Maledivy, jedovatý had a hydroplán

Jaké další zážitky si přivezla čtenářka Anai ze své dovolené na ostrovech Malediv, to se dočtete právě v tomto článku. Mohl by nést podtitul: Moře a pevnina...

Nechte se unést čtenářkou Anai a jejím vyprávěním o překrásných ostrovech Malediv. První díl si můžete přečíst, milé ženy-in, když otevřete následující odkaz...

• Čtenářka Anai cestuje: Unikát jménem Maledivy

O moři

Moře je na Maledivách všude stejné: průzračné a přitom převelice mělké. Snad až příliš dokonalé, stejně jako pláže - bez jediného stébélka chaluhy, bez čehokoliv navíc - po pár dnech ta „počítačová“ dokonalost může až nudit, zvláště když k tomu přičteme ještě dokonalé počasí: žádné extrémní vedro a v sezoně téměř bez deště. Můžete se vydat na několikakilometrovou procházku vodou tak max. do poloviny lýtek a často se vám stane, že objevíte maličký ostrůvek, pouhé dva tři metry čtvereční, na který vystoupíte suchou nohou. Pro mě to nebyl až tak nádherný zážitek, jak by se zdálo, cítila jsem se hrozně divně ztracená - ono té modře bylo nějak moc okolo, včetně oblohy. Tak jsem raději postávala na břehu na pláži a snažila se vyfotit sotva viditelnou siluetu přítele, který už byl pouhým okem neviditelný.

Snažila jsem se ho kontrolovat teleobjektivem a přemýšlela, co si počnu, když se nevrátí. Naštěstí vrátil a přinesl mi hezké mušličky. Na ostrovech jich najdete málo a drobné - zřejmě proto se bez problémů smějí vyvážet. Na cípu konce ostrova jste mohli pozorovat zvláštní jev: vlevo na laguně vlnky, vpravo totálně hladký Indický oceán, který bují podmořským životem. Korály působily většinou mrtvě, jen na špičkách některé kvetly žlutě, modře a růžově. Zato ohromný výběr ryb všech tvarů, barev a potisků, leckdy větších, než ten nejmacatější kapr. Vyhloubené cestičky pro šnorchlování jsou označené žlutými praporky - pomoc pro potápěče, aby se neodřeli o korály. Překvapilo mě, že když se spustím po schůdcích z terasy své vodní vily do moře, voda mi sahá max. do pasu i za přílivu. Podmořský život začíná totiž hned u pláže a není vzácností spatřit metr od břehu velkého žraloka. Jde o zcela neškodný druh dosahující velikosti asi 2 metrů. Celá hejna jich při potápění najdete zejména tam, kde mělká část oceánu končí prudkým sešupem (jako okraj rokle) a přechází v hluboké, studené a sytě modré moře.
Šnorchlovat jsem dokázala hodiny a bavilo mě lovit snímky rybiček podvodním foťákem...

Člověk si připadá naprosto v bezpečí a pohodě, nic neřeší a užívá si, stejně jako všichni ostatní turisté. Teprve v bezpečí domova jsem se dozvěděla, že obrovský mořský had, kterého jsme fotili na hladině z terasy, je smrtelně nebezpečný, stejně jako perutin, kterého jsme objevili přilepeného hned vedle schůdků na betonovém sloupu vily.

O výletech

Výlety jsme absolvovali dva: První celodenní začínal na domorodém ostrově, kde to žilo: U malého přístavu holič stříhal klienta, vedle něj skupinka podnikavců rozsekávala mačetou kokosy a s brčkem je prodávala turistům, v uličkách před svými bezútěšnými příbytky v betonových domcích s neomítnutou vnitřní zdí, zařízenými zpravidla jen plastovým nábytkem, posedávaly černě zahalené madony s dětmi.

Najednou se z ulice naproti vyvalil proud žáků a studentů místní školy v čele se svým učitelem a průvodkyně nám sdělily, že jdeme na exkurzi místní školy. Třídy v nízkých domečcích začínaly mateřskou a končily maturitou. Vzdělání věnují Maledivané extrémní pozornost: zaujalo mě, že všechny předměty, vč. matematiky, fyziky, chemie - se vyučují pouze v angličtině. Dovedete si to představit u nás? Já tedy ne... Když se naše turistická skupinka dosyta nafotila domorodců a napojila kokosovým mlékem, vydala se vstříc druhému bodu programu: Prohlídce dalšího hotelového rezortu. Maličký ostrov, který by musel člověk na procházce obíhat celý večer dokola jak křeček v teráriu. Restaurace vybavená umělohmotným nábytkem a koženkovými sedačkami mi důvěrně připomněla období socialismu. Za denního světla vypadala přímo odpudivě - neměla jsem nejmenší chuť dát si tam drink. Jestli náš hotel měl 4*, tak tento max. jednu, a to s bídou.Podezírali jsme organizátory výletu, že nás do rezortu zavezli záměrně, abychom si více považovali toho svého.

