V článku „Proč by nevěru odpustila téměř polovina z vás“ se nakupilo moc moc zajímavých diskusních příspěvků. Nás v redakci zaujaly ty od čtenářky maje, a tak jsem se rozhodla ji kontaktovat a dozvědět se trochu víc.
Maje ještě není třicet, je vdaná a má sedmiletou dceru. A v telefonu byla moc příjemná a působila jako inteligentní, temperamentní a schopná žena. Její manželství jí nevyšlo. Nevěry, hádky, alkohol. Dlouho se tím trápila, řešila, ale vše bylo zbytečné. Pak se od manžela odstěhovala a on začal sekat dobrotu. Maje se sice vrátila, ale její láska definitivně vyprchala. Maje vypráví:
„Myslím, že každá žena pozná, když jí chlap zahne. Mně se to poprvé stalo, když jsem byla těhotná. To začal manžel současně i strašně pít. Tím, že jsem čekala dítě, mě totiž začal považovat za jistou, a tak si se svým chováním nedělal žádnou hlavu. Měl výbuchy vzteku, vyhazoval mě z domu. Sice mě nebil, ale domácí násilí to bylo psychické. Musela jsem navíc zůstat doma, protože bylo těhotenství rizikové, neměla jsem moc peněz, byla jsem na něm hodně závislá. Dodnes mě i dceru – svou rodinu – považuje za svůj majetek. Prvních pár let jsem se strašně trápila, až jsem se nakonec od něj odstěhovala. On za námi začal jezdit a přemlouvat mě, abychom se s dcerou vrátily. Kvůli malé jsem to udělala, ale k manželovi už vůbec nic necítím.“
Co se změnilo?
„Už dva roky manžel pije jen příležitostně. Teď si dá doma sem tam pivo, ale rozhodně to už není to, co bývalo. Ty jeho výbuchy vzteku už také přestaly – maximálně se pohádáme, ale to asi každý pár. Většinou se hádáme kvůli penězům a dluhům. A jak to mezi námi funguje? Fungujeme jako každé manželství. Já po práci vařím každý den teplou večeři, normálně peru, žehlím… na společné dovolené jsme nikdy nebyli. Jezdíme na chatu, kde jsme prakticky od jara do podzimu. Jezdíme z ní do práce. Manžel mi peníze na domácnost teď dává. Spočítal měsíční výdaje, a tolik mi dává. A když je nějaký nečekaný výdaj, je to většinou moje starost. Já z mého platu platím jídlo, kroužky.
Ale rozhodně se už v tomto vztahu netrápím. Je mi to totiž úplně jedno. A ještě bych chtěla zmínit, že dceru miluji, a když vidím, jak je spokojená a šťastná, že má oba rodiče, rozhodně nelituji. Ono těch důvodů zůstat je víc. Nemám bydlení, z mého platu bych nedokázala poplatit nájem, jídlo, kroužky, oblečení… a možná nejhorší je přiznat nejen okolí, ale hlavně sama sobě, že jsem se tak moc zmýlila. Nikdy jsem nechtěla takový vztah. Ty časy, kdy jsem se z toho hroutila, jsou dávno za mnou. O víkendech plánuji akce pouze pro mě a dceru. Když se přidá manžel, nevadí mi to. (Normálně spolu komunikujeme.) Když se nepřidá, je mi to absolutně jedno.“ dodává maje
Co se týče nevěr, jsou si momentálně maje a její muž kvit. Ona je přesvědčená, i když jí manžel nikdy nic přímo nepřiznal, že čas od času prostě jinou ženu má, a sama si s tím už hlavu také neláme. Když má možnost a situace tomu napomůže, je nevěrná taky. A výčitky? Ty už dávno necítí.
„Jestli potkám někoho perspektivního, nebudu váhat a od manžela odejdu. Strašně jsem se změnila. Když se někdo zeptá, řeknu, že mám dceru, ale rodinný stav nepřiznám. Je to už vlastně jenom formalita,“ končí smířená maje.
