Už to bude na podzim 6 let, co jsme si domů přivezli malou bílou kuličku - štěňátko Boloňáka.

Dostal jméno Ben a brzy se stal miláčkem celé rodiny. Jako štěně ani moc škody nenadělal, jenom od malička se snaží ukrást cokoliv k snědku, i když dobře ví, že mu za to vynadáme. Ale za plné bříško mu to zřejmě pořád stojí. Musím podotknout, že ho krmím 2 x denně a že hlady opravdu netrpí.

Tato příhoda se stala, když mu bylo necelého půl roku. Náš 12 letý syn Martin měl tehdy prázdniny. Ráno nebo spíš během dopoledne v klidu vstal a nachystal si dobrou snídani - svačinu (housku a máslem, sýrem a slaninou). Jen co zasedl k jídlu v pokoji u konferenčním stolku, zazvonil telefon. Když domluvil, vrátil se hladový ke své snídani.

Tu ale už měl v práci náš Beníček. Sýr a slaninu už měl v sobě a žužlal housku s máslem v klidu na stole. Martin na něj zařval: co děláš na stole? Beník se na něj chápavě podíval, pak si stáhl tu nedojedenou housku ze stolu na gauč a pokračoval v klidu v jídle.

Samozřejmě dostal vynadáno a tak se urazil a zalezl do boudičky v chodbě. Hlavně, že si pochutnal. Co na tom, že na páníčka nezbylo?
Nedávno jsem zase omylem nechala upečenou buchtu (naštěstí ne teplou) na sporáku a odskočila si na nákup. Buchta byla politá moc dobrou čokoládovou polevou. Když jsem se vrátila, buchta byla zčásti olízaná, část byla okousaná a náš Beník pro jistotu zalezlej v boudičce. Bohužel ho musíme hlídat dodnes, tohle jsme s jeho výchovou nezvládli.

Zdravím všechny čtenářky i celou redakci.

Lenka M.

Haf, díky za pozdrav :) Beník je šikulka :)

redakce@zena-in.cz

 

Reklama