Měli jsme kočičku. Krásně černou se žlutýma očima. Moje nejmladší sestra jí začala říkat Olinka. Z kočičky se později vyklubal kocour jako hrom, ale jméno Olinka mu zůstalo. Byl to velký mazel a všichni jsme si ho hned zamilovali.
Věříte, že mají kočky devět životů? My jsme tomu nevěřili, a tak se nám to Olin snažil dokázat na svou kočičí čest. A povedlo se mu to.
Poprvé se cvičně spustil z okna ve druhém patře našeho rodinného domku. Přistál kousek od kupky hnoje, elegantně si upravil srst a odkráčel.
Nejraději si čas krátil hrami s veteší ve sklepě. Jednou se mu ale jeho akrobatické hrátky nevyplatily, což nám oznámil pekelný rachot, který se ze sklepa ozval. Našli jsme ho zavaleného celou hromadou různého harampádí. Vyvázl jen s poraněnou packou.
Sotva se zotavil, rozhodl se, že se spřátelí s Baronem odnaproti. Baron by silný a hbitý dobrman a na kočičí kamarádíčky asi nebyl zrovna zvědavý. Z téhle výměny názorů se Olinka léčil asi měsíc.
Osudnými se mu stala auta. S naším trabantem kabrioletem v barvě rezavá metalíza, který léta stával na dvorku, se spřátelil rychle. Na jeho kapotě se vyhříval, pod ním zase našel stín. Ovšem naše varování před jedoucími auty bral na lehkou váhu, a tak se stalo, že ho jedné podzimní neděle auto srazilo. Tentokrát však nadobro. Rodiče odnesli ze silnice bezvládné tělíčko kocourka a kamsi ho „uklidili“a. Všichni jsme tuhle událost oplakali.
Za tři dny, byl to takový pošmurný večer, se hlava rodiny odebrala do sklepa, aby poprvé od jara roztopila v kotli. „No to mě pos…!“ ozvalo se od dveří. „Pojďte se podívat, kdo přišel na návštěvu.“ Na schodech se krčil černý kocourek s nezaměnitelnýma žlutýma očima.
A pak že zmrtvýchvstání zvládnul jenom Ježíš. Kocourek jménem Olinka by ještě hodně dalších let čestným mazlíčkem celé rodiny.
Věříte, že kočky mají devět životů? Máte také svoje kočičí příběhy?
Nový komentář
Komentáře
mishka76 — #22
mishka76 — #22 myslivcem- bože bože
RenataP — #17 když jsem byla malá měli jsme vlčáka Dona, bylo mi asi 7-8 když byl už hodně starej a nemocnej, vím že veterinář k nám občas přijel, určitě ho odčervovali, ale nakonec ho nechali zastřelit mislivcem, aby se už netrápil.Pamatuju se jak mu táta řekl"jestli se blbě trefíš je po tobě" já utekla, nemohla jsem se na to dívat.Bylo mu 16 let, ted když jsem si vzpoměla, zase brečím.My měli i dříve zvířata rádi, kočky dostávaly i jíst ne jen že si maj nachytat myši a pes taky nestrádal.Je fakt, že s dneškem se to srovnat nedá, dnes se mají u nás jako králové a královny, ale dřív prostě nebylo tolik možností a svatá pravda je, že vše je o lidech! Zlí a hodní lidé byli jsou a budou.
tomáš — #20 Ty jsou krásní!!
Ty naši dva jsou taky naši miláčkové! Ten černobílý chodí se mnou na procházku ,když jdu se psem. Ten černý ,to je děsnej lenoh! Leží ve verandě a spí. A když ho vyženu ven ,aby se vyvětral ,tak si zaleze do boudy!
Ale u misky je první!!
Díky denkas za radu, podařilo se mi vložit obrázek, jupíííí
. U nás kočičáci mají vlídnou péči, a zatím oba jsou živí a zdraví. O jednoho jsme však už v minulosti přišli- buď ho někdo ubil nebo možná auto...bylo to moc smutné.Dokázal se dostat domů, vzali jsme ho do vet.nemocnice - ale bylo to všechno marné a umřel. Bolí to dodnes...
RenataP — #17 Nevim ,babička měla kočky ,psa a byli to jejich miláčci! Vždy ,když babička seděla ,tak kočku na klíně. A pamatuju ,že děda se ujal psa ,co k nám přišel! Oba jsou už přes 40 let mrtví. Takže bych řekla ,že to je zas o lidech! Je jasný ,že se asi nějak neléčili. Ale hodný člověk ,je trápit nenechal. Toť zas má skušenost!
Bébina — #15 přesně tak... ale bývala to běžná praxe. Hapruje pes? Nimroda s brokovnicí na něj, je-li pes malej, stačí i flusbrok. Kočka? To samý... Ostatní zvířectvo jde sežrat, tak to jakž takž šlo. Ale tihle domácí darmožrouti to neměli(ají) někdy lehký. Dřív to na vsi tak bylo a TOHLE byla a je dodnes pro mě dost černá deprivace v dětství...to zoufalství a nevážení si obyčejného zvířecího života.