Jak byste reagovaly na podobnou situaci vy? Co byste maje poradily?
Nový komentář
Komentáře
Radka27 — #57 vždycky je to klasika, drogerie, tričko nebo mikina,.. jak kdy a podle peněz. protože peníze nemám ( a když po výplatě tu trochu ano), tak se vždycky snažím udělat hlavně radost dcerce. pak pro mojí mamku a drobnosti pro synovce, pak teprve pro manžela.
Moc držím pěsti, aby řešení přišlo co nejdříve.
A jen řečnická otázka, zdánlivě mimo mísu: Co od tebe dostane (a dostává) manžel k Vánocům pod stromeček? 
vybíráš dlouho, jsou to věci co si přeje, mají citovou hodnotu?
Lukáš Čejka — #54 Tak tenhle citát se hodí.Ona totiž ta snaha o pokrok je někdy hlavním nepřítelem manželství. Vodstatě nejlépe fungující jsou ta konzervativní tradiční manželství. Tenhle model ale není už dnes moc atraktivní, tak se pokoušíme o jiný, bohužel ten tak dobře nefunguje.
Maje, až potkáš někoho perspektivního, nebudeš váhat a od manžela odejdeš. To ti potom už bude jedno, že dcerka najednou nemá oba rodiče? A co když se to "perspektivní" časem ukáže taky jako nic moc? Nebylo by lepší nejdřív se zkusit osamostatnit, vytvořit si svůj život a jako bonus pak vzít případný nový vztah? Držím palce, ať ti to vyjde.
Suzanne — #53
Není hrubšího omylu než věřit, že naposled vyslovené slovo je vždy to pravé, že všecko, co bylo napsáno později, je zdokonalením dřívějšího a že každá obnova znamená pokrok.
A.S.
Lukáš Čejka — #51 Lidi rádi používají citáty, dává jim to jistotu, že všechno už tu bylo a nic nového se nedá vymyslet
Ono je velice těžké tady v několika větách popsat TO, co mě osobně v životě pomohlo k tomu, aby náš vztah byl takový, jaký jsem si ho jako zamilovaná a vdávající se 19-letá naivní holka představovala. Jen vím, že kdybych se tenkrát.... když k tomu byly ty důvody.... rozvedla, asi bych skončila v dalším vztahu, kde bych možná dopadla úplně stejně, ne-li hůř. Chtěla jsem jen tím říct, že člověk, by měl přemýšlet i o sobě, co dělá špatně, proč ten vztah nefunguje. Bohužel, já to nedělala. Dnes již vím, že vždy je vina na obou stranách a pokud nepřijdeme na to, kde je ten náš zakopaný pes, nikdy se z toho nevyhrabeme. Já až dnes vím, že 80 % problémů jsem si způsobila sama.
Toť k tématu vše, musím do práce
...žijte jak chcete, hlavně podle sebe a nedejte na rady druhých
.
Léthé — #46 Jestli autor neco bral nebo chlastal, nemam tuseni, ten citat je od Exupery - z Citadely.
Nemal to byt ani rada do zivota, jen prispevek k virtualnimu sporu, jestli je dulezitejsi sama cesta nebo jeji cil
Dalnice jsou fajn, za okynkem se vytvari krasne abstraktni obrazy, jak se okolni krajina miha kolem. Aspon do prvni ostre zatacky
Suzanne — #48 a to já přece taky...dyť ty to víš. Právě proto, že už vím kudy kam a jakým cestám se mám vyhnout. Již docela dobře poznám odbočku, která by vedla kolem hromady hnoje
...ale neodvážila bych si tvrdit, že do konce svého života již nezabloudím.
Dříve jsem byla táááák moc slepá...kdo za to může? Jenom já sama.
a.... — #47 ale ne
...spokojené manželství není nuda, ale kolik je takových 20-ti letých spokojených manželství? Existují vůbec?
