Foto: Shutterstock
„Moc se stydím za to, že jsem špatná máma. Možná jsem jí nikdy být neměla. Nikomu z blízkých nebo známých lidí bych to nepřiznala, ale já asi doopravdy nemiluju svoje dítě,“ svěřuje se Eliška, jíž se syn David narodil před téměř dvěma roky. Za celou tu dobu se u ní prý neobjevila bezmezná láska k němu, jakou popisují všechny její kamarádky. Ty milovaly svá miminka nade všechno na světě už od první chvíle, co přišla na svět. Ona se naopak často přistihne u myšlenky, jaké by to bylo, nemít ho. Zůstat bezdětná a s manželem si užívat všech možností, jakých se svobodným lidem dostává. Nemuset brát na nikoho jiného ohled, několikrát za noc vstávat, snášet nekonečné vztekání se a pláč ani řešit, kdy už je potřeba jít domů, protože je čas spát. A pak si nad ztracenou volností i popláče.
„Občas mě to tak děsně štve, že jsem máma. Když už skutečně nemůžu, byla bych schopná přijmout nabídku kouzelné babičky, aby vrátila čas, a já nikdy neotěhotněla. Pak se samozřejmě sama před sebou stydím. Davídek si takovou mámu nezaslouží. Připadám si jak nejhorší rodič na světě. Ani nemám potřebu ho neustále objímat a pusinkovat, jako moje švagrová své děti. Neříkám, že to nedělám, ale spíš jen aby se neřeklo. A hlavně aby to Davídkovi nechybělo, neměl z toho nějakou psychickou újmu, že není milovaný,“ přemýšlí Eliška, která se celkově snaží svou nespokojenost v mateřské roli nedávat najevo. Už vůbec ne před svým manželem, který je ze svého syna celý pryč.
„Doslova mě drtí, že i on, přestože je chlap, naše dítě dokáže takhle milovat a radovat se z něj. Jsem samozřejmě ráda, ale o to hůř se cítím já. Nechápejte mě ale špatně, o syna se starám vážně svědomitě. Má všechno, co potřebuje, dokonce i tu mojí hranou bezmeznou lásku. Jen několikrát za den pochybuji, že je to dost,“ dodává Eliška, která se k rodičovství nechala svým partnerem přemluvit. Kdyby bylo na ní, s dítětem by klidně ještě nějaký ten rok počkala.
Co na to odborník? O tom, že cítit ke svému dítěti i silné negativní emoce není nenormální, hovoří akreditovaná terapeutka metody Cesta Linda Malenovská: Cítit ke svému dítěti opakovaně vztek, odpor, nenávist a dostávat se opakovaně do stavů bezmoci je pro nás, mámy, které se tak snažíme být vědomé, respektující, laskavé a dost dobré, těžké a nesmírně bolestivé. Osobně jsem si prošla všechny tyhle pocity. Nad to, že cítíte primárně třeba vztek, přichází další vrstva. Začnete o sobě pochybovat, že je s vámi asi něco špatně, protože jinak byste tohle nedělaly. Začnete věřit, že své děti asi opravdu nemilujete. Přichází strach, co to znamená, kdyby to byla skutečně pravda. Začnete se bát samy sebe, svých reakcí a důsledků, které by to mohlo přinést. Další vrstva, další stres. Je to velmi bolestivý stav. A je to z části proto, že je to pořád ještě téma, o kterém se dostatečně nemluví. Málokterá žena se s tímhle emočním batohem svěří, protože se stydí, a protože se bojí reakce okolí. A nutno dodat, že právem. Většina lidí totiž nechápe, jak fungují emoce, a tak, v lepším případě, začne ženě radit (což na emoce v první instanci vůbec nepomáhá), v horším případě se vyděsí s ní a v důsledku toho ji začne kritizovat, bagatelizovat její situaci nebo ji rovnou odveze na psychiatrii. Ačkoli jsme nějak přijali jako společenskou normu, že je NORMÁLNÍ být na děti sama 20 hodin denně se vším, co k tomu patří (nevyspání, psychické, emoční vyčerpání, fyzická péče, vyrovnávání se s novou rolí, sociální izolace, zvládání práce, domácnosti), NORMÁLNÍ TO NENÍ. Je to nepřirozené, je to často nad lidské síly jednoho člověka. V minulosti tu byla vesnice, příbuzní, širší rodina a bylo přirozené, že se o děti staralo více lidí. Ženy se mě ptají na rychlou radu. Co s tím?
