Konečně sedím v letadle... a letíme, už jen pár hodin mě dělí od mého nového domova. Můj spolusedící zběsile přepíná programy na malé televizce, neustále se dožaduje toho či onoho, takže letušky k nám přichází raději preventivně, a já se raduji, že sedím u okénka. Pan „Otravný“ si zpestřuje let častým odcházením na toaletu či pobíhaním v uličce, ale já ho ignoruji a střídám snění s pozorováním mraků a je mi krásně a zároveň trochu lechtivo u žaludku, jako když očekáváte něco opravdu velkého.

(Popravdě řečeno jsem mimo jiné marně očekávala něco pořádného k jídlu a ono chvění mohlo být částečně způsobeno hladem...)

Cesta je dlouhá, a tak ji využiji k vzdělávací chvilce, tady je několik informací o Malajsii:

 Oficiální název: Malajsie
     Hlavní město: Kuala Lumpur
     Rozloha: 329 750 km2
     Počet obyvatel: 23 092 940
     Hustota zalidnění: 69 lidí na km2
     Státní zřízení federativní konstituční monarchie s dvoukomorovým parlamentem
     Časové Pásmo: GMT + 8 h
     Administrativní dělení: 13 států, 2 federální teritoria
     Nezávislost od: 31. dubna 1957
     Měna: ringgit (MD) =100 senů
     Úřední jazyk: malajština
     Rozloha vodní plochy: 1 200 km2
     Rozloha pevniny: 328 550 km2
     Délka hranic: 2 669 km
     Délka pobřeží: 4 675 km
     Sousedící země: Thajsko, Indonésie, Brunej Darussala, Singapur

Po třináctihodinovém letu konečně vystupuji z letadla a... Alenka v říší divů se proti mě musela cítit naprosto normálně. Letiště je monstrózní, moderní - Ruzyně by si vedle něj připadala jako dejvické nádraží. Nevím kudy kam a moje angličtina není nic, čím bych se ráda chlubila. Vtom ale za sebou zaslechnu rozhovor v češtině a naprosto odrzle se připojuji ke staršímu pánovi v obleku a velmi dobře vypadající blondýnce. Blondýnka ale právě mění směr a hodlá přestoupit na jiné letadlo.

Beru tedy zavděk pánskou společností a společně se ubíráme labyrintem chodeb, na vlakovou zastávku, ze které nás maličké vozítko přemístí na imigrační a k příletové hale. Po vyřízení všech formalit se s úlevou zmocňuji svého zavazadla a pospíchám k proskleným dveřím, za kterými čekají davy lidí. Rozhlížím se kolem dokola a hledám svého milého. Před očima se mi míhají obrazy lidí stojících kolem, většinou taxikářů, kteří vykřikují ceny, mávají cedulemi a všemožně se snaží komukoliv vnutit svoje služby. Už už míjím největší nápor, stále se rozhlížím a napadají mě různé alternativy (zapomněl na mě? Spletl si hodinu? Rozmyslel si to a já poletím zase zpátky???) ...

Ale najednou ho vidím, jak stojí opřený o zábradlí na opačné straně a hledá mě ve frontě vycházejících lidí. Běžím k němu, naše objetí skoro vyráží dech, já se nemůžu vzpamatovat, protože teď teprve mi začíná docházet, že JSEM DOOPRAVDY TADY! Ruku v ruce odcházíme z letiště k zaparkovanému autu, těšíme se jeden z druhého, nemůžeme se od sebe odtrhnout. Tři měsíce jsme na tenhle okamžik čekali!
Venku se zhluboka nadechnu a cítím, jak je vzduch okolo jiný, voní horkem a deštěm a něčím hrozně moc neznámým, něčím, co mi ale zároveň našeptává „tohle je ta vůně dálek, užívej si ji...“ A už sedíme v autě a uháníme po dálnici DOMŮ. Nevím, jestli se dívat na ubíhající krajinu nebo na mého nastávajícího. Moc nemluvíme, oba jsme unavení ale moc šťastní.

Projíždíme městem a já žasnu nad tím, jak je Kuala Lumpur obrovský, moderní, plný věží, mrakodrapů a jiných staveb. Samozřejmě jsem věděla, že nejedu do pustého pralesa, internet poskytuje informace velmi podrobné, ale přeci jen na vlastní oči je to něco jiného. Prohlídku města necháváme na později, už se moc těším na to, jak vypadá naše bydlení.

Cestou se ještě zastavujeme na oběd v indické čtvrti. Všude je plno lidí, Indky v barevných hábitech, žluté květiny, z každého koutku se line jiná indická hudba, obchody jsou barevné a vyšňořené jako o Vánocích. Ačkoliv mám ještě trochu strach z lokálních pokrmů (neláká mě představa prvního týdne v Malajsii stráveného v křečích), dávám si místní „chleba“ , jmenuje se Roti Canai chutná skoro jako palačinka. Není to špatné, ale na jídlo teď myšlenky nemám, a tak se sbíráme a jedeme dál.

Z rušné čtvrti odbočujeme na kopec, který připomíná malou vesničku až na to, že místo bílých domečků s doškovými střechami vidím kolem porůznu improvizované chatrče z desek, vlnitého plechu a jiných populárních materiálů (panebože, že by pohádka končila? Budeme snad bydlet v něčem takovém?!) Ale ne, pohádka pokračuje... na kopci před námi se objevuje „panelák“, velikánský dům ve francouzském stylu, dokonce i s francouzským jménem, a ačkoliv je už léty oprýskaný, svoje kouzlo má. V jednom z vchodů vystoupáme do čtvrtého patra... bože tohle je nejkrásnější byt, který jsme kdy viděla! Tři ložnice, dvě koupelny a obývák, ze kterého je nádherný výhled na celé majestátní centrum města se slavnými Twin Towers! Nemůžu se vynadívat!

A tak to všechno začíná. Objímáme se, radujeme a zbytek přenechávám plně vaší fantazii... přeci jen, tři měsíce jsou tři měsíce, ehm... Dneska už naše nové hnízdečko asi neopustíme, ale zítra je taky den a  po něm přijde ještě pěkná řádka dalších. Co nám asi přinesou?

 

Reklama