Uznávám rozvod a ukončení vztahu, pokud manželství již nic nepřináší...a co komu přináší, nebo nepřináší, musí každý vědět sám, to my dvě tady nevyřešíme, neb každý máme jiné nároky.
Nadpis článku, je jen nadpis článku. I já souhlasím s tím, že pro štěstí člověk musí něco udělat, samo na nás nezaklepe...myslím si, že to maje ví.
Léthé — #45
Ono jde o to, kdo má na co nervy a kterou krajinu chce vidět, když zůstanu u podobenství. Já už dneska preferuju pěknou silnici a umím si všímat krás, kolem kterých projíždím. A dodávám, že dřív jsem měla potřebu projet mnoha vedlejšími cestami, kde to drncalo a mnohé vedly kolem hnoje
Už ale vím, kudy CHCI jet. A pokud bude někde uzavřená silnice, budu se rozhodovat na místě
Léthé — #46 Mno.. nebudeme filozofovat o životě, to je příliš velké sousto, ale zůstaneme u toho manželství.
Takže podle tebe je takové dvacetileté spokojené, klidné manželství vlastně děsná nuda, která člověku nic nepřináší? A naopak- manželství permanentně stresující, deprimující, kdy se člověk často cítí jak (už v té zmíňované) kupě hnoje, je velmi vzrušující a obohacující?
Děkuji za vysvětlení
Podle mě je takové dvacetiletí spokojené manželství už hodnotou samo o sobě, bez ohledu na to, jak skončí. Pokud si ho někdo neváží a nedokáže ho ocenit, pak je to hlupák, který se nedívá kolem sebe. Není totiž pravda, že musíme poznat to špatné, abychom si vážili dobrého (toho štěstí). Úplně stačí, když chodíme s otevřenýma očima po světě a bereme si poučení z chyb druhých. Ty špatné zkušenosti nemusím prožít na vlastní kůži, abych pochopila. Myslím, že dnešní ženy už ale povětšinou velmi dobře chápou, že spokojené dlouholeté manželství, je vpodstatě malý zázrak, a proto si ho považují a chrání si ho, pokud je potkalo to štěstí.
Jinak když se podívám na nadpis tohohle článku, tak pokud Maje čeká na štěstí, tak to dělá fakt blbě, štěstí je třeba vyjít alespoň na půl cesty vstříc. Ono totiž neplatí, že člověk si své štěstí nějak vyslouží, že když bude trpělivý, tak přijde. Štěstí je třeba napomoci.
Lukáš Čejka — #38 promiň, až teď tě čtu, jak cituješ, že podle nevímkoho, je cíl iluze poutníka. Mě občas přijde, že některé citáty jsou výplodem, když ne zfetovaných, tak pořádně opilých mudrců....tím nemyslím právě tady toho.
Podle mě...ne mudrce, ale obyčejného smrtelníka... je zrození= start, a cíl je smrt...já níže ale nepsala nic o smrti
. Psala jsem o životě, o cestě kterou musíme od zrození až k té smrti projít. Ono jízda po rovné dálnici v limuzíně by nám nic moc nedala, byla by asi nudná....nemluvím o D1, ta stojí za to
...člověk naštěstí projíždí i vedlejší silnice a tam teprve ví, jak ta krajina vypadá. Až ty vedlejší silnice nám dávají nahlédnout, kolik krásy i ošklivosti ten svět skýtá.
A mě šlo hlavně o MAJE...aby věděla, že nikdo jiný, než ona sama, je zodpovědná za své činy a že rady druhých nemusí vždy ukázat ten správný směr cesty, která je jen její.
Mě kdysi v manželské poradně radila jedna poradkyně, abych se určitě rozvedla (byla sama dvakrát rozvedená), že manžel, jak ho popisuji, ze své alkoholické závislosti se nikdy nedostane a já jsme typická manželka alkoholika.
