65cde1c7963c3obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

„Moc se stydím za to, že jsem špatná máma. Možná jsem jí nikdy být neměla. Nikomu z blízkých nebo známých lidí bych to nepřiznala, ale já asi doopravdy nemiluju svoje dítě,“ svěřuje se Eliška, jíž se syn David narodil před téměř dvěma roky. Za celou tu dobu se u ní prý neobjevila bezmezná láska k němu, jakou popisují všechny její kamarádky. Ty milovaly svá miminka nade všechno na světě už od první chvíle, co přišla na svět. Ona se naopak často přistihne u myšlenky, jaké by to bylo, nemít ho. Zůstat bezdětná a s manželem si užívat všech možností, jakých se svobodným lidem dostává. Nemuset brát na nikoho jiného ohled, několikrát za noc vstávat, snášet nekonečné vztekání se a pláč ani řešit, kdy už je potřeba jít domů, protože je čas spát. A pak si nad ztracenou volností i popláče.

„Občas mě to tak děsně štve, že jsem máma. Když už skutečně nemůžu, byla bych schopná přijmout nabídku kouzelné babičky, aby vrátila čas, a já nikdy neotěhotněla. Pak se samozřejmě sama před sebou stydím. Davídek si takovou mámu nezaslouží. Připadám si jak nejhorší rodič na světě. Ani nemám potřebu ho neustále objímat a pusinkovat, jako moje švagrová své děti. Neříkám, že to nedělám, ale spíš jen aby se neřeklo. A hlavně aby to Davídkovi nechybělo, neměl z toho nějakou psychickou újmu, že není milovaný,“ přemýšlí Eliška, která se celkově snaží svou nespokojenost v mateřské roli nedávat najevo. Už vůbec ne před svým manželem, který je ze svého syna celý pryč.

„Doslova mě drtí, že i on, přestože je chlap, naše dítě dokáže takhle milovat a radovat se z něj. Jsem samozřejmě ráda, ale o to hůř se cítím já. Nechápejte mě ale špatně, o syna se starám vážně svědomitě. Má všechno, co potřebuje, dokonce i tu mojí hranou bezmeznou lásku. Jen několikrát za den pochybuji, že je to dost,“ dodává Eliška, která se k rodičovství nechala svým partnerem přemluvit. Kdyby bylo na ní, s dítětem by klidně ještě nějaký ten rok počkala.

Co na to odborník?

O tom, že cítit ke svému dítěti i silné negativní emoce není nenormální, hovoří akreditovaná terapeutka metody Cesta Linda Malenovská:

Cítit ke svému dítěti opakovaně vztek, odpor, nenávist a dostávat se opakovaně do stavů bezmoci je pro nás, mámy, které se tak snažíme být vědomé, respektující, laskavé a dost dobré, těžké a nesmírně bolestivé. Osobně jsem si prošla všechny tyhle pocity. Nad to, že cítíte primárně třeba vztek, přichází další vrstva. Začnete o sobě pochybovat, že je s vámi asi něco špatně, protože jinak byste tohle nedělaly. Začnete věřit, že své děti asi opravdu nemilujete. Přichází strach, co to znamená, kdyby to byla skutečně pravda. Začnete se bát samy sebe, svých reakcí a důsledků, které by to mohlo přinést. Další vrstva, další stres.

Je to velmi bolestivý stav. A je to z části proto, že je to pořád ještě téma, o kterém se dostatečně nemluví. Málokterá žena se s tímhle emočním batohem svěří, protože se stydí, a protože se bojí reakce okolí. A nutno dodat, že právem. Většina lidí totiž nechápe, jak fungují emoce, a tak, v lepším případě, začne ženě radit (což na emoce v první instanci vůbec nepomáhá), v horším případě se vyděsí s ní a v důsledku toho ji začne kritizovat, bagatelizovat její situaci nebo ji rovnou odveze na psychiatrii.

Ačkoli jsme nějak přijali jako společenskou normu, že je NORMÁLNÍ být na děti sama 20 hodin denně se vším, co k tomu patří (nevyspání, psychické, emoční vyčerpání, fyzická péče, vyrovnávání se s novou rolí, sociální izolace, zvládání práce, domácnosti), NORMÁLNÍ TO NENÍ. Je to nepřirozené, je to často nad lidské síly jednoho člověka. V minulosti tu byla vesnice, příbuzní, širší rodina a bylo přirozené, že se o děti staralo více lidí. Ženy se mě ptají na rychlou radu. Co s tím?

  • Vnitřně přijmout myšlenku, že „nemusím vždy cítit lásku ke svým dětem“.
  • Milovat se skrz všechny tyhle nepříjemné děsivé pocity a zpracovávat je.
  • Okamžitě si zajistit pomoc.
  • Každý den si umožnit být chvíli sama a dělat něco, co mě potěší, uklidní, udělá radost.
  • Potkávat se s dalšími maminkami stejného naladění.

Mně tohle hlavně v začátcích mateřství nesmírně pomáhalo. Potřebujete totiž slyšet, že ostatní řeší podobné věci. Nejste jediná, která se tak cítí. Přerušíte rutinu a izolaci. Vypovídáte se. Uvolníte. Přestanete veškerou pozornost upínat na děti a na to, kdy zase začne řev, a uvidíte, že i děti budou klidnější. 

Zdroj a více informací: akreditovaná terapeutka Linda Malenovská

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.