Při slově bouřka si často vzpomenu na dovolenou s rodiči před sedmi lety v Chorvatsku. Jak už to u většiny zájezdů bývá, měli jsme i my možnost vyjet si na výlet lodí po pobřeží Istrie se zastávkami v Novigradu, Poreči, Rovinji a Limském zálivu.

V daný den a čas jsme se dostavili do přístavu v Umagu a prohlíželi jsme si zakotvené lodě. Jedna hezčí než druhá! Tahle bude naše, tipujeme! Né, tahle je lepší, to bude určitě ona! Postupně se přes všechny ty jachty dostaneme až k malé kocábce, na které je umístěno pár lavic, nic víc. A bohužel zjistíme, že právě TOHLE je loď, kterou vyrazíme na výlet. No potěš koště! Tohle se musí zaručeně potopit, zhodnotím ne zrovna optimisticky situaci, když letmo přepočítám již naloděné cestující. Posádka začne roznášet pálenku na ustálení žaludku, aby po chvíli houpání na vlnách nebyla loďka plná našich obědů. Panáka do sebe bez cavyků kopnu, na tohle se vážně musím posilnit.

Zpočátku to vypadá na poklidnou cestu i přes veškeré obavy, ovšem nevydrží to dlouho. Nebe se zatáhne a začnou se zvedat vlny. Naše kocábka, na které se není kam ukrýt dovnitř (sedíme jen pod plátěnou střechou) nebezpečně lítá na všechny strany a slaná voda na nás cáká. Chvíli s bráchou na přídi „chytáme" ty největší vlny, dokud nespatříme naproti nám loď stejnou, jako je ta naše. Vždy při nárazu na vlnu vyletí špice do výšky a lodi chybí málo, aby byla kolmo k hladině. Uvědomíme si, že tohle musí dělat i ta naše, aniž bychom to takto viděli. Pro jistotu se usadíme zpět na lavičku vedle mámy, která je zelená jak sedma. Křečovitě se drží lavičky, až jí zbělají klouby, a na očích jí vidím, že jí hlavou běží ty nejstrašnější záběry z Titanicu. Očima těká po okolí a hledá, čeho se chytí, až půjdeme ke dnu. Lavice, hm, to nic, ta je přibitá k podlaze, ta mi moc nepomůže, sud, ten je taky přibitý, zase lavice, zase jakýsi sud... všechno je připevněno k podlaze, utopíme se i s tím harmpádím, nic nás nezachrání!

Ostatní cestující mají podobný výraz jako ona, jen jsou méně či více zelení. Pouze můj otec, vášnivý kameraman a fotograf, hopsá po palubě a vše dokumentuje. A když narazíme na obzvlášť velkou vlnu, škobrtne a letí přes půl lodi i s kamerou v ruce. Naštěstí ho zachytne pohotová turistka a táta přežije ve zdraví. Tedy alespoň prozatím, je tu jen málo optimistů, většina mokrých zelených obličejů bledne ještě víc, začíná se modlit, popř. se snaží nezvracet.

Zachrání nás přístav v Novigradu, kde zakotvíme. Z hovoru námořníků odvodíme, že bouřka bude pořádná a štěstí je, že jsme dopluli až sem. Zbytek výletu absolvujeme autobusem, to, že se následně v Poreči při prohlídce města ztratíme a bus nám málem ujede, to už je na jiné téma...

Heather

Děkujeme za krásný a dramatický příspěvek :). Ještě že jsem zatím neobědvala, při představě takové bouřky se mi docela rozhoupal žaludek :).

Jaké šílené počasí jste zažily Vy, ženy-in? A kde to bylo? Jak jste přežily? Podělte se o své zážitky na redakce@zena-in.cz!

Reklama