Maminka mi už od dětství říkala, že mám úplně blbý nohy. Proč? Koupit mi obuv pro jakoukoli příležitost je totiž téměř nemožné...

 

Dobře, trošku jsem si zapřeháněl, ve skutečnosti je to tak, že koupit mi boty, abych s nimi byl spokojen, je prakticky nemožné. Proč? Důvodů je hned několik. Prvním a asi nejsilnějším z nich je otázka mého pokřiveného vkusu, díky němuž se nejsem s to ztotožnit s ledasjakou botou na své noze.

 

Když už v tom mám přece chodit, musí to být část mne, budu je znát jako svoje boty! Boty jsou nejbližší přátelé, a když vás zradí, bolí to víc než partnerova nevěra! Berete je s sebou prakticky všude a něco o vás vypovídají (třeba o mně, že jsem konzervativec s touhou po osobitosti – a nebo si to jenom namlouvám).

 

Pak je tu důvod dva, tři a čtyři. To všechno jsou moje blbý nohy. Dvojka znamená nohu plochou příčně i podélně. Aby bylo něco po chuti mým chodidlům, musí to už být opravdu kvalitní bota. Počet párů v krámu se nám zužuje.

 

Třetí důvod je moje enormní útlost v partii chodidel. Po otci jsem zdědil takzvané kozí nožky. Ne, nejsou to nohy kuřecí, na kterých není nikde žádný sval a samy o sobě jsou směšné, to já nemám. Já mám speciální kozí nohy. Jsou na první pohled normální, ale většina běžných bot na nich tak legračně plandá. Nohy se v nich kvedlají, kynklají, šoupají, kloužou a hýbou se, zkrátka dělají si co chtějí. Chce to dobrou botu...

 

A za čtvrté mám nízké kotníky. To si logicky vysvětluji tak, že když mám tu kozí nohu, bylo potřeba snížit těžiště celého mě, abych se nepřekotil. A nízký kotník je nerad odřený z vysokých bot. Když k tomu připočteme můj vkus, nemusím se v podstatě snažit si koupit boty. Naštěstí za ta léta jsem si vypěstoval čich na boty. Ano, já vím, to má asi každý, ale já cítím nové boty. Ty, které mi padnou a budou mi věrnými druhy, kamarády do deště i do lesa. Většinou přijdu do obuvi a vím. Nemají.

 

Jak jsem si na tohle všechno vzpomněl? Jsem v té Velké Británii a opustily mne tu dvoje boty, je potřeba doplnit vozový park. Vzhledem k tomu, že jsem ji projel prakticky celou od jihu na sever a zase na jih, troufnu si tvrdit, že jim do toho vidím. Britové jsou, co se bot týče, ubožáci. Kdysi byli velmocí světa, ale dnes si většinu bot vozí. Ale jakou většinu! To by si v Čechách nikdo nekoupil!

 

Neříkám sportovní a treková obuv, to mají pokryté dobře, ale normální botu pro lidi pod třicítku, která nebude vyloženě teniska, to se tu nesežene, a když, tak to vypadá příšerně. Tragédie je i to, že všechno mají pod palcem řetězce. V celé Anglii i v přilehlém Skotsku jsem nenarazil na jediný krám, který by se vymykal tomu co mají jinde. Pokud jste prošli krámy v jednom městě (v každém jsou tak čtyři pět), prošli jste už všechno. Boty jsou tu sice po slevě levnější než u nás (slevy jsou tu jediné pozitivum sítě služeb), ale nevyberete si. Tedy já si nevyberu.

 

Měli jediný pár, který ušel a líbil se mi. Viděl jsem ho v Edinburgu, Carlisle, Lancasteru, Gloucasteru a Oxfordu. Ani v jednom z měst ale neměli moji velikost – je jasné, že tak dobré boty už budou vyprodané.

 

To celé se dá považovat za důkaz toho, jak je to tu se vším. Zboží jsou tuny, válí se po krámech a není nikdo, kdo by byl schopen jej skoupit. Jenže ta hojnost je jen zdánlivá. Netuším, jak je to v Londýně, tomu se vyhýbám jako čert kříži (tento článeček třeba píšu 25 minut od jeho centra, ale nikdo mě tam nedostane), ale celkově je botová situace jedna velká bota. Budu chodit bos, nebo pojedu nakupovat do Paříže.

Reklama