Jany příběh je jako z učebnice.
Vdala se z velké lásky a dítě bylo šťastně počato na svatební cestě. Nebyl tomu tedy ani rok po svatbě a přišel porod.
Tím to všechno začalo a Jana se do roku rozváděla.
Její muž se měnil před očima a o svého syna, který vyžadoval více péče než jiná miminka, měl velmi malý zájem. Raději chodil po hospodách, ze kterých se vracel až ráno.
Šlo to od desíti k pěti, vztah se rozpadal.
Janinou útěchou byl malý chlapec. Díky Vojtovým cvikům, které s ním poctivě cvičila čtyřikrát denně, se z něho stával zdravý človíček. Měli prý štěstí, ne vždy se rehabilitace v případě jejich nemoci podaří.
Čas plynul a Jana byla unavená a osamělá.
Přátelé nestačili nahradit její smutek a radost z dítěte také není vše. Začala se rozhlížet po novém "tatínkovi", ale to nebylo tak jednoduché...
Začal ji pohlcovat stres, únava a pocit osamění. A bezpočet otazníků ohledně jejich budoucnosti..
Autorka knihy "Na co se ptají" Sylvia Schneiderová k tomuto tématu ve své knize uvádí:
"Samozřejmě, že je pro děti lepší, když mohou vyrůstat ve zdravé rodině, o tom není pochyb. Zničené vztahy poznamenávají všechny zúčastněné. A lidé od sebe neodcházejí proto, že se milují. Podobné prožitky jistě nepřejeme žádnému dítěti. Přesto bylo dokázáno, že je pro děti lepší najít klid v částečné rodině, než žít věčně mezi dvěma znesvářenými rodiči."
Jana si byla jista, že rozvod s jejím manželem, bylo správné rozhodnutí.
Měla ale obavy, zda ona sama bude schopna zajistit svému dítěti šťastné dětství. Také se musela sama postarat o finanční zázemí, jelikož "tatínek" nejen že neprahnul po kontaktu se svým dítětem, ale také nepokládal za nutné, na něho finančně přispívat.
Situace byla hrozivá, jelikož v kraji, kde bydleli, byla o práci nouze. Syn ještě nedosáhl "školkového" věku a hlídání neměla. Naštěstí se našla práci v blízkém obchůdku s oblečením, kam mohla docházet i se synem. Po večerech žehlila textilní zboží, a měli tak na jídlo.
I přes svou práci se ale cítila velmi nervozní a stále více se zabývala obavami o jejich budoucnost.
Možná by měl každý vědět, co ohledně této situace říkají odborné studie. Jednu z nich opět cituje S. Schneiderová:
"Nejnovější studie ukázaly i světlé stránky života neúplných rodin. Touhu po samostatnosti, příjemný pocit z možnosti uspořádat si život podle vlastních potřeb, víru ve zvládnutí všech požadavků všedního dne. Samoživitelé nejsou žádnou okrajovou skupinou a jejich život je přes všechny obtíže stejně dobrý jako život jiných lidí."
"Výdělečné ženy samoživitelky jsou v mnoha případech šťastnější než ty, které zůstávají doma. Těm chybí uznání v práci, kontakt mimo dům a pocit, že mohou samy přispět na živobytí rodiny. Již delší dobu je prokázáno, že zaměstnanost dětem neškodí, pokud je o ně mezitím dobře postaráno. Navzdory mnohonásobnější zátěži si samoživitelé často najdou pro své děti více času než ostatní."
Říkala jsem, že Jany příběh je jako z čítanky.
Ani závěr tohoto skutečného příběhu není jiný, možná že se dá přirovnat k pohádce s dobrým koncem.
Jana se v těchto dnech stěhuje ke svému novému příteli, který miluje ji i jejího syna. Synek je dítětem, který "dostane" každého, a tak i nového partnera své maminky okamžitě ošálil svou úžasnou roztomilostí a klučičím lumpačením.
V posledních dnech se několikrát stalo, že se malý přeřekl a řekl mu "táto".
Na otázku obsaženou v názvu článku, můžeme tedy odpověděť kladně.
I přes těžkosti, kterými samoživitel (a ve více než 75 % jsou jimi ženy) musí projít, lze dětem i sobě zabezpečit šťastný a hodnotný život.
