My, obyvatelé středu Evropy, rádi trávíme svou dovolenou někde u moře. Pláže se zlatavým pískem, mořský příboj a blankytně modrá obloha... Kdo by váhal? A když je tato exotika navíc okořeněna o možnost vyžít se kulturně, historicky a sportovně, býváme stoprocentně spokojeni. Protože jenom ležet na pláži vydrží málokdo z nás, po pár dnech tohoto sladkého lenošení přece jenom zatoužíme prohlédnout si něco zajímavého, co nám rozšíří obzory.

Místem, které toto vše splňuje, je právě jeden z ostrovů Baleárského souostroví – Mallorca.

 

A tak jsem ani já neodolala, když mi tak říkajíc z nebe spadla nabídka strávit pět dní na Mallorce. Cestovní kancelář Fischer pořádala poznávací cestu po tomto ostrově, a než jsem se stačila vzpamatovat, stála jsem s kufrem a foťákem na Ruzyňském letišti.

Sešlo se nás tam celkem jedenáct účastníků tohoto zájezdu a ještě před odletem jsme vytvořili vysmátou a velmi kompaktní partu.

 

V letadle jsem si konečně podrobně přečetla program cesty a obavy z toho, že takový nápor snad ani nezvládnu, přebilo velké těšení. Měli jsme poznat v podstatě celý ostrov. Místa, vhodná na koupání, na cyklistiku, turistiku i kulturní a historické památky. Těšila jsem se na písečné pláže, kde jsem si mínila splnit svůj kýčovity sen – kterak kráčím po dlouhatánské pláži a vlnky mi jemně omývají kotníky, trošku se obávala (později jsem zjistila, že zbytečně) konzumace různých mořských specialit a nejvíce ze všeho jsem byla nažhavená na projížďku na jachtě. Nikdy jsem nic takového neabsolvovala a s představou, jak se na bílé plachetnici houpu ve Středozemním moři, jsem každý večer usínala.

 

Hned po příletu a ubytování jsme nasedli do autobusu a vyrazili směrem na západ ostrova. Musím říct, že toto mé první seznámení s Mallorcou zcela předčilo všechna má očekávání. Jihozápadní pobřeží je totiž opravdu nádherné. Hory, kopce a útesy zde poskytují neopakovatelné scenérie a vesničky a městečka, kterými jsme projížděli, dýchají zvláštní atmosférou. Převážně kamenné domy se zavřenými, zelenými okenicemi působily tak nějak tajemně. Až jsem nabyla dojmu, že zde nikdo nebydlí.

Od průvodkyně Alice jsme se dozvěděli, že zavřené okenice jsou zde proto, že se lidé chrání před sluncem. Pravdou je, že život za zavřenými okenicemi je pro Mallorčany nutností a většina z nich za něj v pozdějším věku platí zkaženýma očima.

 

Po klikatých silnicích jsme dojeli až do vesničky Valldemossa, jejíž dominantou je nádherný Kartuziánský klášter. Tato půvabná vesnice, položená vysoko v kopcích je na Mallorce velmi populární.

Před lety si zde léčil tuberkulózu Fryderyk Chopin a společnost mu dělala jeho přítelkyně, spisovatelka George Sandová. Jejich tehdejší hostitelé z jejich návštěvy ale nadšení nebyli. Pro silně věřící obyvatele Mallorcy byl tento nesezdaný pár zcela nepřijatelný a vysloužil si označení „nenávidění cizinci“. Odpor místních obyvatel ještě posilovala George Sandová svým nekonvenčním chováním. Kouřila doutníky a nosila dlouhé kalhoty, což jí na oblibě rozhodně nepřidalo, a svůj osud si zpečetila ve chvíli, kdy ve své knize „Zima na Mallorce“ označila Mallorčany za barbary a opičáky. Není divu, že tato kniha vzbudila později velké pohoršení, které bylo urovnáváno dokonce až na diplomatické bázi.

Dnes ale Valldemossa z této návštěvy těží. Každý rok v červenci a srpnu se zde koná Chopinův festival, na který se sjíždí mnoho návštěvníků.

O další významný kulturní počin se zde postaral herec Michael Douglas, jehož manželka pocházela z Mallorcy. Douglas si tento ostrov zamiloval a zřídil ve Valldemosse kulturní centrum. V kině tak například můžete zhlédnout dokumentární film o Mallorce, kterým provází sám Michael Douglas, a mnoho dalších zajímavostí.

 

Z Valldemossy jsme odjeli do hotelu, kde na nás čekala večeře z tradičních pokrmů. Toho jsem se tedy trochu obávala, neboť konzumace všelijakých mořských potvor mne zrovna nelákala. Ale hlad a milosrdná tma vykonaly své. Jelikož jsme poslední jídlo měli v poledne v letadle a hodinová ručička se blížila k desáté hodině večerní, shodli jsme se všichni na tom, že bychom chroupali i hřebíky. Stůl byl prostřený na terase u moře a o osvětlení se staralo pouze několik svíček. Tím pádem jsme neměli moc možností důkladněji odhalit, co je nám na talířích servírováno, a hladově se vrhli na jejich obsah. A věřte nebo ne – jídlo bylo vynikající. Chobotničky, krevety, ryby v nejrůznější úpravě a další dobroty nás skutečně nezklamaly. Zjistila jsem, že spoustu věcí si člověk zcela zbytečně oškliví, a tím se ochuzuje o řadu kulinářských zážitků. Rybí speciality se pak staly naším hlavním pokrmem po dobu celého pobytu a chutnaly nám čím dál víc.

 

A tak skončil náš první den na Mallorce. Unavení jsme uléhali do postelí ve svých pokojích a těšili se na další den, kdy jsme měli kromě jiného navštívit 17 km dlouhou písečnou pláž...

 

 

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