kocka

Měli jsme kočičku. Krásně černou se žlutýma očima. Moje nejmladší sestra jí začala říkat Olinka. Z kočičky se později vyklubal kocour jako hrom, ale jméno Olinka mu zůstalo. Byl to velký mazel a všichni jsme si ho hned zamilovali.

Věříte, že mají kočky devět životů? My jsme tomu nevěřili, a tak se nám to Olin snažil dokázat na svou kočičí čest. A povedlo se mu to.

Poprvé se cvičně spustil z okna ve druhém patře našeho rodinného domku. Přistál kousek od kupky hnoje, elegantně si upravil srst a odkráčel.

Nejraději si čas krátil hrami s veteší ve sklepě. Jednou se mu ale jeho akrobatické hrátky nevyplatily, což nám oznámil pekelný rachot, který se ze sklepa ozval. Našli jsme ho zavaleného celou hromadou různého harampádí. Vyvázl jen s poraněnou packou.

Sotva se zotavil, rozhodl se, že se spřátelí s Baronem odnaproti. Baron by silný a hbitý dobrman a na kočičí kamarádíčky asi nebyl zrovna zvědavý. Z téhle výměny názorů se Olinka léčil asi měsíc.

Osudnými se mu stala auta. S naším trabantem kabrioletem v barvě rezavá metalíza, který léta stával na dvorku, se spřátelil rychle. Na jeho kapotě se vyhříval, pod ním zase našel stín. Ovšem naše varování před jedoucími auty bral na lehkou váhu, a tak se stalo, že ho jedné podzimní neděle auto srazilo. Tentokrát však nadobro. Rodiče odnesli ze silnice bezvládné tělíčko kocourka a kamsi ho „uklidili“a. Všichni jsme tuhle událost oplakali.

Za tři dny, byl to takový pošmurný večer, se hlava rodiny odebrala do sklepa, aby poprvé od jara roztopila v kotli. „No to mě pos…!“ ozvalo se od dveří. „Pojďte se podívat, kdo přišel na návštěvu.“ Na schodech se krčil černý kocourek s nezaměnitelnýma žlutýma očima.

A pak že zmrtvýchvstání zvládnul jenom Ježíš. Kocourek jménem Olinka by ještě hodně dalších let čestným mazlíčkem celé rodiny.

Věříte, že kočky mají devět životů? Máte také svoje kočičí příběhy?

m

Reklama