Vydané úsilí a energie, které v kritické době musí tyto ženy vynakládat, je ohromné a obdivuhodné. Držme jim palce!
Jsou mezi vámi také ženy - samoživitelky?
Napište nám své zkušenosti a podpořte ty, které tímto těžkým obdobím právě procházejí.
Zdroj: Sylvia Schneiderová, "Na co se ptají", nakl. Pragma 1996
_____________________________________________________________
Některé dřívější články, které na toto téma již vyšly:
Svobodná matka - být, či nebýt?
Kdo poradí s manželstvím?
Všechno zlé je pro něco dobré
Nový komentář
Komentáře
kubikm: já se nesměju její těžké situaci, ale příšerné formulaci o textil.zboží
nekoriguju sama sebe: nádherných ne náhrených
kubikm: nejde o obsah, věřím, že některé samoživitelky jsou na tom dost zle, ale o formu, styl, sloh - jak to mám ještě nazvat.
Takové věty na mě padají z dědictví po babičce - červená knihovna dvacátých, třicátých a čtyřicátých let minulého století, později už ne, to už se budovalo, tak pokud nemá autorka osmdesát a víc, tak je to dost hrůza. Čeština je krásná řeč, plná náhrených slov a když ji někdo przní a navíc nezkoriguje, tak se mi otvírá kudla v kapse.
kubikm: myslím, že nám všem shodně nejde o samotný fakt žehlení čehokoli, ale o to, že věta "Po večerech žehlila textilní zboží, a měli tak na jídlo." je prostě strašná, a měla by sloužit jako příklad, jak se psát nemá.
mam-ča: jaké křivdy ? na konci článku je "napište nám své zkušenosti", no tak je píšeme...
xenie: no směješ se, ale moje dcera, když zůstala sama a tatínek na dítě neplatil, tak po večerech žehlila prádlo "na kšeft"
Landriel, xenie, Markýza: k tomu nemám co dodat
Tenhle text korektor 100% neviděl
Neustále jsem zakopávala o překlepy a chyby a unikal mi smysl toho neobratného dílka...
Jinak v podstatě souhlasím s Evou.
xenie: Ono se žehlí i něco jiného, než textil ?
Ne, nechci si dělat legraci z tématu "osamělé matky", jen mi vadí styl a úroveň článku. A také to, že některé komentáře jsem tu doslovně četla už několikrát. Jakoby měly dotyčné někde ty křivdy napsané, a sem je jen kopírovaly při každé, jen trochu vhodné příležitosti.
vy jste to zvládly i bez žehlení textilního zboží ?! sorry ale ta formulace je tak děsná že jsme si nemohla nerejpnout
jsem jen s
a
a kazdy ma sanci, proc ne?
v necem je ten zivot slozitejsi a v necem malinko lepsi...
nechodime zebrotou,na vyskakkovani to nei,ale po nocich nekde uklizet ci zehlit nemusim..
moje kamaradka sila po nocich,ale potrebovala na necem spat a kluci taky, tak vydelavala na postel...
..je nutne zaujmout k tomu nejaky postoj, snazit se,udelat si rezim a vse jde..
nekomu lip a nekomu hur..myslim si ze nektere samozivitelky jsou na tom i mnohdy lip nez rodiny...
a clovek nemusi byt sam naporad..je to jeho volba a dle toho se zaridi..
vpodstate ten klid mi stoji za to vsechno..nez nervy kdy me ex
nic neni naporad...
Divný titulek - osamělé matky určitě mají nějakou šanci, podle toho, na co. Když to přeženu, tak šanci letět na Mars patrně ne. Jinak je to hrozný slaďák, tento příběh. Ale i takové se občas stávají. Jsem letos 10.rok samoživitelka, dá-li se to tak říct, jeden z mých synů už se živí sám, druhý ještě studuje. Když od nás manžel odešel, přišla jsem i o práci, aby to nebylo tak jednoduché. No ale během měsíce jsem si našla jinou a lepší, a šlo to, taky jsem nemusela žehlit textilní zboží. Dětem bylo v té době 10 a 12 let, takže jednak byly celkem samostatné a nemusel je nikdo hlídat, jednak se jim dalo rozumně vysvětlit, že už tatínek s námi nebude. Synové tenkrát chtěli jen jedno - abych nepřivedla domů nějakého cizího chlapa, kterému by museli říkat "tatínku", a to jsem jim splnila. Taky proč ne. Našla jsem přítele, který žije v jiném městě, jsme spolu o víkendech, o dovolených, a už pátý rok nám to takhle docela dobře jde. Až i můj druhý syn dostuduje, a začne se sám živit, odstěhuji se ke svému příteli. Myslím, že když si člověk dostatečně věří, zvládne všechno.
