Část třetí 

První dny rychle plynou a já se pomalu rozkoukávám... Nikdy by mě nenapadlo, že Asie je tak „veliký svět“. Možná je to tím, že zrovna Malajsie je velmi kosmopolitní a z části je určitě na vině to, že jsem toho zatím až na kus Evropy moc neviděla. Vlastně pořád tak nějak chodím s otevřenou pusou a zírám. Tolik etnik pohromadě, tolik různých řečí a lidí! Město je plné mešit, buddhistických i hinduistických chrámů, multi-mega moderních obchoďáků, restaurací, žebráků, turistů... kam se jen podívám, vždycky vidím něco nového. Mám pro vás zajímavý recept: postavte se do centra Prahy v turistické sezóně, každého kolemjdoucího si představte dvakrát, přimíchejte více znaků různých náboženství, to všechno přikořeňte kolonou taxíků, protřepte a nafoukněte do několikanásobných rozměrů... A VÍTEJTE V KUALA LUMPUR!

Už umím poděkovat v malajštině. Ačkoliv se to od orang putih (běloch) neočekává a víceméně každý tu vládne alespoň nějakou angličtinou (pozůstatek britske kolonizace), přesto to zkouším. V obchodě si kupuji cigarety a nesměle pípnu „Terima kasih“. Dostává se mi odpovědi „ Sama sama“ (není zač) a já se raduji, že moje výslovnost nezpůsobila trafikantovi křeč, pocházející ze záchvatu smíchu. No, tak první vlaštovka by tu tedy byla, teď se ale musím víc soustředit na angličtinu, neb mé mezery v tomto jazyce mají skutečně obludné rozměry.

Zatím se moje zkoumání Malajsie omezuje jen na Kuala Lumpur, moje drahá polovička je stále v práci a já už se začínám pomalu těšit, až si udělá pár dní volna a já konečně uvidím Jihočínské moře na východním pobřeži. Nebo Indický oceán na pobřeží západním. Popřípadě nějaký ten prales s původními obyvateli Malajsie orang asli. Na ty jsem obzvlášť zvědavá, z obrázků či vyprávění už vím, že někteří z nich jsou opravdu ještě velmi původní a domorodí.

Čekání na dovolenou si krátím zkrášlováním bytu a zařizováním naší svatby. Klasicky nám chybí nějaké ty dokumenty, informace, ale i tak se vydávám na českou ambasádu, abych vyřídila nejnutnější. Vzhledem k tomu že zatím nemáme vlastní možnost transportu, jsem odkázaná na MHD, a tak vyrážím pěšky na místní nadzemku. Je to pěkný kus cesty, horko mi ještě dělá problémy a tak oblékám dlouhé letní šaty, balím do kabelky naše pasy, rodné listy, občanky, peníze na žádost a vyrážím. Ještě váhám, zda v takovém vedru má spodní prádlo nějaký význam, rozhoduji se, že ne, a takto vyletněna hodlám podat žádost o možnost říci „ano“ před příslušnými úřady.

Procházím sousední indickou čtvrtí, tvářím se nenápadně, neb v této části města jako běloška přece jen působím poněkud exoticky, a odbočuji na hlavní ulici vedoucí k metru. A najednou cítím něco zvláštního. Znáte ten pocit, že vás někdo pozoruje? Zažili jste někdy ten neopodstatněný vteřinový dojem, že teď se asi něco stane? Ano, je to tu. Otáčím se přesně ve chvilce, kdy jakýsi mladík seskakuje z motorky na místě spolujezdce a sápe se po mé kabelce! V tu chvíli mi před očima naskakuje  celý její obsah: veškeré doklady, peníze... TAK TO TEDY NE!!! Kabelku držím tak pevně, že mi prsty málem modrají. Mladíka asi vyvedla z rovnováhy moje reakce, a navíc z okolních obchodů začali vybíhat lidé přilákáni naším lehkým bojem ve volném stylu, a tak mladík naskočil ke svému kumpánovi a rychle ujíždějí. Několik lidí se je pokouší chytit, ale marně. Naštěstí se ale nic neztratilo, a tak není důvod vrhat se za nimi na silnici. Ha. Je tu ale důvod, proč jako jeden muž zůstat zírat na bílou oběť. Až teprve s těmi pohledy se vzpamatovávám, a co nevidím?! Nejenže moje kabelka utrpěla v boji několik změn v designu... ale mým šatům se odporoučela ramínka. A šaty se tímto šokem polehounku začaly poroučet k zemi. Nestačila jsem se ani začervenat a popřemýšlet o tom, jaké je to stát na ulici jen tak, jak mě příroda stvořila. V okamžiku mě drapne jakási ruka a táhne do obchodu přede mnou. A hele, ono krejčovství! Směju se, protože se mi ulevilo, kabelka zachráněna a já nemusím pokračovat na úřad v rouše Evině. Uf. Malá čínská krejčová mi přišívá ramínka, přínáší něco k pití a telefonuje svému synovi, který pracuje jako taxíkář, aby se o mě postaral a stal se na chvíli mým osobním řidičem. Zatím dostávám od její kolegyně přednášku o snatchers, zlodějích na motorkách, kteří se takto velmi úspěšně živí. Teda ne, že by mě můj milý nevaroval, ale přece jen, dokud nemáte tu zkušenost, vždycky si budete říkat, že vám se to nestane.

Tak. O doklady jsem se dokázala postarat, na spodní prádlo budu už vždycky pamatovat... no a proto, že ambasáda je úřad jako každý jiný v Čechách (občas dokáže pěkně zvednout adrenalin J), musím se pomalu chystat na další cestu za svatbou, neb na poprvé se žádosti nezadařilo. Nacvičím se tedy nejspíš pár základních chvatů proti snatcherům, pokusím se dodržet nějaká ta základní pravidla pohybu na ulicích a dám si druhé kolo. Mimochodem, kromě děkuji se ještě budu muset naučit, jak malajsky křičet o pomoc.

Tak tedy ještě jednou: VÍTEJTE V KUALA LUMPUR!

 

 

Předchozí díly

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