Čas ubíhá rychleji, než bych si myslela. V novém prostředí je tolik věcí k vidění a poznávání, každý týden mi připadá kratší o pár dní. Začíná se mi trochu stýskat po rodině, hlavně proto, že se bliží Vánoce a já je poprvé strávím jen se svým přítelem, bez obvyklých procedur, které u nás doma svátky provázejí – hlavně díky malému bráškovi. Jsem na to ale hodně zvědavá, Vánoce v teple ještě neznám.

Asi měsíc a půl chybí do Vánoc a my se chystáme na každoroční událost. Oficiální večírek pořádaný českou ambasádou, kde se sejdou všichni Češi žijící v Malajsii, zástupci jiných velvyslanectví a lidé jakkoliv spřátelení. Moc se na to těším, i když je pravda, že Čechy tu velké zastoupení nemají, česká komunita čítá všehovšudy 12 kousků, z toho osm je posádka ambasády. Slováci jsou na tom podobně.

Navlékám na sebe nějaký ten slušný ohoz a spokojeně hodnotím svého milého na jedna, protože v obleku vypadá opravdu k zulíbání (no, další důvod proč se těšit na svatbu :-)).

Na večírku se prokoušeme drobnými zmatky: kdo komu podává první ruku u vstupu, kde rychle urvat nějakou tu sklenku vína a podobně, pánové samozřejmě houfně obklopují sekci plzeňské dvanáctky, velmi hezký proslov má pan ambasador, který se svou rodinou pro mě představuje vzor spokojeného manželství už na první pohled (a opět myšlenka na svatbu – tenhle úžasný pán nás bude oddávat!). Po proslovu se zábava rozbíhá a já se snažím pohybovat v mezích rozhovorů, na které moje chuďoučká angličtina vystačí. Na posilněnou se zdatně zásobuji vínem a šampaňským a pomalu zjišťuji, že nohy mi přestávají sloužit a že už jsme jedni z posledních statečných na večírku. Na rozloučenou dostáváme na cestu obrovskou krabici s dortem od paní ambasadorové a ubíráme se k domovu. Bohužel je hodina značně pokročilá, a tak musíme jít kus pěšky, abychom sehnali taxi. Moje šaty už nejsou tak sněhobílé jako před pár hodinami, botky tlačí a můj nastávající vesele vlaje po mém boku. Těším se domů, hezké to bylo, ale myslím, že jednou za rok to bohatě stačí.

Jelikož ještě stále nemohu mít legální status pro svůj pobyt v Malajsii (až po svatbě), chystáme se na výlet do Singapuru, abych si prodloužila vízum a rozšířila obzory. Vyrážíme z Kuala Lumpur autobusem. Autobus nabízí místa pouze k sezení. V autobuse je neuvěřitelně mnoho místa na nohy. Autobus je ale také jako chladnička, protože klimatizace nejde vypnout. Příště si musím vzít teplé ponožky a deku. Pár hodin v autobuse pospáváme, a už je tu Singapur. Město na ostrově, dříve součást Malajsie, dnes už samostatný stát. Mám poněkud smíšené pocity, něco mi tu nehraje. Celé město je tak nějak přiliš čisté. Ne že bych zbožňovala odpadky na ulici, ale přece jen, Singapur na mě dýchl hned na začátku jakousi nepřirozenou sterilitou. Procházíme se městem, fotíme krásné i architektonicky zajímavé budovy, snažíme se rozuzlit zapeklitosti místní hromadné dopravy.

Protože je můj milý vášnivý botanik amatér, nesmíme vynechat botanickou zahradu. Supím s batohem, navlečena v batikovaných cestovních hadřících a obdivuji krásně šlechtěné orchideje... pobíháme od jedné rostliny k druhé a já se snažím zapamatovat si alespoň něco. Víc než všechny kytky dohromady mě ale upoutá funkce zahrady. Nepotkáváme nikoho s botanickým klíčem v ruce, zato kolem nás pobíhá neuvěřitelné množství lidí ve sportovních úborech, průměrný věk 0-99. Všichni běhají po upravených cestičkách nebo cvičí na travnatých místech. Nestačím se divit. V poledním horku, tepláčkách a s batohem na zádech mi tedy rozhodně do skoku či poskakování není.

Singapur vyznává jakýsi zdravý styl, všichi se snaží být fit a všichni dodržují místní pravidla a nařízení. Neodhazujte odpadky, nedopalky či cokoliv jiného na ulici. Nedejbože žvýkačky, ale ty se v Singapuru z hygienických důvodů stejně neprodávají. Splachujte na veřejném záchodku. Opovažte se jezdit špinavým autem. A opovažte se přecházet silnici kdekoliv jinde než na vyznačeném přechodu! Porušení pravidel se trestá nemalou pokutou.

Myslím, že už jsme viděli dost, a vzhledem k pokročilému odpoledni se chystáme najít nocleh. Nevím, proč se vždycky musí rozpršet, zrovna když to člověk nepotřebuje. Spěcháme sílícím lijákem ulicemi a každý hostel, který míjíme, je plný. Ach bože. Konečně nacházíme jeden použitelný a já si slastně oddychuji. Tedy do té doby, než nás správce zavede do pokoje. Kamrlík dvakrát tři metry, postel a nic, sprcha na chodbě. Zatínám zuby a nepeskuji, neb jsem vážně unavená. Jediné, co mi opravdu skutečně kazí náladu, je to, že v kamrlíku není ani miniaturní okénko. No co, jednu noc to vydržíme. V návštěvní knize se dovídáme, že ve stejném hostelu bydlí nějaký český pár, a tak je jdeme navštívít. Z párečku se vyklubou moravsko-pražští cestovatelé a úžasní společnící, a tak s nimi při popíjení slivovice z jejich zásob domlouváme setkání v Kuala Lumpur.

Ráno vypadá pokoj ještě bezútěšněji než předchozí večer, a tak se rychle balíme a jedeme zpátky domů... Hned za malajskými hranicemi se opravdu jako doma cítím. Už žádná sterilita! Ou, tady mi omylem upadl papírek od sušenky na chodník... no co, s pocitem úlevy ho nechávám ležet na ulici a slibuji, že už to nikdy neudělám!

Už jsme pár dní zase zpátky doma a naši noví známí z hostelu plní svůj slib a společně slavíme Vánoce! Stromeček jsme vynechali, protože jiné než umělé obludy bez vůně jsem nikde neobjevila, a přece jen... nějak mi to celé jako Vánoce nepřipadá, možná je to tím teplem. Cpeme se alespoň obligátním bramborovým salátem, povídáme, smějeme se... a přichází čas zavolat domů do Čech, popřát hezké svátky. Mluvím s mamkou jako velký hrdina, ale ve chvíli, kdy mi říká, že na mém místě u stolu je připravený sváteční talíř, slzy už neudržím. Představuju si mamku s bráškou, jak sedí u stolu sami s mým prázdným talířem, a je mi strašně smutno. Maminka chce promluvit i s mým nastávajícím... varuji ho předem, že to nemá moc cenu, ale i přes to se zmocňuje sluchátka, aby mezi mamčinými vzlyky vyluštil cosi na téma veselé Vánoce. Doufám že napřesrok už budeme všichni trochu odolnější.

Večer uléhám s trochou stýskání, ale s pocitem, že teď mám už svůj vlastní život. Sice jsem si nevybrala úplně nejjednodušší cestu, ale pevně věřím, že tu nejlepší. A místo večerníčku si přehrávám v hlavě kalendář se zakroužkovaným datem 6. února, protože právě v ten den budu nevěsta! Za svědka nám půjde kamarád z Čech, který v tu dobu přijede na návštěvu. Všechno je hezké, všechno funguje! Ale přece jen jsem ještě maminčina prdelka, a tak polykám poslední slzy a raději se přitulím ke svému „muži“ a konečně klidně usínám... 

Předchozí díly seriálu 

Reklama