Mně tohle hlavně v začátcích mateřství nesmírně pomáhalo. Potřebujete totiž slyšet, že ostatní řeší podobné věci. Nejste jediná, která se tak cítí. Přerušíte rutinu a izolaci. Vypovídáte se. Uvolníte. Přestanete veškerou pozornost upínat na děti a na to, kdy zase začne řev, a uvidíte, že i děti budou klidnější. Zdroj a více informací: akreditovaná terapeutka Linda Malenovská |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Kolik žen nemůže otěhotnět, daly by všechno za to, mít dítě. A kdejaká ho má jak nic, otěhotní na první dobrou a ani si toho neváží.
Jak to napsal K.J.Erben v básni Polednice? Malá, hnědá, tváři divé, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba! „Dej sem dítě!“ – „Kriste Pane, odpusť hříchy hříšnici!“... Co takhle kdyby Elišce to dítě někdo vzal. Jen tak, bez varování přišel, ne jako kouzelná babička, co by vracela čas, jak je psáno v článku, ale jako ta polednice. Dej sem dítě, stejně ho nechceš, chtěla bys vracet čas a neotěhotnět, tak já si toho kluka vezmu a nazdar, máš zpátky svou volnost. Jestlipak by se potom nějaká ta láska našla a ona by to dítě bránila?
Za tu bezmeznou lásku k potomkovi mohou hormony, které se produkují v těhotenství a během porodu. Většině to zafunguje biologicky správně, ale dotyčná na tom má stejnou osobní zásluhu, jako na tom, že má modré oči.
Matka nemilující bezmezně své dítě je obrovské společenské tabu, takže ženy automaticky proklamují, jak své děti milují, bez ohledu na realitu. Nicméně, když se podíváte, jak některé matky se svými dětmi zacházejí (křik, nadávky, bití...), tak je zcela jasné, jaké city tam jsou.
Eliška svým citům a pocitům neporučí, to ale neznamená, že (pokud bude chtít) se nemůže o dítě řádně postarat a dobře ho vychovat. Ono totiž moc jiných možností není. Buď se pokusí v rámci svých možností udělat, co jde, nebo dítě opustí s tím, že se postará o něj otec (a časem mu třeba najde novou maminku) - otázka ale je, jesti toto by pro dítě byla nějaká výhra.
Moc v pořádku to není. Všeobjímající, nekritická láska není nic pozitivního, některé matky mají tendence svoje děti zbožňovat a zbožšťovat mírou velmi nekritickou. Ale druhý extrém, kdy máma svoje dítě tak nějak nemusí a vlastně jí překáží, navíc ani ne dvouletý, na mamince absolutně závislý prcek, je na pováženou. Myslím, že by mladá maminka měla vyhledat odbornou pomoc. Není fajn, že byla do dítěte dotlačena, v 25 je u mnoha žen na dítě prostě brzy, nejsou zralé na tuto zodpovědnost nebo prostě nic neviděly ze světa, jsou třeba čerstvě po škole a místo práce a začlenění se do vydělávající společnosti rovnou plíny a kojit a sedět doma s tou almužnou, které stát roka mateřská.. Prostě tahle to neměla úplně za svůj okamžitý cíl a holt se podřídila. A teď to začne pociťovat dítě a ne, že ne. Osobně bych doporučila terapie, aby se se svojí rolí matky ztotožnila. Musí, má dítě, takže musí. To dítě potřebuje milující mámu, cokoliv jiného je proti němu děsivě nefér. A ano, bude lépe, jesličky, školka. Nemusí sedět s dítětem čtyři roky doma, proboha. A opravdu hodně se toho dá dělat i s dětmi. Každopádně, pokud ví, že to dítě nějak moc nemiluje, tak by to měla začít odborně, intenzivně a okamžitě řešit. Na závěr bych podotkla, že špatná máma není. Ty špatné matky o sobě totiž nijak nepochybují.
Nezazlívala bych, taky jsem měla obdobný chvilky.
Samozřejmě nepřeju nikomu, ale on ten cit vytryskne sám, zejména když je dítě v ohrožení. Čímkoliv.
A "bezmezná" láska je někdy i škodící - ta který se říká opičí.
Další psychopatka.
No, neměla se nechat přemluvit, ale to je teď už pozdě. Mohla by to brát tak, že je za to placená. Dostala 300 tisíc rodičovského příspěvku, aby se tři roky starala o dítě. To by snad mohla vydržet. Pak ho dá do školky a vyřešeno, kus ztracené volnosti bude zpátky.