Mě doporučila psychologickou poradnu...nikam jsem nešla
...nevím proč...přesně jak dnes neví proč maje, já od něho neodešla a dnes děkuji BOHU, že jsem jedna podle sebe a ne podle rad manželské poradkyně, která se od té doby možná ještě tak třikrát rozvedla
.
Ale nic nemám proti rozvodům, pokud člověk k rozhodnutí dojde sám.
Suzanne — #44 a víš že se jí zrovna chci omluvit
...včera jsem to tady četla v běhu, jen tak letem světem, měla jsem hodně práce, takže se mi to v té mé zbrklosti jevilo jako napadení.
a.... — #37 prosím, ty poslední dvě věty beru zpět. Nevím proč se mi jevil tvůj příspěvek jako urážka...prostě jsi řekla svůj názor...ale když člověka na té druhé straně sítě vůbec neznáme, často ty názory mohou být úplně mimo mísu.
Léthé — #41 Léthé, na slovech a... je taky hodně pravdy. Nemyslím, že by sem přišla kohokoli urážet, ba se ani nenaváží. Jen dává k tobě druhý doplňující úhel pohledu. Tak jako bych se podepsala pod velkou část tvých slov, tak i pod velkou část jejích.
Jakkoliv nemam rada a....., ona Lethe neosocila ze zapsklosti a zavisti.
Jsi moc hodná. Třba to tak má být. Tak, jak to je. nemyslím stále, ale zatím nabereš síly a pokud potkáš toho pravého, toho fakt nejlepšího, poznáš to sama. Pak už budeš volná. Už tě nedojme škemrání, že máte spolu dceru. Máte. Ale on už šanci měl. a určitě ne jedinou.
A věř, že vím o čem to je, cos popsala.
a.... — #37 já zapšklá a závistivá?
Nevíš o mě vůbec nic. Prožila jsem za svůj život hodně toho špatného, ale i krásného.
A dnes, když se ohlédnu, nic bych z toho nevymazala, není mi té doby, plné tápání líto. Několikrát mě život srazil na kolena a jménem lásky jsem, já hrdý Lev, dobrovolně ztrácela svou hrdost. Ale právě tyhle zážitky mi daly nejvíc a dovedly tam, kde jsem dnes. Pokud má člověk poznat, jaké je to být spokojený a šťastný, musí zažít i nespokojenost a neštěstí. Nepoznáš co je světlo, pokud nezažiješ tmu.
Pokud si sem přišla urážet a do někoho se navážet, posluž si. Mě neublížíš, mě nenaštveš.
Lukáš Čejka — #38 Tlustoprsťáku, dávám Ti za jedna. Sakra, kluku jedna ušatá, Ty se nezdáš
a.... — #37 Necítím od Léthé ani zapšklost a ani závist, ono není co závidět. Ona ta cesta, kterou každý jdeme, je též o štěstí. Nemáš pravdu, že není určená, každý máme prostě něčím projít a ať se tomu vyhýbáme, jak to jde, nakonec stejně tou sračkou nebo jen tím sluncem projdeme. Ale nevím, jestli právě Tobě bych to chtěla vysvětlovat, možná si opravdu myslíš, že všechno je jen o Tvé vlastní volbě a Tvé síle - hluboce se mýlíš... Znám bojovníky, kteří vždy bojovali za své cíle s tím, aby se vyhnuli hnoji a VŽDY v tom hnoji skončili, nikoli proto, že by o to stáli... Každý holt musíme jednou projít vším a každý na to máme jiný život. Třebas jednou budu také povrchní a spokojená a v životě se mi bude dařit vše na co si pomyslím... Ale radši ne, nebavilo by mě to, byly by to tak snadno získané cíle, nevážila bych si jich...
Těm, kterým to jde snadno, jejich snadnou cestu přeju, NEZÁVIDÍM. Na závist jsem asi příliš moudrá... píšu "asi"... Závidět může jen ten, komu se vše daří a najednou se setká s překážkou. Najednou vidí, jak je svět nespravedlivý, protože těm ostatním i tohle prošlo...