Já taky vychovávala syny sama - ale to není to správné slovo. Pomáhali mi moje rodiče a dokonce i rodiče býv.manžela. Ten neplatil výživné,nepracoval, pil, kradl.... a po pár letech "brrr", kdy konečně tcháni pochopili, jakého synáčka mají, tak byli tak uznalí, že klukům darovali svůj majetek! Oni dnes již nežijí, bývalý je asociální "bezdomovec" a já se poté, co jsou kluci dospělí, přistěhovala ke svému příteli, který mi byl 13 let oporou. Sám vychovával své 2 děti, a tak jsme si užívali zajímavou kombinaci "moje děti-tvoje děti". Dnes se těšíme na první vnouče, život není sice podle červené knihovny, ale vím, že ve dvou se to lépe táhne!
Všem samoživitelkám přeju tolerantní pomocníky a víru v lepší zítřky!
Souhlasím s tím, že raději s jedním rodičem a v pohodě, než mezi neustálýmí hádkami a neporozuměním.
, měli jsme zpočátku problémy, protože jsem neznala, jak vypadá život v rodině. Neznala jsem, jak to chodí, když jsou vedle sebe dva, ať už z pohledu dítěte vůči rodičům, jak ti se k sobě chovají a spolu komunikují, ale ani ve vztahu sourozenců, zkrátka dvou lidí na stejné úrovni, než je vztah matka - dítě. Ale i to se zvládlo a když si uvědomím, co všechno mamka dokázala a zlvádla, klobouk dolů. Přeju všem, které to potkalo hodně štěstí a sil.
I když já vyrůstala bez sourozenců a jen s mamkou a když jsem začala žít s
Mají to určitě těžší...ale proč by neměly mít šanci?!
Jinřiško, trochu se uvolni...
Trochu moc šroubované
Já taky nechci být protivná a urýpaná - nic proti osahu, opuštěné matky to nemají jednoduché, ale ten styl - to je červená knihovna mojí babičky jak když vyšije - např. po večerech žehlila textilní zboží, a měli tak na jídlo - a to nevím, co tam dělá ta čárka. Je to děs běs, to tu nefunguje ani korektura ani smysl pro příběh - pokud to teda nemá být komerční článek s reklamou na knihu. Já autorku neznám, ale ještě nenapsala nic normálně.
Já nechci být protivná a urýpaná, ale viděl tenhle článek vůbec nějaký korektor??
Janině držím
aby to byl ten pravý
všem osamělým maminám: hlavně si udržte víru a naději, bez nich to nejde, jak píše Eva_Fl - máme možnost všechny
Jen nejak nechapu tu otazku : sanci...???? Jakou sanci? Kazdy ma stejne sance a je na nem, jak s nimi nalozi, ne?
Ja jsem si to umela uzit... Postavila jsem se konecne na nohy, pomalu si budovala vztah se syny i novymi prateli, nasla jsem si mraky konicku a povedlo se mi dostat praci, o kterou jsem moc stala... Nejak jsem nepotkavala nikoho, s kym bych chtela svuj zivot sdilet, v lete jsme jezdili k mori, v zime na hory, ke svemu zamestnani jsem jeste podnikala a myslim, ze nam bylo fajn.
Ale pres ruzne aktivity a aerobiky a co ja vim jsem zacala upadat do stereotypu, tak jsem svuj zivot radikalne zmenila...
Nejen pocit osamění a nejistoty z budoucnosti. Je toho mnohem, mnohem víc, těch myšlenek, pochybností, pocitů.. s čím je třeba se aspoň trochu srovnat. Ale, dá se to zvládnout. Nebojte.