem ve sklepe, nedali mi jidlo. Vubec byli moc prima. A pak jeste navrch jsem se dala na fet, ja svine. A to vsechno proto, aby se meli za koho stydet. Nemit babinku, nevim, co je laska. Jenze ta mi brzy umrela. Pak nastalo to prave peklo.
peetrax — #31 nápodobně. Jak to tak čtu, tak fakt díkybohu za ně
Mě moje známá zas překvapila svou historkou, jak po promoci přišla ke svému otci (který ji celý život neskutečně shazoval) s červeným diplomem a ten jen pohrdavě utrousil: "náhoda.." - taky se jí prý neustále mstí za to, že je "jen" holka a on tak moc chtěl syna.
PS Můj otec byl kriminalista.
Mám veliké štěstí na rodiče. Nevím, jestli to platí i obráceně (ačkoliv oni by řekli, že jo).
Já jsem se svým rodičům také nepovedla tak, jak by si přáli oni. Díkybohu pro mě
Když jim můj manžel jednou řekl, že by si mě měli vážit a ne se chovat tak, jak se ke mě chovají, velice se pohádali.
Alenka0010 — #9 Taky jsme tátovi daly se sestrou za to, že z něj nemáme psychické problémi pěkný dárek. Kromě dvou dcer má už i dva syny. Obě jsme si našly partnery, které má táta moc rád a stále je může trošku vychovávat
ToraToraTora — #26 To si pleteš s mým strýcem, který se kdysi zhulil, chodil na téčkové křižovatce poblíž chaty dvě hodiny, protože si myslel, že je to kruhový objezd a nevěděl, kde má odbočit
Petrushe — #25 Tak to byla určitě stejná, co kroužila na kruháku do zblbnutí, protože hledala značku:konec kruhového objezdu