Razítka procházejí mým životem jako housky na běžícím pásu. Mezi outsidery jsem zařadila třeba razítko na dopise z vysoké školy, kde mi oznamovali, že se nemusím obtěžovat a na studium zahraničního obchodu můžu zapomenout. Naopak mezi mé největší oblíbence patří razítko na soudním rozhodnutí o rozvodu, to jsem dokonce zalila, málem až utopila, několika lahvemi šampaňského, a pak razítko na kolaudačním rozhodnutí od stavebního úřadu. Díky tomu jsme se mohli nastěhovat do čerstvě postaveného domku a nemuseli jsme si hrabat zemljanku. Ovšem nejzajímavější úlovek razítka se nám podařil teprve nedávno.
 
Starší synek se v květnu chystal vstoupit mezi zletilé a babička z Moravy zaslala blahopřání k osmnáctinám. Den D se blížil, když tu mamča SOS: „Prosím tě, jakou to tam máte adresu?" Sice jsem se podivila, že si mamka, ve věku ještě přiměřeném, nepamatuje naši adresu, ale nadiktovala jsem ji. „Tak to máme, dědo, dobře..." slyšela jsem na druhém konci telefonu zmatený mamčin hlas a do toho jakousi taťkovu odpověď. „My jsme Míšovi poslali blahopřání k narozeninám, ale vrátilo se nám to zpátky" hlásila mamka, tentokrát už pro mé uši. „Je na tom nějaké divné razítko, ale nemůžeme ho přečíst." Nakonec se razítko podařilo rozluštit. Bylo na něm „Propuštěn v květnu 2006". Celé mi to došlo až po telefonickém rozhovoru s poštou. U nás ve vsi je totiž věznice, a ta má PO box se stejným číslem, jako je naše číslo popisné. Na poště se holt sekli. Zajímalo by mě, kolik dalších kousků naší korespondence tam takto nedopatřením dorazilo (a bylo ponecháno) před květnem 2006. Dotyčný trestanec se asi dobře bavil.
 
Kadla
Haha! Moc děkujeme za příspěvek. Tak hlavně že už je zas doma :-).
Reklama