Moje máma šla s fenkou loveckého plemene bavorský barvář Bonou a s několika myslivci a spoustou psů na obhlídku „rajónu“. Vykračují si to nad Vltavou kolem Slapské nádrže, sluníčko svítí, psi vesele pobíhají a sledují stopy. Jeden z nich – Tom – ale sleduje i něco jiného, a to Boničku, svou favoritku. Ta už neví, kam by před jeho zvědavým čenichem uskočila, zajímají ji více stopy než nějaký setr.
Najednou všichni psi chytí stopu právě proběhlé srnky a jdou za ní. Ne tak Bona. Ta jde jinudy, aby si zvíře chytře nadběhla. A za ní její ctitel Tom. Po několika desítkách metrů chůze vidí máma se svojí kamarádkou Kateřinou, jak Tom leze od řeky a velice opatrně našlapuje na skaliscích, která se trčí od vody do výšky 15 metrů. Jeho panička Kateřina se směje jeho divadlu, protože Tom je známé pako a nikdy nechodí. Vždy lítá! Nicméně jdou dál, kolem nich stále smečka psů, jen Bonu už dlouho nezahlédli. Máma ji začne volat a pískat na ni. Když se Bonička nevrací ani po 20 minutách, přestává se jí to líbit – stopa je stopa, ale tohle trvá už nějak dlouho. Asi po půl hodině začíná narůstat panika u všech přítomných pejskařů.
Z druhé strany řeky náhle uslyší nějaké volání! Ano, rybář na ně křičí: „Asi před půl hodinou se mi zdálo, jakoby u vás něco padalo ze skály do vody – vypadalo to jako pes!!“ Máma s Kateřinou se v hrůze vrhnou dolů z kopce. Slabší psy uvážou u stromu, ostatní se hrnou s nimi. Ale nejde to tak jednoduše. Skaliska se musí složitě obcházet, jít se dá pouze „po zadku“. Sestup včetně hlídání potřeštěných psů jim trvá další půl hodiny. Brodí se podél řeky a nemohou nic najít. Až tu Kateřina, která jde první, zajde za výčnělek skály a máma slyší, jak křičí: „Sakra, Bono! Boníku, dejchej, dejchej...! Boničkoooo!!!“. Přiřítí se k nim i máma. Ale Bonička už je mrtvá. Kateřina ji ještě zahlédla, jak se nad vodou naposledy nadechla, a pak už ji lovila na dně řeky, s polámanými žebry, s krvácením ze všech tělesných otvorů....
Obě se ještě snaží oživit úplně ledové tělo masáží i umělým dýcháním, ale pád z výšky a víc než hodina plavání v ledové vodě udělali své... Je konec...
V mysli každého samozřejmě po takovéto události vyvstane spousta myšlenek a otázek.
Může za to Tom, který Bonu tak dlouho otravoval a ona před ním tak dlouho uskakovala, až uskočila někam, kde ji skála neunesla?
Jaká muka a šok musela Bonička vytrpět v nenáviděné vodě (fobii měla vypěstovanou zřejmě předešlými majiteli), když v ní plavala nejméně hodinu? Jak jí muselo být, když po celou dobu musela slyšet volání a pískání paničky, a nemohla najít vhodné místo k výlezu na souš (skály jsou zde kolmé až do vody)? Jak moc musela být statečná, když se snažila udržet naživu až do příchodu mojí mámy, a vydechla naposledy až po tom, co se přesvědčila, že ji našli? Jak se spí rybářovi, který celou věc viděl, a informoval mámu až půl hodiny po pádu psa (musel přece vidět, že se tam něco ve vodě plácá!)?
A co kdyby ji našli mnohem dřív? Mohla žít? Mohl rybář sednout do loďky, vytáhnout ji a zachránit jí tím život? Mohli jí alespoň přítomní myslivci ušetřit muka, strach a bolest milosrdnou střelou, kdyby ji našli hned po pádu? Vydržela přece hodinu plavat v ledové vodě, měla by určitě dost sil i na přežití......!?
Nebo prostě osud rozhodl, že měla zemřít takovýmto způsobem, v tento den a nikdo tomu nemohl zabránit? Existuje vůbec psí osud, nebo to všechno byla jen velmi, velmi smutná souhra nešťastných náhod??
Nicméně na závěr tohoto příběhu je důležité zdůraznit, že Bonuška měla šťastný život, i když jí bylo pouze 5 let a moje mamka ji měla jen 2,5 roku. Teď spokojeně spinká zakopaná u naší chalupy na postýlce z chvojí a se sušenkou na cestu do věčných psích lovišť.
Moje boxerka Bonu prý ve snu potkala na psí planetě Sirius a má se dobře. Srnek je tam co hrdlo ráčí!
Nový komentář
Komentáře
LFNikita: Se přestěhuj, u normálních majitelů domů zvířata normálně mít můžeš. Nikdy jsem neslyšela, že by se to někde nesmělo, jedině v podnájmu, v zařízeném bytě. Ale tam bych ani nechtěla, radši si v tý mojí prázdný kuchyni počkám, až budu mít trochu víc peněz a budu tam moct dát nábytek a podlahu, který budou moct kočky ničit
cabinka, tak mu porid koculi, za tu se neplati a budou urcite dobry tym. Nechtenych kotat je... a udelas dobry skutek.
moc smutny pribeh, ale krasne napsany
LFNikita...
,vic lidi jako jsi ty.