Třetí díl programu - opuštěný ostrov s barbecue a šnorchlováním. Z motorové lodi nás donutili natlačit se do nebezpečně nízké lodičky a odvezli na malý ostrůvek, který až tak opuštěný nebyl, neboť nás vítal mísou s kousky nasekaného kokosu maličký komický človíček oblečený do kuchařského mundůru. Mužík evidentně pocházel z indonéských ostrovů. Přemístil se už před námi a na ostrově přichystal se svými pomocníky docela slušný rautík s grilovanými rybami, drůbeží a spousty teplé i studené zeleniny a dalších pochoutek. Poté jsme se vydali procházkou mořem na vedlejší malý ostrov, kde bylo nutno za rybičkami plavat příliš daleko, což se mi vůbec nelíbilo. Kuchařík naložil zbytky rautu a odplul na loďce zpívaje a trsaje ke všeobecnému obveselení vděčných turistů. Obrovská, asi 10 kg těžká mušle slouží jako rekvizita a vrátí se jednou do moře i s ostrovem.

Na tento ostrov budu mít ještě jeden ne moc hezký zážitek, byť s dobrým koncem. Postihla mě ataka panické poruchy v podobě arytmie zrovna ve chvíli, kdy byl přítel v nedohlednu - vrátila jsem se pro sluneční brýle, tuším. Nedovedete si představit, jak bylo obtížné s mojí angličtinou vysvětlovat všem okolo, že nejde o poruchu „heart“, ale „head“. Prostě že nemám infarkt, ale jsem tak trošku cvok... :) Paradoxně, jak tomu tak bývá, mi projevila největší účast jedna „dáma při těle“, Angličanka, z níž jsme si dělali na výletu legraci, protože stála lodníky hodně úsilí, aby udrželi stabilitu lodě, či při výstupu na břeh nebo na člun. No jo, styděla jsem se...

Druhý výlet byl čistě „nákupní“. Navštívili jsme jeden podvečer pravidelnou lodní linkou sousední domorodý ostrov, kde byl jeden obchod vedle druhého v ulici vedle ulice. Čile jsme smlouvali s našimi číšníky, kteří tam v době volna podnikali či prodávali v podnicích svých příbuzných suvenýry, až na pár kýčů vkusné a originální.

Koupila jsem si kromě dřevěných misek na oříšky smaltovaný obrázek pruhované ryby, protože téměř stejné obrázky zdobily naše hotelové pokoje. Když ležím v posteli a dívám se na stěnu ložnice, na okamžik si na oněch pohádkových deset dnů strávených v rezortu Kuramathi vzpomenu...

Zbývá připomenout zážitek ze zpátečního letu hydroplánem. Tentokrát jsme si připadali jako celebrity, protože přiletěl jen kvůli nám dvěma, aby nás dopravil na letiště, kde jsme téměř ihned nastoupili na letadlo do Colomba. Dva piloti a steward se o nás starali „jako o své“ a nezapomněli připomenout, že „jen kvůli nám“ obletí celý ostrov, abychom jej mohli nafotit a nafilmovat shůry.

Za pocit výjimečnosti samozřejmě očekávali, stejně jako všichni naši pečovatelé z hotelu či výletní lodě, výjimečné spropitné. Nakonec, proč ne, člověk má dobrý pocit charity, rozhodně lepší, než když obdarujete žebráka, který pro Vás ani pro sebe nic neudělá. Aspoň já to tak cítím a cítila jsem ještě víc na Srí Lance, na kterou jsme se přemístili přesně v den Svatého Valentýna a o které vám napíšu příště...

Anai

Na vyprávění o Srí Lance se můžete těšit opět v úterý, tentokrát 31. května 2011.

Kam dál? Zážitky čtenářky Anai...

Seyschely...

• První díl: Zuzka: Náš velký seychelský výlet
• Dokončení: Čtenářka Anai boří mýty o Seyschelách!