Vypadali jsme jak blbci, když jsme si koupili kočku, dáváme ji očkovat a dokonce jsme ji i léčili, když byla nemocná, částka se dotáhla k 6. tisícům, rodičům jsme řekli, že to stálo 3...
a šli do kolen a slovy do pitomců blbejch. Jo jo, některý lidi...
karym — #14 Jé ten palec měl být pro DanaD, jsem omylem klikla na Věrulinku.
Nunak — #13 Jezisi kriste, prasivina je lecitelna i u pokrocilych stadii. Ale ono je jednodussi, kocku zabit, nez ji lecit. Lidi jsou dobytek. A pak se divime, ze deti tyraji zvirata, kdyz vydi podobne chovani u svych rodicu. Kocka je nemocna, tak ji nechame nekde daleko chcipnout
Naše kočka honila na sedlové střeše vlaštovky. Najednou hups! a padá. To bylo kotrmelců za těch osm metrů než dopadla na zem. Na tlapky! Byla jsem hrůzou bez sebe, když jsem to pozorovala. Kočka se jen otřepala a odběhla, jako by se nic nestalo.
Věrulinka — #2 Svatá pravda
.
Taky máme (tu) Mourka a (tu) Bertíka.
Evo, to je krásnej příběh!
Věrulinka — #2 Nám bylo tenkrát řečeno ,že to je určitě kocourek!
A když prvně měla koťata ,tak jsme to vůbec netušili! Až když rodila! Už je to pomalu 20 let! Teď máme dva kocourky.Tenkrát jsme ještě bydleli v bytovce. Teď máme domek,tak tam musí být kočky
jo, dřív to na vsi byl masakr. Babička s gustem vykládala, jak kdysi v časech dávno zašlých zabili kocoura a zakopali do hnoje. Ráno seděl před prahem a lízal si hnůj z kožichu.
Z té hrůzy, co ve mě tahle story zanechala, jsem radši zapoměla to, že ho znovu museli zabít. A proč, to jsem zapoměla úplně. Asi jen tak, že to byl kocour...to se tehdá dělalo, aby neoskákal místní kočky... Fakt hnus.
Ika74 — #8 a nebo te na dalku ridi co mas delat
DanaD — #7 to jo
ta naše ví na co myslím a podle toho reaguje... dopředu
Ika74 — #6 ano rika se ze kocky vidi kousek dopredu a protoze jich doma nekolik mam, muzu to jen potvrdit
Ahoj
naše kočka Áda je moje nejlepší přítelkyně
Když se doma neukázala dva dny,věděla jsem,že se jí něco stalo...Byla jsem zoufalá a prosila jsem anděle at mi jí vrátí,at´mi pomůžou,byla jsem fakt neštastná! Večer se objevila u dveří a vypadala hrozně..oko skoro venku,sedřená a jen se plazila.Nejspíš jí srazilo auto.Díky veterináři a naší péči se z toho rychle dostala.Když jsem šla zanedlouho okolo domu,myslela jsem na to,jak jsem ráda že je zase s námi,když tu vidím na zemi malá umělá andělská křídla
a tak jim mooooc děkuju. Víte že kočky ovládají telepatii? proto nám tak rozumí
Naše kočka (nalezenec) to nedávno dokázala - že má životy navíc. Srazilo ji auto (nejspíš), venku na sněhu ležela hned za vrátky, dál se doplazit nedokázala a mňoukala jak na lesy.... Normálně v noci na zahradu nelezu, kór když je -10, ale tohle mi nepřišlo normální... Tak jsem ji našla chudinku, čumák celý od krve jenom ležela a frkala... No co vám budu povídat - je to 14 dní a už zase vesele pobíhá, jenom trochu kulhá "na zadek", doma ji neudržíš, prostě chce ven...
To my jsme měli kdysi kdysi kočičku Zuzanku a vyklubal se z ní kocourek Zuzan. Jednu zimu nepřišel celý měsíc domů, už jsme ho oplakali, ale přeci jen se vrátil. Ovšem v jakém stavu - z přední packy měl jenom shnilou kost, šíleně zapáchající. Asi se někde chytil do želez a nedostal se z nich dříve než mu maso na noze vyhnilo . Mysleli jsme si, že nepřežije, ale byl to bojovník. Nožku jsme mu sypali penicilínem, celé dny ležel pod topením a chodil se jen najíst, napít a vyvenčit. Kost nakonec vyhnila úplně a upadla, zůstal mu jen pahýlek. Ale to mu nebránilo vůbec v ničem, chodil po třech a největší sranda byla když chtěl nejvíc hrabat právě tou nohou, kterou vlastně neměl.
Ja bych rekla ze maji jenom jeden, ale dovedou snim sakra dobre zachazet - kocka se panubohu opravdu moc povedla