Ráda bych se s vámi podělila o jeden smutný příběh. Stal se v únoru o jedné slunečné neděli.

Moje máma šla s fenkou loveckého plemene bavorský barvář Bonou a s několika myslivci a spoustou psů na obhlídku „rajónu“. Vykračují si to nad Vltavou kolem Slapské nádrže, sluníčko svítí, psi vesele pobíhají a sledují stopy. Jeden z nich – Tom – ale sleduje i něco jiného, a to Boničku, svou favoritku. Ta už neví, kam by před jeho zvědavým čenichem uskočila, zajímají ji více stopy než nějaký setr.

Najednou všichni psi chytí stopu právě proběhlé srnky a jdou za ní. Ne tak Bona. Ta jde jinudy, aby si zvíře chytře nadběhla. A za ní její ctitel Tom. Po několika desítkách metrů chůze vidí máma se svojí kamarádkou Kateřinou, jak Tom leze od řeky a velice opatrně našlapuje na skaliscích, která se trčí od vody do výšky 15 metrů. Jeho panička Kateřina se směje jeho divadlu, protože Tom je známé pako a nikdy nechodí. Vždy lítá! Nicméně jdou dál, kolem nich stále smečka psů, jen Bonu už dlouho nezahlédli. Máma ji začne volat a pískat na ni. Když se Bonička nevrací ani po 20 minutách, přestává se jí to líbit – stopa je stopa, ale tohle trvá už nějak dlouho. Asi po půl hodině začíná narůstat panika u všech přítomných pejskařů.

Z druhé strany řeky náhle uslyší nějaké volání! Ano, rybář na ně křičí: „Asi před půl hodinou se mi zdálo, jakoby u vás něco padalo ze skály do vody – vypadalo to jako pes!!“ Máma s Kateřinou se v hrůze vrhnou dolů z kopce. Slabší psy uvážou u stromu, ostatní se hrnou s nimi. Ale nejde to tak jednoduše. Skaliska se musí složitě obcházet, jít se dá pouze „po zadku“. Sestup včetně hlídání potřeštěných psů  jim trvá další půl hodiny. Brodí se podél řeky a nemohou nic najít. Až tu Kateřina, která jde první, zajde za výčnělek skály a máma slyší, jak křičí: „Sakra, Bono! Boníku, dejchej, dejchej...! Boničkoooo!!!“. Přiřítí se k nim i máma. Ale Bonička už je mrtvá. Kateřina ji ještě zahlédla, jak se nad vodou naposledy nadechla, a pak už ji lovila na dně řeky, s polámanými žebry, s krvácením ze všech tělesných otvorů....

Obě se ještě snaží oživit úplně ledové tělo masáží i umělým dýcháním, ale pád z výšky a víc než hodina plavání v ledové vodě udělali své... Je konec...

V mysli každého samozřejmě po takovéto události vyvstane spousta myšlenek a otázek.

Může za to Tom, který Bonu tak dlouho otravoval a ona před ním tak dlouho uskakovala, až uskočila někam, kde ji skála neunesla?

Jaká muka a šok musela Bonička vytrpět v nenáviděné vodě (fobii měla vypěstovanou zřejmě předešlými majiteli), když v ní plavala nejméně hodinu? Jak jí muselo být, když po celou dobu musela slyšet volání a pískání paničky, a nemohla najít vhodné místo k výlezu na souš (skály jsou zde kolmé až do vody)? Jak moc musela být statečná, když se snažila udržet naživu až do příchodu mojí mámy, a vydechla naposledy až po tom, co se přesvědčila, že ji našli? Jak se spí rybářovi, který celou věc viděl, a informoval mámu až půl hodiny po pádu psa (musel přece vidět, že se tam něco ve vodě plácá!)?

A co kdyby ji našli mnohem dřív? Mohla žít? Mohl rybář sednout do loďky, vytáhnout ji a zachránit jí tím život? Mohli jí alespoň přítomní myslivci ušetřit muka, strach a bolest milosrdnou střelou, kdyby ji našli hned po pádu? Vydržela přece hodinu plavat v ledové vodě, měla by určitě dost sil i na přežití......!?

Nebo prostě osud rozhodl, že měla zemřít takovýmto způsobem, v tento den a nikdo tomu nemohl zabránit? Existuje vůbec psí osud, nebo to všechno byla jen velmi, velmi smutná souhra nešťastných náhod??

 

Nicméně na závěr tohoto příběhu je důležité zdůraznit, že Bonuška měla šťastný život, i když jí bylo pouze 5 let a moje mamka ji měla jen 2,5 roku. Teď spokojeně spinká zakopaná u naší chalupy na postýlce z chvojí a se sušenkou na cestu do věčných psích lovišť.

Moje boxerka Bonu prý ve snu potkala na psí planetě Sirius a má se dobře. Srnek je tam co hrdlo ráčí!

Reklama