To znám, když naháním kočky do přepravky, tak jakmile s ní zarachotím, tak se všichni schovaj pod postel a i ve dvou je problém je odtamtud dostat. takže přepravku vždycky postavím doprostřed místnosti, tam jí nechám třeba půl dne (musím si vzpomenout včas) a oni přestanou být ostražitý a šup tam s nima. Akorát že si ušetřím jenom práci s jedním, ostaním je to v tu chvíli jasný. Ale na veterinu stejně chodíme nadvakrát, tři se mi tam nevejdou
LFNikita: No jéje, Edík rozuměl všemu, vždycky když jsme ho chtěli vykoupat, tak jsme na to museli oklikou. Nesměli jsme použít slova: voda, vykoupat, vana, sprcha ani Edík a museli jsme i změnit tón
Třeba jsme křičeli radostně, jak když padne gól, že mu musíme umejt chlupy a u toho jsme se smáli, aby nepojal podezření, protože jinak zalezl v předsíni do takovýúzký skříně a nenechal se vytáhnout ani za nic. Taky vrčel, ale drsnějc než Artur, když nechce ven. Fakt jsme ho ven museli vylákat lstí
Na stejný místo chodil i trucovat
emma: Vrčí no, a co? Když si hraje tak taky vrčí. Nekousne. Je to jeho řeč, není to otrok, když se mu něco nelíbí, tak nám to poví. My to ale víme i tak, že je línej, ale někdy prostě má smůlu a musí se jít proběhnout. Jinak Artur pořád mluví, má spoustu druhů vrčení, umí říkat kurva
Exupery: pes, který vrčí na svého pána?
Náš Artur je za nalezenej v r.94 na Palmovce, a i po tak dlouhý době mu v Plzni, kdy bydlí u mých rodičů, "nadávají" do Pražáků
Hlavně sousedi na chalupě na vesnici
Zezačátku se pořád otáčel, jakmile povolilo vodítko, tak se bál, že na tom druhém konci nikdo není, ale otrnulo mu raz dva, pak mi i párkrát vzal čáru na procházce a přes dvě silnice, kde jezdí i tramvaj se vrátil domů a já ho tam hodinu naháněla a našla jsem ho až před barákem, když jsem šla domů pro další hledače
Dneska je mu tak 13 - 14 a je tak línej, že když ho táta ráno budí a chce ho vyvenčit, tak vrčí a nechce jít, je vzteklej
Ach jo,to je smutný příběh
A´t se má Bona tam nahoře dobře
LFNikita: 2. pokus
LFNikita: Poslala jsem ti vzkaz
Kdysi jsme měli s hafušou víc štěstí než rozumu. Bylo jí asi 3/4 roku a nepřivázaná si to štrádovala po druhé nejrušnější silnici v Olmiku tam a zpět za kamarádama koliákama.(je tam volné prostranství, kde psi můžou běhat na volno)
Bylo to ještě než začala hárat. Teď poslouchá na slovo. Byla jsem na mrtvici, řvala jsem celou cestu domů. Nevěděla jsem, jak se těm řidičům tenkrát omluvit.
Tak tý paní určitě nějaký dobroty posílat budeme. No a co se týče útulků, myslím, že už jsme se tu asi před rokem domluvily, že vyhrajeme ve Sportce a založíme útulek. S Motty jsme o tom mluvily neposledy minulý týden, pořád to mám na paměti. Ještě ty prachy. Nedokážu si představit, jak to ti důchodci dělají. Co veterinář, očkování???? Bála bych se, aby se u mě neměli špatně. Ale snad bych byla drzejší a zkusila bych něco vymámit na úřadech.
janinkab: Já vím, že takoví nejsou všichni, ale myslím, že většina jo. Hlavně starý lidi.
A co založit celé auditko na téma Útulky...Možná by jste taky každá mohla napsat reportáž z útulků ve svém okolí- přidat pár fotek...Teda doufám, že by to zajímalo víc lidí- nejen mne! Já mám poblíž útulky v Polné a Havlíčkově Brodě, kousek dál Jihlavu a Třebíč...Má někdo zájem?
LFNikita:
Jestlipak znáš "útulek" v Novém Bydžově? A pana Žibrúna..?
Exupery: Ani na vsi už to není jako dřív...Já jsem ze vsi a kočky- všech 16- domů chodí, nacpou si pupíky, pospí si na gauči v kuchyni a zase jdou. A
máme pokojové, kdyby přišel zloděj, tak je ukradne i s pelechama...
*Kotě*: Taky mi jednou můj
utekl, ani nevím, jestli za nevěstou nebo za srnkama. Vrátil se domů s přeraženou přední nohou a nábojem v kloubu. Ale pak při operaci držel ani nezavrčel.
31lenka: Přístup "obyčejná kočka" má bohužel většina lidí, žijícich odjakživa na vesnici. Zvířata jsou jenom pro užitek, jinak nic. Nesmí do baráku, celej den jsou sama venku a většina se jich nakonec sežere. Já dala za léčení kočky 13.000,-, trvalo to asi měsíc a nakonec jsem zjistila, že mi ten idiot Mortišku tou léčbou naopak zabil. Otrávil ji obrovskejma dávkama antibiotik, selhala jí játra a tu nemoc, kterou léčil, vůbec neměla. Když si na to vzpomenu, tak brečím vždycky. A je to fakt rozdíl oproti tomu, když se vám pejsek dožije 16 let a víte, že jste mu poskytli to nejlepší. Tam jsem mnohem klidnější.