Když svatý Valentýn umíral, napsal dopis žalářníkově dceři a na konci stálo „od Tvého Valentýna“ a datum 14. února 269.
Od té doby se rozšířil zvyk posílat valentýnky. Nejdříve to byly papírové krajky s barevnými sklíčky, sušenými květinami a střapci.
Od 19. století se tisknou a v současnosti už se posílají jako SMS i jako maily.
Ale posílají se přáníčka i anonymně a obdarovaný kolikrát marně přemýšlí – od koho. Poslyšte příběh mojí dcery.

Jana potkávala v ulici krásného kluka – vysoký, černovlasý a ty oči…  Na Valentýna dostala krásné přáníčko, tulipán přivázaný na klice. Drobné dárečky pokračovaly.
Začali spolu chodit, následovala svatba a časem i malá holčička.
Láska se ale nějak rychle vytratila, její milý býval viděn s jinými – následoval rozvod.

Ale co bylo divné, zase se objevily valentýnky, kytičky za dveřmi, jako tenkrát před svatbou.
Bývalý manžel to nebyl, kdo tedy? Chodily jsme, přemýšlely … až jednou.
Jana odešla s dcerkou na písek a vracela se pro zapomenutou lahvičku.  Před dveřmi stál takový vytáhlý, nenápadný blonďák s brýlemi a provinile se usmíval – věšel právě kytičku na kliku. Přiznal se, že Janu už dávno miluje, že všechna ta přáníčka a dárky jsou vlastně od něho, že nikdy neměl odvahu.
Odešli na písek už spolu, příště přišel zase, vozil malou na kole, v zimě na saních a příští jaro odvedl maminku s dcerou na radnici.
A aby jim nebylo smutno, časem přišel i klučík.  

 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY