Tak si tak říkám, jakou tu lahůdku, zajímavost vám tady z jihovýchodu Malajsie naservírovat (no, skoro to zní, jako bych se chystala psát o jídle, ale v díle kuchařském příliš nevynikám, proto žádný recept nebude :-)). Třeba takové cestování po Malajsii, to je taková „lahůdka“ ...

Tak dejme tomu, že jste turista cestující na vlastní pěst a po prozkoumání hlavního města se rozhodnete vyrazit někam za dobrodružstvím. Sbalíte si tedy svých pět švestek v hostelu a vyrazíte s mapou směr autobusové nádraží. Anglicky se doptáte bez potíží, podle mapy i instrukcí se několikrát ztratíte v záludných postranních uličkách a konečně dorazíte šťastně k cíli. Ale ouha, pro místní obyvatelstvo právě začíná prodloužený víkend a všichni se stejně jako vy rozhodli vyrazit ven z města. Potácíte se ulicí před nádražím, která je z části poseta pultíky autobusových společností a kolem vás pokřikují jejich agenti jména destinací, překřikují se s taxikáři, nahaněči pro ubytovatele, masážní salony... Probojujete se tím vším zmatkem a pátráte po volném lístku, naštěstí ulovíte poslední místo, odjezd za deset minut.

Vbíháte do hlavní budovy nádraží, aby se vám naskytl pohled na nejméně polovinu obyvatelstva Malajsie plus nějaké ty turisty. Snažíte se najít v davu vchod na nástupiště a zjišťujete, že prodejci lístků na ulici jsou jen pobočkami něčeho, co vypadá jako burza ve Španělsku, sluch i zrak vám přechází. Zcela omámen nacházíte konečně svůj autobus, sedadlo a klid. A radost a údiv, neb zdejší dálkové autobusy jsou pohodlné (dokonce s dostatkem místa na nohy), čisté... naprostý luxus za nízkou cenu. Blaženě se sesouváte do sedačky a zapomínáte na vše kolem, je tu sladký zasloužený spánek. Ten ale trvá jen do doby, než vás probudí zima. ZIMA. Snažíte se vypnout nad sebou klimatizaci, pořípadě ji namířit alespoň na souseda, ale nedaří se. Postupně se obalíte vším, co najdete v zavazadle, a než najdete vhodnou polohu pro pokračování v započatém spánku, právě se zjevuje nádraží v bodě B.

V bodě B vás čeká přestup na lokální autobus, který vás dopraví zase o kus dál. Netrpělivě obíháte několik podezřele vypadajících vraků, kterými zřejmě z recese straší turisty. Jeden z nich se ale ukáže jako naprostá realita, a tak nastupujete do červeného přízraku, který zřejmě pamatoval okupaci Japonskem. Usadíte se na koženkové sedadlo, nohy musíte vystrčit do uličky, batoh se vám pohodlně vejde na klín. Autobus je opět plně klimatizovaný – okénka po celém obvodu evidentně nejdou zavřít, oceníte tedy čerstvý vzduch a čekáte. A čeká i řidič, až OPRAVDU VŠICHNI nastoupí. Utěšujete se tím, že pouhých padesát kilometrů není taková hrůza. Vyrážíme! Všímáte si, že spolucestující jsou většinou děti různého věku ve školních uniformách. Jedou z malého městečka do okolních vesnic, po vyučování... a každé to dítko má rodiče na jiném kilometru vaší trasy. Autobus se natřásá, částečně je to jeho věkem a technickým stavem, částečně vozovkou... a dětičky postupně mačkají tlačítko STOP, řidič pokaždé pohotově dupne na brzdu a pak zase stejně pohotově na plyn... natřásáte se víc než dvě hodiny, nenávidíte zvonění tlačítka STOP a snažíte se sledovat krajinu. Spát už se vám vlastně ani nechce.

Konečně poslední přestup na vaší cestě z města! Jako cíl jste si vybrali ostrůvek, kde strávíte pár klidných dnů. Spěcháte tedy na molo, kde už na vás čeká vaše poslední zkouška cestovatele. Loď, loďka... tedy měla by čekat. Díky mylným informacím, které jste bůhvíkde sebrali, vám poslední loď odjela. Přece jen začíná období dešťů a doprava je omezena. Nepropadáte panice, kdesi seženete podobně informované cestovatele, kteří si spolu s vámi pronajmou rybářskou loď, cena převyšuje veškerá očekávání... ale vy už chcete být ve svém vysněném ráji, a tak nepočítáte nějakou tu korunu. Moře je lehce rozdováděné, asi v očekávání monzunu, a vlny si s lodí pohrávají.

Majitel a kormidelnik v jednom je ale zkušený (doufejme), a tak se vydrápeme na příď lodi, abychom si užili nějaké to dobrodružství, které se později ukáže být plápoláním na přídi lodi, držíce se čehokoliv... prostě to s vámi tak houpe a hází, že se nedokážete vrátit zpět. A tak klečíte na palubě, ruce ovinuté kolem stožáru, počítáte přibývající modřiny a snažíte se svým útrobám připomínat, že mořskou nemocí netrpíte. Ani ne za hodinu je ale utrpení konec a váš cíl a ráj, tak těžce vydobytý, vás vítá... Tak snad jen raději ještě nemyslete na zpáteční cestu...

 

Předchozí díly naleznete ZDE.

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