Manžel ji uhodil s dítětem v náručí. Malá Markétka si vše pamatuje.

 "Může být sebehůř, ale díky dceři Markétce nikdy nebude," tvrdí Šárka, jedna z obyvatelek sociální ubytovny. S mladou ženou jsme si povídaly o tom, jak se v zařízení, které spousta lidí odsuzuje, ačkoliv jej neznají, vlastně žije.

Slýcháváš někdy od lidí nepříjemné poznámky na adresu sociální ubytovny?
"Často. Doslechnu se, že žiji se spodinou, lidé mnou opovrhují, spousta z nich mne ze dne na den zavrhla. Je to i částečně kvůli tomu, že v přízemí jsou ubytovaní bezdomovci a občas tu občané zahlédnou policisty," otevírala dveře jednopokojového bytu se sociálním zařízením na chodbě mladá, stále usměvavá žena s malou holčičkou v náručí, kterým život nic neodpustil.

Jak se člověk dostane vůbec na takové místo?
„S manželem jsme nejprve bydleli v podnájmu, ale v momentě, kdy mě s Markétkou v náručí fyzicky napadl, křičel a všechno kolem rozmlátil, jsem utekla k rodičům," rozpovídala se Šárka, kterou problémy teprve čekaly doma, kde na pár metrech bydlely dohromady tři rodiny.“

Co finanční stránka?
„To je stále těžké. Musela jsem vyžít se čtyřmi tisícikorunami na měsíc. S malým dítětem to nebylo skoro možné. Navíc Markétka snášela jen papírové plenky a sama víš, jak jsou drahé. A aby to bylo ještě dramatičtější, splácela jsem dluhy po manželovi.“

Atmosféra určitě houstla..
„Pochopitelně. Napětí v bytě stupňovalo už dávno vyhrocenou situaci.“

 Vysvobození přišlo tedy v podobě sociální ubytovny?
„Ano. Jsem za to vděčná.“

 Za co?
„Že mám svůj pokoj, soukromí, svůj režim přizpůsobený Markétce.“

A svůj klíč..
„Přesně tak. Pokud potřebuji být sama, jednoduše se zavřu.“

Co ti chybí?
„Přítel. Nemám šanci si někoho najít. Návštěvy jsou tu povolené pouze do 22 hodin. Nemám příležitost si zkusit s někým žít.“

Vůbec nevypadáš, že by ti něco chybělo..
„Díky. Ale samota čas od času na člověka logicky padne. Markétka si i hodně pamatuje, říká, že já jí nestačím, že chce tatínka. To mi pak je do pláče.“

Pamatuje si chvíli, kdy tě manžel uhodil?
„Ano. Nerozumím tomu. Byla hrozně maličká. Ale dlouho po tom často zvracela. Je na mě fixovaná a nemohu ji nechat samotnou. Nesnese pohled na krev a násilí v televizi, třese se, brečí.“

Co ti v takových chvílích pomáhá?
„Ona,“ ukazuje na Markétku Šárka, která je za všechno vděčná a dokonce i přesto všechno, věří v lepší budoucnost. "Člověk má mít víru, pozitivní pohled na svět. Nikdy není nejhůř, aby se to muselo zabalit," usměje se žena, která ví, o čem mluví.  

Prožíváte podobné problémy? Čtěte článek ze dne 29.5. Škoda rány, která padne vedle... (pozn. red.)             
Reklama